Myšlenka: Teď není čas na odpuštění. Hlavně pokud je člověk obklopen důsledky křivdy, když je v nich až po uši. Výzva k odpuštění by v takovou chvíli vyznívala nepatřičně. Pokud by nás snad i napadla nebo nás k ní někdo chtěl tlačit, pravděpodobně se v nás vzedme silná vlna nevole. A to je dobře. Teď není čas odpouštět. Teď mohu spolu s Josefem jen pracovat a přežít. Pracovat a přežít. Pracovat a přežít. To je tvůj úkol od Boha, který máš, když jsi v pustině důsledků křivdy. Vydrž, příběh se promění.
Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.
Druhé dějství příběhu nás zavede do pusté krajiny Arabského poloostrova, kudy spoutaného Josefa vede karavana na jihozápad do Egypta. Z Josefa se během pár minut stalo zboží. Lidská bytost zdegradovala na věc. Na trhu s otroky si ho koupí významný úředník faraonova dvoru Potífar. Ve dvou zamyšleních uvidíme důsledky křivd na Josefův život. Nejprve si všimneme důsledků aktivní křivdy bratrů a později deficitních křivd otce Jákoba.
12. Není čas k odpuštění
Midjánci Josefa prodali do Egypta faraonovu dvornímu úředníku Potífarovi, veliteli tělesné stráže. (Gn 37:36) Josef byl přiveden dolů do Egypta. Od Izmaelitů, kteří ho tam odvedli, ho koupil faraonův dvorní úředník, Egypťan Potífar, velitel tělesné stráže. (Gn 39:1)
Představuji si, že se Josef nachází v pusté krajině. Všude okolo je písek, nikde nic neroste. Právě vstoupil do nejtěžšího období svého života. Bude trvat mnoho let, než se věci obrátí k lepšímu. Do pustiny se nedostal vlastní vinou. Neodešel z domu dobrovolně. Tato krajina reprezentuje všechny negativní důsledky křivdy. On za to není zodpovědný. Nezpůsobil přímo své zotročení, nerozhodl se pro něj. To bratři ho prodali. Byl skoro nejmladší. V rodině přijal roli, která mu byla nabídnuta, těžko mohl jinak. Odchází z rodiny jako traumatizovaná oběť, která ani pořádně neví, co se vlastně stalo. Ostatní se na něm provinili. Ale jeho bolí nohy. On má spálená záda. Jemu se provazy zařezávají do rukou. On je oddělen od rodiny. On si prožil ponižující zkušenost jako zboží na trhu s otroky. On bude dřít. Vina druhého. Důsledky cítí Josef na svém těle, na své duši. Teď není čas odpouštět.
Závažnost křivdy můžeme posuzovat podle důsledků, které na život člověka má. Čím závažnější a komplexnější důsledky, tím vážnější a obtížněji odpustitelná křivda. Když mi někdo ukradne drahé kolo, přijdu o něj, utrpím finanční ztrátu a musím řešení ztráty věnovat určitou energii během následujících dní. Zároveň se však mohu vrátit domů, kde mám plnou ledničku, své oblíbené křeslo, pohodlnou postel a oblíbené knihy, blízké lidi atd. V komplexitě mého života ztráta kola zasáhne pouze miniaturní výsek. Možná ovlivní 5 % mého života na týden. To není mnoho. Je to nepříjemné, ale zvládnutelné, protože naprostá většina věcí v mém životě se ztrátou kola nemění včetně mé identity, mých vztahů atd. Tedy malá křivda. Pokud by do mě narazil opilý řidič a já skončil na několik týdnů v nemocnici, důsledky křivdy jsou výraznější. Omezí můj život, nemohu být doma, prožívám bolest, musím přeorganizovat plány atd. Důsledky křivdy ovlivní větší procento mého života. Třeba 70-80 % po dobu několika týdnů a měsíců. Přesto stále zůstane spoustu věcí neměnných. Zůstávám v kontaktu s rodinou, s přáteli a mé vztahové zázemí bývá v takovou chvíli zpravidla ještě intenzivnější. Lidé o mě mají zájem. Mám domov, do kterého vím, že se vrátím. Tedy větší křivda, ale stále je tu něco, o co se mohu opřít, co zůstává stejné. Ale co kdyby vás dnes na ulici někdo unesl, svlékl vás do naha, naložil do dodávky, několikrát přeložil, převezl na druhý konec světa, nevěděli byste do jaké země, tam vás zotročil a nutil vás k natáčení násilných videí. V tom případě důsledky křivdy atakují 100 %. Přišli jste o své zázemí, postel, oblečení, přátele, rodinu, práci, rituály, identitu, dokonce i o známá místa, která k vám nějak promlouvají. Jste absolutně vykořeněni ze života. Zůstane vám pouze vaše tělo a vaše mysl, jediná kontinuita, ale i ta je vnitřně tak zasažena, že jste v podstatě jiným člověkem. Změní se vaše plány, emoce, myšlenky. Otázkou je, co vlastně ve vás zůstalo. To je křivda, která ovlivní vše. A to se stalo Josefovi. Z jeho původního života nezůstalo vůbec nic. Žádná vazba, žádný vztah, žádný předmět, žádné místo. Josef je úplně jiný Josef, uvnitř i navenek. Traumatická křivda, kterou prožil, měla důsledky na celý jeho život. Jako by se příběh snažil definovat nejzazší možnou mez osobní křivdy.
Intenzitu křivdy můžeme odhadnout například z jejích důsledků, které v případě Josefa byly nedozírné. V našem případě jsou často vážné, ale zároveň zůstávají věci, které jsou stabilní, o které se můžeme opřít. Ty nám dodávají sílu. Proto teď pro Josefa není čas odpouštět.
Život v důsledcích křivdy není jednoduchý. Člověk na svém těle nese důsledky toho, co neovlivnil. Je těžké přijmout svou existenci v místě, kam jsem se nevydal dobrovolně. V tuto chvíli je odpuštění nemožné. Většina lidí, včetně Josefa, se snaží především přežít. A to stačí. Pouze takové postavy jako Ježíš nebo Štěpán byly jako oběti schopné uprostřed tvrdého násilí vykřiknout modlitbu: Bože, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. A ani v jejich případě nejde přímé odpuštění. Ani oni se v takovou chvíli neobrátí k těm, kdo je zabíjí a neřeknou, odpouštím vám. Obrací se k Bohu. Ke třetí instanci. K mediátorovi sporu. K tomu, s kým jsou v tu chvíli provázáni. Předávají situaci Bohu jako soudci a v gestu postoje lásky vůči svým nepřátelům řeknou, ať jim to Bůh odpustí. A zároveň si to mohou dovolit, protože umírají. Nemusí řešit, co bude zítra nebo pozítří, jak budou žít v důsledcích křivdy. Poslední zbytky energie se rozhodnou takto věnovat. Je to krásné a obdivuhodné, ale bylo by to jiné, kdyby ještě zítra nebo za deset let museli žít v důsledcích křivdy. Jsou chvíle, kdy nejde odpouštět. S podobnou interpretací jsem se setkal v knize od teoložky Marii Mayo. Píše o limitech odpuštění v Bibli. Nabourává možná jednoduchou představu okamžitého odpuštění a nutného odpuštění. Když potom v knize začne vyprávět svůj příběh, čtenáři dojde, proč píše. Jednou ji přepadli v domě lupiči a zmlátili ji tyčí. Skončila v nemocnici a nějakou dobu bojovala o život, zmítala se mezi životem a smrtí. V té době se okolo ní scházeli přátelé a rodina. Jedna z prvních věcí, o které s ní mluvili, když se občas probírala z umělého spánku, bylo, že musí odpustit. Tlačili ji k odpuštění, musíš jim odpustit. Proč? No, kdyby náhodou zemřela, aby i jí Bůh odpustil. Protože všichni víme, co řekl Ježíš: Pokud vy neodpustíte, ani vám Bůh neodpustí. Její přátelé a rodina měli obrovský strach, a tak první věc, kterou s ní řeší, když leží v nemocnici, je, jestli už odpustila. Mária díky Bohu neumřela a na odpuštění měla ještě dost času. Ale nemusela odpouštět jen lupičům, ale i přátelům a rodině, kteří se v důsledku jednoduchého výkladu biblického verše chovali velmi úzkostlivě a nepomohli ji ve chvíli, kdy se topila v důsledcích křivdy. Pokud jsem zaplaven důsledky křivdy jako Josef, jsem spolu s ním v pusté krajině. Zde ještě není prostor, abychom uvažovali o odpuštění. Proto ani příběh téma odpuštění neotevírá. Pracovat a přežít. To je nyní Josefův úděl. Krok za krokem. Do neznáma. Neřeš, co bude zítra. Jediné dvě věci, které po tobě teď Bůh a tvoje tělo chce. Pracovat a přežít. Není čas odpouštět. Pracovat a přežít.
Můžeme si zároveň všimnout, že důsledky křivdy nejsou v příběhu popisovány s intenzivním emocionálním zabarvením. Utrpení, které se tam nachází, musíme spíše do příběhu včítat. Představit si, co to asi znamenalo, když ho prodali do otroctví. Pokud bychom měli k dispozici Josefův deník z prvních dní cesty a otroctví, dovedu si představit, že by to byl pořádný guláš negativních emocí a protichůdných myšlenek. I když možná by byl tak apatický, že by ani toto nebyl schopen sepsat, těžko říct. Pokud bychom ho mohli pozorovat několik večerů, jak se choulí v rohu klece a snaží se trochu prospat a obrnit na další den, kdy ho budou nahého vystavovat na tržišti, možná bychom za něj plakali. Nic z toho však Josef do detailů nevypráví. My děláme pouze více či méně přesný odhad na základě znalosti historie a psychologie. Jsme schopni empatie, můžeme sami sebe v představě dosadit na Josefovo místo. Ale právě onen rozdíl mezi Josefovým vyprávěním v Bibli a naším odhadem je důležitý. Proč Josef nepopisuje všechno trápení? Proč nelíčí svou bolest? Jednou z odpovědí může být, že je to příběh, který je vyprávěn zpětně člověkem, který už odpustil. Podle toho, jak o událostech zpětně vyprávíme, je možné odhadnout nakolik je to něco, co jsme odpustili a nakolik ne. Člověk, který odpustil, vypráví příběh a popíše důsledky, je si jich vědom, umí o nich mluvit, ale nezabíhá do detailů. Je schopen je shrnout, ale nejsou záplavou bolavých slov. Člověk, který neodpustil, buďto příběh nevypráví vůbec a není si vědom důsledků, nebo je naopak úplně pohlcen v bolesti. Odpuštění na rovině emocí trvá delší dobu. Míru takového odpuštění dobře poznáme podle toho, jak člověk mluví a přemýšlí o událostech, které se mu dějí. Tím, že Josef důsledky křivdy do detailu nepopíše, jen je naznačí, ukazuje, že když na ně vzpomíná, stačí mu jen říct: Byl jsem prodán.
Teď není čas na odpuštění. Hlavně pokud je člověk obklopen důsledky křivdy, když je v nich až po uši. Výzva k odpuštění by v takovou chvíli vyznívala naprosto nepatřičně. Pokud by nás snad i napadla nebo nás k ní někdo chtěl tlačit, pravděpodobně se v nás vzedme silná vlna nevole. A to je dobře. Teď není čas odpouštět, ale dělat krok za krokem, pracovat a přežít. Pracovat a přežít. Pracovat a přežít. To je tvůj úkol od Boha, který máš, když jsi v pustině důsledků křivdy. Vydrž. Tvá víra i Josefův příběh ti dává naději, že i tvůj příběh se časem promění.
Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.
