Josef (29) Čekání na druhého

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

29. Čekání na druhého

Sledujeme proces usmíření mezi Josefem a jeho bratry. Představujeme si, že usmíření je jako budování mostu přes divokou řeku. Znepřátelené strany jsou každá na opačném břehu a hledají si k sobě cestu. Josef jako oběť staví základní kámen k usmíření tím, že bratrům odpustí. Odolá pokušení se mstít, naopak se na druhý břeh dívá s empatií. Vidí, že i na druhé straně bratři začali jistou stavební aktivitu. I oni budují základ pro svůj díl mostu. Josef vidí lítost a výčitky svědomí, a tak udělá vstřícné gesto. Natáhne se přes divokou řeku, dá jim zpět jejich peníze, ale bratry toto gesto vyděsí. Ve chvíli, kdy čekají útok, je těžké uvěřit v dobré úmysly druhého. Proces usmíření je velmi citlivý a je potřeba našlapovat opatrně. Dnes si všimneme dalšího aspektu usmíření, a tím je čekání na druhého. 

Josef propustí bratry domů a potom čekal. Během následujícího období nemá proces usmíření pod kontrolou. Jedinou pojistkou je spoutaný Šimeon, kvůli kterému by se snad bratři mohli vrátit. Teď je zodpovědnost na druhé straně. Kdyby se bratři už nikdy nevrátili, Josef s tím nic nenadělá. Dává druhému svobodu. Pro proces usmíření je nezbytné, aby si obě strany tuto svobodu daly, aby si daly svobodu stavět svůj díl mostu. Josef nemůže postavit celý most, i kdyby chtěl. Já nemohu nikdy druhého donutit, aby se se mnou usmířil. Nemohu mít celý proces usmíření pod kontrolou. Ne, je v něm vždy svoboda druhého. A občas musím čekat, až druhý udělá svůj krok. Čekat a trénovat se v trpělivosti. Zatímco Josef čeká, my čtenáři se v příběhu přesouváme do stanového tábora kočovníka Jákoba a jeho synů a vidíme, že návrat do Egypta nebude vůbec samozřejmostí. Na co si Josef musí počkat? A jak dlouho bude čekat?

Genesis 42:29-38

Josefovo čekání se pravděpodobně protáhne. Bratři se vrátí k otci a povypráví mu všechno, co se jim v Egyptě událo. Chtějí po otci, aby pustil Benjamína s nimi do Egypta, aby mohli vysvobodit Šimeona a znovu nakoupit obilí. Ale starý Jákob o tom nechce ani slyšet. Odmítá se Benjamína vzdát a vystavit ho riziku. „připravujete mě o děti“ „všechno to na mě padá“ „žalem byste přivedli mé šediny do podsvětí“. Nereaguje na žádné návrhy, prostě si nedovede představit, že by se od něj Benjamín odloučil a šel na nebezpečnou cestu. Jákob reaguje velmi emotivně, nepřemýšlí nad tím racionálně. Prostě nechce.

Pokládali jsme si otázku, na co Josef čeká a jak dlouho? Odpověď zní, že bude muset s usmířením počkat, dokud se v rodině nestanou nezbytné změny. Dokud otec nenajde odvahu pustit Benjamína a dokud se bratři nebudou schopni jasně postavit otci a vykomunikovat s ním, co je potřeba. Josef čeká na nezbytné změny u druhého. Vidíme tady určitou naději, že se přece jen něco mění, protože minimálně Rúben se chová jinak než dřív. V tuto chvíli až paradoxně otci nabízí: “Můžeš zabít dva moje syny, pokud bych ti Benjamina nepřivedl zpátky.” Je si tedy velmi jistý, že ho chce opravdu ochránit a přivést zpátky. Je vidět, že Rúben ve svém životě už nějakou změnu udělal, ale Jákob ještě ne. A protože jsou všichni provázání jako jedna rodina, tak holt celá rodina změnu ještě neudělala, pouze jeden člen. Můžeme si to přiblížit na následujícím příkladu: představte si, že na obrovské ploše vedle sebe leží dvě podobná bludiště v životní velikosti. Člověk jimi může procházet a po obou stranách má vysoké stěny. V centru každého bludiště je stoleček a na něm leží starý sluchátkový drátový telefon a oba telefony jsou propojeny. Jedním bludištěm prochází Josef. Hledá cestu, vrací se, když je potřeba, až po nějaké době najde centrum bludiště a postaví se k telefonu. Symbolicky to znamená, že prošel procesem odpuštění, že se rozhodl, že se chce s bratry a tátou chce nějakým způsobem spojit. Došel až do toho místa, kde se s nimi chce spojit, našel telefon a zavolal. Zavolá do vedlejšího bludiště, telefon vyzvání a vyzvání, ale nikdo to nebere. A tak Josef položí sluchátko, posadí se vedle a za deset minut to zkusí znovu. Takto znovu a znovu, čeká. Druhým bludištěm mezitím prochází Josefovi bratři a Jákob. Jdou všichni společně jako jedna parta, ale moc jim to nejde. Pořád odbočují špatně. Hlavně táta pořádně nevidí, je zmatený a starý a pořád ukazuje do slepých uliček. Ostatní synové už jsou na něj naštvaní, nechtějí ho poslouchat. Ale on je prostě stařešina, takže on se musí poslouchat, a tak neustále zacházejí do nějakých slepých uliček podle toho, jak on zrovna ukazuje prstem. Josef prošel svým bludištěm do stavu, kdy odpustil, chce se usmířit a natáhnout k bratrům. Ale ke spojení dojde až i oni včetně táty udělají nezbytné změny v životě a dojdou sami k řešení. Dojdou sami do toho centra bludiště, kde najdou telefon a spojí se s Josefem. Josef do té doby musí čekat. Bude čekat, aniž by měl jistotu, že v druhém bludišti k řešení vůbec dojdou. Zatím to totiž vypadá, že skončili v další slepé uličce.

Každý člověk prochází bludištěm svého života různým tempem. Každý člověk zraje různě rychle. Někdo je v kontaktu s pravdivými informacemi, je v kontaktu sám se sebou, mluví o tom s někým a dost možná pak rychleji opouští nevhodné způsoby chování. Ten, kdo řeší svůj život, chce se nějak změnit, pracuje sám na sobě, vystavuje se tomu, co je lepší, je v kontaktu s Hospodinem, to je člověk, který si neustále připravuje půdu na to, aby mohl zrát, aby se mohl měnit, nenechává věci jen tak. Takový člověk se bludištěm pohybuje mnohem rychleji než ten, kdo nic neřeší. Tak jako Jákob už třicet let opakuje stále stejnou chybu, moc nad věcmi nepřemýšlí a manipuluje ostatní. Toto odlišné tempo zrání má za následek, že nutně musí občas jedna strana čekat na tu druhou. Někdo projde bludištěm rychleji než ten druhý. Nejčastěji jsem si tohoto jevu mezi lidmi všiml v blízkých partnerských a rodinných vztazích. Jsou to vztahy, kde jsme k sobě připoutáni, musíme se dohodnout, a zároveň stále platí, že každý zrajeme jiným tempem. Několik příkladů: Muž byl připraven se omluvit a vrátit po nějaké krizi k manželce, ale jeho žena v tu chvíli připravena vůbec nebyla. Jeho čas nadešel, ale její ještě ne. Je dost možné, že za několik měsíců bude ona připravena, ona dojde do toho centra, ale on už tam u telefonu nebude čekat. Je to takové klasické příběhové míjení se. Nebo dívka si našla přítele. Z jejího pohledu už byl čas, aby se osamostatnila, dospěla do centra svého bludiště. Chce se spojit s maminkou, aby jí požehnala a propustila ji, ale její maminka na její osamostatnění nebyla připravena, a tak jí dlouho dávala najevo, že přítele nepřijímá, že je to nevhodné, že by neměla nikoho mít. Jeden človíček dozrál do nějakého bodu, ale čeká na toho druhého, pro kterého je to stále ještě těžké, nebo dokonce nemyslitelné, a v tu chvíli jen velmi těžko dojde ke spojení.

Minule jsme si všimli první překážky na cestě k usmíření. Musíme našlapovat opatrně, protože i pozitivní gesto z naší strany může druhá strana, která očekává spíše útok než kytku, interpretovat s obavami a přisuzovat nám negativní motivaci. Pokud očekávám ránu pěstí mezi oči a místo toho dostanu od druhého čokoládu a úsměv, napadne mě, že je úsměv falešný a čokoláda otrávená. Protože nerozumím tomu, co se děje. Druhou překážkou na cestě k usmíření je odlišné tempo změny. Lidé zrají a mění se v jiný čas, a to znamená, že si někdy jedna strana musí na tu druhou počkat. Zkouší volat, natahovat se, ale druhý ještě nedošel do svého středu bludiště, nezměnil to, co je potřeba, a tak musím čekat. Čekání je dobrá duchovní disciplína. Dávám možnost prokázat Božímu Duchu, že ve mně zraje a projevuje se ovoce trpělivosti. Učím se, že je v pořádku, když nemám věci pod kontrolou. Učím se zvládat své emoce, když vytáčím druhého v telefonu a on mi to nebere. Já sluchátko pokládám a ptám se sám sebe, jak mi je. Učím se být sám se sebou i v situaci, kdy mi nejde se spojit s druhým. Otevírám se tu opět prostoru milosti. Naděje, kterou během čekání na druhého mám, se opírá o dvě věci. Jednak věřím tomu, že je to Bůh, kdo si dovede druhého k sobě, že bludiště je ve skutečnosti labyrint, který má jen jednu cestu, kterou Pán Bůh provádí člověka a že to dělá Bůh a že on nakonec do svého centra dojde. Ne kvůli své schopnosti, ale kvůli Bohu, který v jeho životě působí. To je moje naděje. On má pro něj pravý čas. A zároveň druhá naděje, kterou mám, je, že mé čekání na druhého mě nebude blokovat v celém mém životě, ale pouze v jeho části. Představuji si, že Josef ty dlouhé měsíce než se bratři vrátili, neseděl sklesle na schodech, nevzdychal a nevyhlížel je. Nebyl paralyzován tím, že by neustále čekal: Kde jsou ti bratři? Ach jo, dnes nepůjdu do práce, čekám na bratry. Dneska nebudu jíst, čekám na bratry. Dneska si nebudu hrát s klukama, čekám na bratry. Ne, nic takového. Čekání na druhého mě nemůže blokovat v celém mém životě. Josef dělal dál svou práci. Rozděloval obilí, obchodoval, staral se o manželku a hrál si s dětmi. Měl přátele atd. Žil. Jen jedna část jeho života čekala. Ta, která byla nejvíc provázána s tím, kdo ještě neudělal nezbytné kroky změny. Jen v této oblasti byl Josef zaseklý. Jen v ní čekal. Čekal na působení Boží milosti ve druhém člověku. A spolu s Josef takto často čekáme i my. Čekejte s nadějí, že je to Bůh, kdo působí v životě druhého. On má svůj pravý čas. A čekejte s vědomím toho, že zároveň můžete žít.

Čekání s vírou v Boží milost je jedním z nezbytných kroků na cestě k usmíření.