Josef (27) První slzy

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

27. První slzy

Josef se v následujících kapitolách několikrát rozpláče. Každá další emocionální reakce bude silnější než ta předchozí. Josefovy slzy jsou mezi biblickými vyprávěními poměrně ojedinělé. Příběh nám představuje Josefa jako celistvého člověka v různých životních polohách. Vidíme ho, jak logicky, moudře a pragmaticky argumentuje před faraonem a řeší globální krizi. A potom ho čtyřikrát vidíme, jak se rozpláče. To je člověk. To jsem já, to jste vy. Jednou jako silný expert a jindy jako ten, kdo má na krajíčku.  Dnes Josef ještě dovede svůj pláč ovládat, ale časem mu to už tak jednoduše nepůjde. S každou další emocionální reakcí se budeme více a více blížit k tomu, co je pro Josefa důležité.

Genesis 42:21-24 A říkali jeden druhému: Jistě neseme vinu za svého bratra. Viděli jsme soužení jeho duše, když nás prosil o milost, a nevyslyšeli jsme ho. Proto na nás přišlo toto soužení. Rúben jim odpověděl: Což jsem vám neříkal, abyste proti chlapci nehřešili? Ale neposlechli jste. A hle, již je jeho krev vyhledávána. Oni však nevěděli, že Josef rozumí, protože mezi nimi byl tlumočník. Odvrátil se od nich a plakal. Pak se k nim obrátil, mluvil s nimi, vybral z nich Šimeóna a před jejich očima ho svázal. 

Josefův první pláč je poměrně decentní - odvrátil se a plakal. Pláč šlo lehce zamaskovat tím, že se na chvíli otočil zády. Stál dost daleko od bratrů, možná mu jen zvlhly oči a ukáplo pár slz. Když bude dělat, že smrká, otírá si pot nebo pije, tak nikdo nic nepozná. Co Josefovi vehnalo slzy do očí? Možná si vzpomínáte na to, jak jsme kdysi přemýšleli nad vším, co Josef neví. Neví, že otec truchlil, neví,že se ho Rúben a Juda zastali. Neví, co bylo s rodinou dál. Neví, co všechno táta ví a neví o událostech okolo jeho prodeje. Klidně se může domnívat, že za vším stojí otec. Dosud nic z toho neví. Byl odkázán na hypotézy a domněnky. Teď se mu postupně začne skládat mozaika toho, co předtím nevěděl. To, co se odehrálo za jeho zády, získá jasnější tvar. Právě se dozvěděl dva důležité střípky mozaiky, které doteď byli skryty za závojem nevědomosti. Dozvěděl se pravdu o Rúbenovi a dovídá se, že jeho bratři vnímají to, co jemu udělali, jako hřích. 

Není co odpouštět

Josef se právě dozví, že ne všichni bratři byli proti němu. Vidí před sebou Rúbena, který už předtím bratry krotil, a vidí, jak jim znovu připomíná, že jim to tehdy říkal. Josefovi najednou dojde, že Rúbenovi vděčí za život. Dosud všechny bratry pravděpodobně házel do jednoho pytle. Všichni jsou to mizerové, co mi ublížili. Svlékli mě, svázali a hodili do studny. Ale teď vidí, že to bylo složitější. Slyší, že Rúben kdysi přibrzdil jejich hněv. Musel to být šok. Roky byl Josef o někom přesvědčen, že mu ublížil, dokonce Rúben jako ten hlavní z nich, nejstarší bratr, ten, kdo to měl celé na starosti. Josef se dovídá, že právě tento bratr, Rúben, ho už tehdy chránil. 

Představte si, že by si vás zavolal šéf v práci a oznámil vám, že kvůli vašemu chování na pracovišti vám strhne bonusy. Vy se zlobíte na šéfa i na celé oddělení. Chcete se bránit, ale šéf vás vůbec nepustí ke slovu. Cítíte, že jste křivě obviněni, ale nikdo se s vámi nebaví. Po několika měsících se dozvíte, že vás někdo pomlouval a shodil na vás své průšvihy. Byl tam nějaký kolega, který vytvářel tlak na vedení, aby vás vyhodili, nebo dokonce na vás podali žalobu. Šéf tehdy celý tlak ustál a zbrzdil, úplně vašemu kolegovi nevěřil, zastal se vás a pouze vám strhnul bonus. Pokud se toto dozvíte, najednou se vám bude celý příběh jevit úplně jinak. Šéf nebyl ten ničema, šéf se mě zastal, přestože udělal něco, co mi bylo nepříjemné.  Něco podobného se stalo Josefovi. Mýlil se v nejstarším bráchovi Rúbenovi. 

Všimněte si, že tomu prohlédnutí předchází odpuštění. Ve vztahu k Rúbenovi u Josefa dochází k zajímavému a překvapivě častému jevu, že totiž člověk určitou událost nějak vnímá, interpretuje jako křivdu, zlobí se na druhého. Potom mu odpustí a nakonec zjistí, že vlastně ani o křivdu nešlo. Rúben se mě zastal. Já mu odpouštěl zbytečně. Kdybych to jen věděl. Tyto situace nastávají. Nemohu vědět všechno. Odpuštění z mého omezeného lidského pohledu je důležité právě v tom, že otevírá cestu dál. Dává mi šanci se přiblížit a možná se tak dozvědět, že nebylo, co odpouštět. Tím odpuštění samo neztrácí na významu. Mělo smysl právě jako krok na cestě k blízkosti. I kdybych pak měl zjistit, že nebylo, co odpouštět. I tak má odpuštění smysl. Je krásné zjistit, že vlastně nebylo, co odpouštět. Možná právě toto vědomí vehnalo Josefovi slzy do očí. Rúben mě bránil, nejstarší brácha se mě zastal, už tehdy a teď znovu.

Vidím lítost

Druhá věc, kterou se Josef dovídá, je to, že bratři litují toho, jak se vůči němu zachovali. Rúben nazývá jejich chování hříchem. Bratři si uvědomují svou vinu, přiznávají ji. Je samozřejmě možné, že je jejich lítost zatím jen důsledkem nepříznivých životních okolností, ale i tak má svou váhu. Josef se dozvídá, že i po dvaceti letech si to stále vyčítají. To má svou váhu, to není samozřejmé. Oni to klidně mohli zapomenout, nemyslet na to nebo to hodnotit pozitivně - Josef si tehdy zasloužil, ale tak to nebylo. Oni přiznávají vinu. Psychiatr Aaron Lazare napsal krásnou knihu o omluvě. Rozebírá v ní jednotlivé části omluvy. Vychází z představy, že omluva je jako dar, který viník nabízí oběti. Pro oběť je velmi důležité, že viník vyjádří lítost nad svým chováním, že přizná hřích a vinu. Podle Lazareho tím viník pomáhá naplnit určité potřeby oběti. Bratři se sice Josefovi neomlouvají přímo, protože neví, že stojí před nimi. Ale Josef se tu dozvídá přesně to, co oběť potřebuje slyšet. Přijímá část daru omluvy, aniž by to viník věděl. Josef se dozvídá to, co podle Lazareho každé oběti pomůže. Například je ujištěn, že to, co se událo, opravdu nebyla jeho vina. Dokud druhý nepřizná svůj díl viny, může mě jako oběť stále napadat, že si za to můžu sám. Spoustu lidí, kteří se stali oběťmi různých křivd, odchází s tím, že se stydí a mají dojem, že za situaci mohou sami. Nesvalí vinu na druhého, ale mají pocit, že to byla jejich zodpovědnost. Neumí tu zodpovědnost rozlišit. Například dívka, která jde s kamarádem na masáž a on se jí tam nevhodně dotýká, si vyčítá, že se s ním vůbec šla, svaluje vinu na sebe a ne na toho, kdo zneužil situace. Oběti pomůže rozlišení události, když viník uzná svou vinu. Kdyby se jí on potom ve zprávě omluvil, že to bylo nevhodné a přijal zodpovědnost za své dotyky, bude pro ni jednodušší situaci rozlišit. A to právě Josefovi bratři udělali. Dále se oběť-Josef dovídá, že spolu s viníkem mají stejný morální základ. Že se shodnou na tom, co je dobře a co špatně. Přestože nejsou schopni morální standard dodržet, alespoň se na něm shodnou.  Obě dvě strany se shodnou na tom, že to, co se stalo, byl hřích.

Co si z dnešní části příběhu můžeme odnést? 1) Důležitost určitého tématu pro člověka můžeme měřit podle toho, jak intenzivní emoce jsou s ním spojeny. Josefův pláč znamená, že se právě dozvěděl něco, co bylo pro něj neskutečně důležité. Poznává tak sám sebe a my v jeho slzách poznáváme jej. 2) Odpuštění je krokem správným směrem, dokonce i kdybych nakonec došel k tomu, že bylo zbytečné, protože se proti mně druhý neprovinil. Odpuštění totiž pomůže udělat krok ke sblížení a porozumění druhému. 3) Oběti hodně pomůže, když vidí lítost na straně viníka, když viník přizná svou chybu a uzná svou zodpovědnost. Má proto smysl se navzájem omlouvat a hledat lítost ve tváři druhého.

Dnes jsme byli svědky Josefova prvního pláče. Postupně po mnoha letech si začne skládat realistický obrázek o tom, co se odehrálo za jeho zády. Vidí, že Rúbenovi nemá co odpouštět, naopak mu vděčí za svůj život. A vidí u bratrů lítost. Je tak ujištěn, že to že byl svlečen a prodán, nebyla jeho chyba a není mimo, když to prožíval křivdu. Usmíření je jako stavba mostu přes dravou rozvodněnou řeku. Josef postavil svůj základ odpuštěním. Náš pohled se dnes přesunul na druhý břeh, kde vidíme, že i bratři budují svůj základ pro svou část stavby – tímto základem je lítost a vina. Když Josef ze svého břehu uvidí jejich stavební aktivitu, je povzbuzen a udělá vstřícné gesto… ale o tom zase příště.