Josef (16) Příprava na odpuštění: trénink empatie

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

16. Příprava na odpuštění: trénink empatie

Nacházíme se ve třetím dějství příběhu. Josef žije v důsledcích křivdy, ale ty se pomalu proměňují. Bůh si ho postupně připravuje na odpuštění. A my jsme svědky Josefova dozrávání. Příběh jakoby sešívá dohromady různě barevně tematické látky a vytváří vzory na novém pestrobarevném plášti pro Josefa. Není to už otcem darovaný barevný plášť, ale stává se Josefovou osobností. První barevnou tkaninou, zásadní pro finální vzor odpuštění, je oddělení se od těch, kdo Josefovi ublížili. Josef se odděluje vnějšně tím, že bydlí jinde a vnitřně v tom, že se chová úplně jinak než jeho bratři a jeho oteci. Druhou barevnou tkaninou vetkanou do vzoru je Josefův osobní vztah s Bohem, který prosvítá z toho, jak o Bohu před ostatními mluví. Dnes si všimneme třetí barevné tkaniny. Dlouho předtím než se Josef znovu setká s těmi, kdo mu ublížili, se na setkání připraví v kontaktu s jinými zločinci. Jedná se o scénu ve vězení. Josef jako typická oběť se ve vězení setkává s typickými viníky. Jak takové setkání probíhá?  Genesis 39:21

Ale Hospodin byl s Josefem a rozprostřel nad ním milosrdenství a dal mu milost v očích velitele věznice. Velitel věznice svěřil všechny vězně ve věznici do Josefových rukou, takže řídil všechno, co se tam dělo. Velitel věznice nedohlížel na nic, co bylo v jeho rukou, protože Hospodin byl s ním. Co Josef činil, tomu Hospodin dopřával úspěch. I stalo se po těch událostech, že se číšník egyptského krále a pekař prohřešili proti svému pánu, egyptskému králi. A farao se rozhněval na své dva dvorní úředníky, na vrchního číšníka a na vrchního pekaře, a dal je do vazby v domě velitele tělesné stráže, do věznice, kde byl uvězněn Josef. Velitel tělesné stráže určil Josefa k nim, aby jim sloužil. Genesis 39:21–40:8. 

Josef se jako typická oběť justičního omylu ve vězení setkává s typickými viníky. Ano, neprovinili se přímo proti němu, ale to nevadí. Je to stejná sorta lidí jako Potífar a další, kteří Josefa odsoudili. Faraonův dvůr. Musela to být poměrně velká kauza. Faraonovi blízcí úředníci skončí v base. Jako by dnes zavřeli ministra obrany a obchodu. Podezření, které padlo, bylo tak závažné, že oběma hrozila smrt. Nevíme, co všechno Josef o kauze a tehdejší politice věděl, ale to je jedno. Pro Josefa byli oba vězni součástí denní rutiny. Nastává mezi nimi zvláštní vztah. Josef řídí úplně všechno ve věznici a má na starosti všechny vězně. Má tedy vysoké postavení v hierarchii systému věznice. Zároveň je ale v pozici služebníka a otroka vůči ostatním vysoce postaveným politickým vězňům. Je tedy nad nimi jako vrchní vězeň ve věznici, nebo pod nimi jako jejich služebník? No, obojí. Podobnou zkušenost dnes můžete mít v nemocnici. Do nemocnice převezou důležitou politickou osobnost. Do péče ho dostane nejzkušenější tým sestřiček.  Ty jsou ve vztahu k němu ve společensky podřízeném postavení a v rámci svého zaměstnání mu slouží. Zároveň mu však budou dávat jisté příkazy: aby jedl, pravidelně pil čaj, nekouřil, chodil, přetočil se, rehabilitoval atd. Taková sestřička, přestože je ve služebné roli, má velkou moc nad pacientem a může významně ovlivnit kvalitu jeho pobytu v nemocnici. Jen tím, jak moc si ho všímá, usmívá se, jestli jsou její pohyby zkušené a pevné a zároveň něžné, nebo hrubé, neobratné. Josefa si představuji podobně, jako takovou sestřičku. Přichází k politickým vězňům, aby jim sloužil, ale zároveň má na povel celý režim oddělení. Doslova příběh říká „aby jim sloužil“ a zároveň „svěřil vězně do Josefových rukou“. Služebník, který má obrovskou moc nad těmi, kterým slouží. Může jim z pobytu udělat peklo, nebo ho naopak udělat snesitelným. Může ho znepříjemnit nebo prozářit. Josef má dva vysoké úředníky, pravděpodobné gaunery, ve svých rukou. Jak se k nim bude chovat? 

Jako lidé jsme dobří ve zobecňování. Je to nezbytné pro náš život, protože svět je příliš složitý a my máme omezený čas na to, abychom detailně prozkoumali každou věc nebo každého člověka. Představte si dítě, které poprvé ochutná kapra. Nechutná mu. Jsou tam kosti. Vyplivne to. Za týden je na stole losos a naše dítě už při pohledu na něj prská a dušuje se, že rybu nejí. Rodiče ho chtějí přesvědčit. Losos má úplně jinou chuť. Dítě se nedá. Je to prostě ryba a jeho emoce mu říkají, že to je odporné a nemá cenu plýtvat vzácnou životní energií na to, abych zkoušel všechny druhy ryb, jestli mi náhodou jedna nebude chutnat. Je lepší je šmahem odsoudit. Zobecňování sice může být zavádějící, ale je nezbytné, jinak bychom ho nedělali. Josef je typickou obětí, která se setkává s typickými viníky. Je to stejná skupina lidí jako ti, kdo mu ublížili. A Josef je má ve svých rukou. Může si je zobecnit a říct: Ha, to jsou stejní podrazáci jako Potífar a celá ta jeho banda; to budou určitě stejní chlapi jako moji bráchové. Jak se k nim Josef bude chovat? On je oběť, oni jsou viníci. Jak jim bude sloužit? Bude pro ně hrubou sestřičkou? Udělá sice všechno podle normy, ale přesto jim extrémně znepříjemní pobyt? Nebo bude sestřičkou, která půjde za hranice povinnosti a bude z ní cítit zájem a péče? Jak se oběť zachová vůči viníkům? Pojďme pokračovat ve čtení příběhu…

Tak byli ve vazbě nějaký čas. Oba měli sen. Oba měli sen téže noci. Sen každého měl svůj význam, sen číšníka i pekaře egyptského krále, kteří byli ve věznici vězněni. Když k nim Josef ráno přišel a uviděl je, hle, byli skleslí. Zeptal se tedy faraonových dvorních úředníků, kteří s ním byli ve vazbě v domě jeho pána: Proč jsou dnes vaše tváře tak skleslé? Odpověděli mu: Oba jsme měli sen a není, kdo by jej vyložil. Josef jim řekl: Což nenáleží výklad Bohu? Prosím, vyprávějte mi je…

Josef se vůči vězňům, kterým slouží a zároveň je má ve svých rukou, chová s překvapivou něhou. Přichází k nim ráno na kontrolu a uvidí je. Nejde jen vyvětrat nebo vynést kyblík. Nejde jen dělat svou práci a zkontrolovat, jestli tam stále sedí. On je vidí. Nevidí je jen jako objekty. Vidí je jako lidi, vidí jejich skleslost. To, že jim není dobře. Mají zachmuřené tváře, svěšená ramena, kruhy pod očima. Není jim dobře a je to jiné, než to bylo včera. Josef vidí druhého. Opravdu ho vidí. A zajímá ho, co se děje. Proč jsou vaše tváře tak skleslé? Reaguje na to, co vidí, nabízí možnost rozhovoru a oni toho využijí. Mají k němu tolik důvěry, že oba po pravdě řeknou, co je trápí. Kdyby Josefovi nevěřili, kdyby z jeho neverbální komunikace tušili, že ho to nezajímá, mohli říct „ale blbě jsem spal“ „co ti je do toho“. Ale oni řeknou pravdu. Josef přichází na scénu jako všímavá sestřička, kterou pacienti rádi vidí a přirozeně jí důvěřují, svěří se jí s tím, jak jim je. Protože ona je opravdu vidí, nejsou pro ni jen objekty v práci, ale jsou pro ni lidmi. Josef vidí člověka v pekařovi i číšníkovi, v gaunerech ve vězení. On, typická oběť, který mohl klidně svou zkušenost s lidmi, kteří mu ublížili, zobecnit na všechny viníky a mohl se k pekařovi a čísníkovi vztahovat jako k těm, kdo mu někdy ublížili. Josef je má ve své moci, může jim pobyt zpříjemnit nebo zhoršit, aniž by za to sám byl potrestán. Josef však svou moc nezneužije, aby se zahořkle pomstil. Místo toho si s něhou všímá výrazu jejich tváře: Proč jste tak skleslí?

Pomstít se mohl, aniž by porušil nějaký protokol. Mohl přijít trochu později a ne hned ráno, aby jim ten kyblík tam pořádně smrděl. Mohl se chovat přezíravě, nebo jen otupěle na ně dohlížet. Přehlídnout jejich tvář, nebo se dokonce radovat z toho, že je jim zle. Takhle by se choval zahořklý, pomstychtivý Josef, Josef rozzlobený na svět, který mu ublížil. A Josefovi svět ublížil, vždyť po nějaké době řekne číšníkovi „unesli mě z hebrejské země a ničeho jsem se nedopustil“. 

Jeden z kroků na cestě k odpuštění spočívá ve změně pohledu na toho, o kom jsem přesvědčen, že mi ukřivdil. Přestávám ho vidět jako monstrum, uvidím v něm člověka. Monstra zabíjíme, vetřelcům stínáme hlavy. Ale lidské bytosti chráníme, chápeme je, rozumíme jejich bolesti a výčitkám svědomí a odpouštíme jim. Vůči lidem mohu projevit empatii, vůči monstrům ne. Jak ale mohu přestat vidět viníka jako monstrum a zahlédnout v něm člověka? Monstrem pro mě je, když se ho bojím. Klepu se při představě, že bychom spolu měli mluvit, vyjasnit si něco, vidět se. Konfrontace je příliš nebezpečná, proto je možné ji obejít. Z dnešního čtení příběhu je zřejmé, že nejsme odkázáni jen na vztah k těm, kdo nám ublížili. Zatím jsme stále v krajině odůvodněného oddělení - druhý je pořád v mé představě monstrem. Ale právě zde, v krajině oddělení, se setkáváme s dalšími lidmi. Empatii si mohu trénovat na druhých, dokonce i na těch, kteří mi v něčem připomenou ty, kdo mi ublížili. 

Josef je ohrožen rizikem zobecnění. Mohl by si zlo ze svých bratrů, Potífara, jeho manželky a dalších rozšířit na další lidi. Klidně na vězně ve vězení. On je tam neprávem, oni právem. Jsou to padouši. Pokud by to takto Josef udělal, mohl by se začít mstít. Jedním z důsledků neodpuštěné křivdy je to, že člověk postupně přestane důvěřovat lidem. Mstí se i jiným, i těm, kteří mu přímo neublížili. Vždyť to jsou taky lidi. Dívka, které ublížil její přítel, zanevře na chlapi a řekne si, že jsou všichni stejní. Muž se rozhoupe a zajde za psychologem. Setkání je trapné a ubohé a on se zařekne, že už nikdy nechce mít nic s žádným psychologem, nikomu se už nebudu otevírat, končím. Zobecňujeme. Přestáváme druhé lidi vidět v jejich osobitosti a individuálnosti, vlastně je vůbec nevidíme, vidíme jen svou minulost. Josef však druhé vidí, překoná pokušení zobecnění a vidí pekaře a číšníka jako lidi. Podle toho se k nim chová. A to mu změní život. Jednak si na něj za dva roky číšník vzpomene a jednak se Josef učí vztahovat jako oběť k viníkům a vidět v nich lidi. To se mu jednou bude hodně hodit až bude stát tváří v tvář svým bratrům. I je bude po chvíli přemýšlení schopen vidět jako lidské bytosti. Natrénoval si totiž empatii.

Ani tvůj proces odpouštění druhému nezahrnuje pouze tvůj osobní vztah k viníkovi. Jsi obklopen jinými lidmi, kteří jsou pro tebe potenciálním zdrojem pomoci a síly. Ovšem pouze pokud je uvidíš jako lidi a odoláš pokušení zobecněné pomsty.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.