Josef (45) Záchrana světa

Oddíl: Genesis 41:53–57 Když sedm let hojnosti, která byla v egyptské zemi, pominulo, začalo přicházet sedm let hladu, jak řekl Josef. Nastal hlad ve všech zemích, ale v celé egyptské zemi byl chléb. Když celá egyptská země hladověla a lid křičel k faraonovi o chléb, farao řekl celému Egyptu: Jděte k Josefovi a udělejte, co vám řekne. Hlad byl po celé zemi. Josef otevřel všechny sýpky a prodával Egypťanům obilí. A hlad se v egyptské zemi rozmáhal. A všechny země přicházely do Egypta k Josefovi nakupovat obilí, protože hlad se rozmohl po celém světě.

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

45. Zachránce světa

V předchozím díle jsme viděli usmířenou rodinu symbolicky shromážděnou okolo stolu. Přestože celou zemi sužuje hlad, sucho a neúroda, stala se rodina oázou života. Sedí tu vedle sebe nedokonalí hříšní lidé, kteří si hodně ublížili, ale zároveň dozráli k odpuštění a usmíření. Právě proto se stávají prostorem dostatku. Přestože každý měl svou vlastní cestu, neskončili u sobeckého individualismu. Natáhli se jeden k druhému. Kniha Genesis, která od začátku řeší téma lidských vztahů, konkrétně hledá odpověď na otázku, jak spolu mohou být hříšní lidé i po tom, co se navzájem zraní. Příběh Kaina a Ábela končí vraždou, další příběhy skončily oddělením, případně jakýmsi křehkým klidem zbraní. Teprve v příběhu Jákoba a jeho synů dochází celá kniha Genesis ke svému vrcholu. U jednoho stolu mohou sedět hříšní lidé, kteří se navzájem zranili, jen pokud dozrají k odpuštění, lítosti, změně a usmíření. To je odpověď na problém lidského hříchu. To je velký objev Božího lidu. Ale tak jako všechny velké objevy v dějinách, zisk z objevu nemají jen ti, kdo objev učiní. Požehnání objevu přijímá i okolí. 

Bůh dal kdysi Abrahamovi jedno zaslíbení. A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.  Ge 12:2–3 Toto zaslíbení vyvedlo Abrama na cestu do neznáma. Jak se toto požehnání začalo naplňovat? 

Když sedm let hojnosti, která byla v egyptské zemi, pominulo, začalo přicházet sedm let hladu, jak řekl Josef. Nastal hlad ve všech zemích, ale v celé egyptské zemi byl chléb. Když celá egyptská země hladověla a lid křičel k faraonovi o chléb, farao řekl celému Egyptu: Jděte k Josefovi a udělejte, co vám řekne. Hlad byl po celé zemi. Josef otevřel všechny sýpky a prodával Egypťanům obilí. A hlad se v egyptské zemi rozmáhal. A všechny země přicházely do Egypta k Josefovi nakupovat obilí, protože hlad se rozmohl po celém světě. Ge 41:53–57.

Jákobova rodina není jediná, která má co jíst. Všude po celé zemi, kam až oko dohlédne, není úroda. Je prázdno, sucho. A přesto v každém domě v Egyptě sedí rodina, která má co jíst. Jako oázy uprostřed pouště egyptské rodiny žijí ze zásob, které vládci udělali v dobách úrody. A ti všichni jedí kvůli Josefovi a kvůli jeho rodině. Tyto rodiny stále uctívají egyptské bohy, vůbec ničím si nezasloužili, že teď mají jídlo na stole. Jsou z pouhé milosti součástí země, ve které vládne moudrý Josef a skrze Josefa Bůh, který dal faraonovi sen, který byl schopen vyložit jen Josef. Boží milost skrze jednu rodinu žehná všem ostatním. Dokonce i z okolních zemí proudí karavany, aby nakoupily obilí v Egyptě. Ano, samozřejmě všichni si museli jídlo koupit, faraon na tom pořádně vydělal. Ale co už, mají život, a to za to stojí. Lepší být chudý než mrtvý. Mají jídlo díky jedné malé rodině uprchlíků, která jim navíc přijde odporná. To je požehnání, které národ nevědomky přijímá od Hospodina.  S každým soustem, které žvýká a tráví egyptská maminka v hliněné chýši, se naplňuje slovo dané Abrahamovi. V tobě najdou požehnání všechny národy… A ještě jedna scéna, ve které se dokonce slovo požehnání přímo objeví. 

Pak Josef přivedl svého otce Jákoba, postavil ho před faraona a Jákob faraonovi požehnal. Farao Jákobovi řekl: Kolik je let tvého života? Jákob faraonovi odpověděl: Času mého putování bylo sto třicet let. Nemnohá a zlá byla léta mého života a nedosahují let života mých otců v čase jejich putování. Pak Jákob faraonovi požehnal a odešel z faraonovy přítomnosti.  Ge 47:7–10.

Tento oddíl působí až téměř tajemným dojmem. Farao, vládce Egypta, je spojen s bohy a obklopen služebnictvem. Kdybychom byli v jeho trůnním sále, bylo by hned na první pohled jasné, že on je na vrcholu veškeré hierarchie světa, jako špička pyramidy, nad kterou už nikdo není. Farao je  na vrcholu a pod ním o stupínek níž Josef. A k tomuto vládci přichází stařičký Jákob, hovoří s ním a žehná mu. Hospodin díky Josefovi skrze Jákoba žehná pohanskému králi, který o sobě prohlašuje, že je posel bohů, možná sám bůh, kdo ví, jak to tehdy měli.  Jaké to bylo požehnání? Jaké mělo slova? 

Teď to všechno působí velmi pozitivně až sladce, ale vzpomeňte si, co všechno musel Jákob, Josef a jeho bratři vytrpět aby měli v Egyptě jídlo. Kolik let osobní krize a frustrace musely jednotlivé postavy v příběhu prožít, aby měli Egypťané plná břicha. Bůh si vybral Abrahama a jeho potomky ne proto, aby si je rozmazlil, aby jim zajistil příjemné a bezpečné živobytí ve své náruči a blízkosti. Nevybral si je, aby je přestěhoval do jejich soukromého ráje. Ne. Vybral si je, aby zůstali součástí světa a aby skrze ně a skrze jejich utrpení zachránil svět. Nevybral si je, aby je učinil lacině spokojenými, ale aby žili smysluplný život. 

Jen si vzpomeňte na Josefovy teenagerovské sny. Josef, bratři i sám Jákob v nich tehdy viděli slávu. Bratři i celý vesmír se Josefovi budou klanět. To je absurdní a megalomanské. V jejich očích je sláva hierarchie moci, nadvlády a útisku něčím negativním. Okamžitě mají tendenci člověka s takovou ambicí ze závisti srazit na kolena. Příběh však ukáže, že špatně chápali slávu, hierarchii a moc. V realitě je ona Josefova sláva tvrdě vybojovaná. Znamená ohromné utrpení. A především Josefova sláva neznamenala Josefovo pohodlí a pohodičku. Josefova sláva znamenala záchranu před hladem v mnoha zemích. Bůh obdařil Josefa geniální myslí, skvělým charakterem, schopností odolávat pokušení a parádním statusem ne proto, že by tak moc chtěl preferovat Josefa, ale protože miloval Josefovi bratry a chtěl jim zajistit pokoj a protože miloval Egypťany a chtěl jim skrze Josefa požehnat, i když věřili v úplně jiné bohy. To byla Josefova sláva. Možná i my někdy závidíme druhým slávu a moc, autoritu, kterou mají, a privilegia, která s tím přichází, a nedochází nám, že pravá moc a sláva je vykoupena obrovskou zodpovědností a službou. 

Pokud si tě Bůh vybírá k tomu, abys mu sloužil, pokud tě zahrnul svou přízní a požehnáním, pokud ti dal pestrý plášť dovedností, talentů a krásné osobnosti, pokud ti v životě dal do vínku více než druhým, tak to není proto, že ty bys byl nějak výjimečný, že by tebe miloval více než jiné. Bůh si nevolí své oblíbence, aby je hýčkal, volí si je k úkolu a službě. Skrze tebe chce posloužit druhým, skrze tvůj život se chce dotknout druhých. A možná ani nebudeš dítky tomu šťastnějším a spokojenějším, ale možná naopak budeš vnímat smysl ve své existenci. Nebyl Ježíš sám prominentním Božím synem? Tím, kterého ze všech svých dětí miloval nejvíce? A přitom ho nezachránil od utrpení, bolesti a smrti. Naopak. Není jednoduché být Bohem vyvoleným člověkem, ale dává to smysl. Není jednoduché být Bohem vyvoleným národem, ale má to smysl pro celou zemi. Není jednoduché být Bohem vyvolenou církví, ale má to smysl pro celou planetu.

Boží lid v průběhu několika generací objevil, že v hříšném světě nelze dlouhodobě udržet blízké vztahy jinak než pomocí odpuštění a usmíření. Ale tak jako to je u všech velkých objevů v dějinách, zisk z objevu nemají jen ti, kdo objev učiní. Požehnání se šíří dál do okolí. Autor žárovky si tento vynález nenechal pro sebe a nesvítí s ním jen jeho rodina a přímí potomci. Velké lidské objevy se okamžitě šíří do okolního světa a jako milost přichází k těm, kteří je nevymysleli. To, že jsme se narodili do doby, kdy už jsou žárovky samozřejmostí, je milost. Nemusíme je vymýšlet, dokonce ani vyrábět. Podobně i to, co vyzápasil Josef a jeho rodina, to, na co přišli, se stává univerzálním příběhem, duchovním, psychologickým a kulturním dědictvím, které přesahuje nás samotné. Jsme tam, kde jsme kvůli nim. Je to jejich požehnání, které se dotýká mě a vás. Díky Bohu za ně!