Josef (18) Příprava na odpuštění: čas

Myšlenka: Respektujte čas. Dávejte si pozor, jaká očekávání ohledně rychlosti odpuštění máte od sebe i od druhých lidí. Žijeme v rychlé době, jsme v pokušení, aby vše bylo okamžitě. Některé věci jako třeba osmažená cibulka, šťavnaté jablko, uleželá whisky, promyšlená kniha nebo zralé odpuštění prostě nejdou uspíšit. Je to právě dostatečný čas, který jim dává hodnotu.

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

18. Příprava na odpuštění: Čas

V procesu odpuštění hraje nezanedbatelnou roli čas. Zralé odpouštění není automatickou reakcí první volby okamžitě po křivdě. Je to něco, k čemu člověk dozrává. A zrání chce čas. Tak jako cibulku dozlatova neopečete na pánvi za pět vteřin. Tak jako vám na stromě nevyroste jablko za týden. Tak jako knihu nenapíšete přes víkend. Na vrchol hory se nepřesunete teleportem. Nebo se vám z dítěte nestane dospělý přes noc. Prostě ne. Některé procesy jsou procesy právě proto, že v nich hraje nezanedbatelnou roli čas, sekvence malých kroků nezbytných, potřebných k tomu, aby byl výsledek určitým způsobem kvalitní. Zároveň právě tato kvalita času občas definuje i hodnotu. Stoletá whisky má vyšší hodnotu. Než se dostala k vám na stůl, ležela v sudu ještě v době, kdy byl váš dědeček malej kluk. To, co má hodnotu, ať už luxusně osmažená cibulka, výborné jablko, uleželá whisky, promyšlená kniha, vrcholný výšlap nebo zralý člověk, má za sebou potřebnou míru času. Čas nelze obejít. Nelze ošidit polotovarem. Čas přidává hodnotu. I Josef čas dostává. Jeho schopnost odpustit bratrům a otci rodinný chaos, ve kterém vyrůstal, chce čas. 

Příběh časovou rovinu zdůrazňuje dvěma způsoby. Jednak tím, že nám opakovaně připomíná, kolik je Josefovi v určitou chvíli let. Je mu sedmnáct, když začnou konflikty s bratry. Minimálně dva roky je ve vězení, spíše více. Je mu třicet, když stojí před faraonem. Je mu třicet sedm, když končí léta hojnosti a začíná sucho a hlad a je mu okolo čtyřiceti, když se dá poznat svým bratrům. Délka zrání se v jeho případě měří na desítky let. Dejme tomu, že to je dvacet tři let. Zkuste si sami vzpomenout, co jste dělali před dvaceti lety. Kde jste byli a s kým? Jak vypadal váš život? Pokud je dvacet moc, zkuste aspoň deset. Kde jsi byl před deseti lety? Je to obrovská časová vzdálenost. A teď si představte, že se vám něco před dvaceti lety stalo, něco nepříjemného, co vám narušilo váš život, nějaká křivda. Možná právě teď je čas na odpuštění. Mě bylo před dvaceti lety patnáct let. Co se odehrálo v mých patnácti a teprve teď mohu odpouštět… Cítíte tu váhu času, kterou odpuštění příběh dává? Samozřejmě Josefovo trauma je vážné a odpuštění i uzdravení tedy trvá déle. U mnohých křivd v našem životě to bude kratší dobu. Ale přesto, možná trochu provokativně, chci spolu s příběhem podtrhnout nezbytnost času.

Druhý způsob, jak si příběh hraje s časem, je více skrytý. Neříká nám to explicitně, ale dává nám to zažít. Příběh se zdá v některých částech až přehnaně natažený. Pokud byste příběh tak jak je napsali vy a poslali ho nějakému vydavateli, pravděpodobně byste dostali zpětnou vazbu, že jsou části, které jste vůbec nerozepsali a pak jsou části, které byste měli vyškrtat, protože se vám zbytečně opakují a dublují. Proč dvojice snů? Nestačí jeden? Proč se opakuje Potífarova manželka? Proč nám faraonův sen nejdříve vypráví vypravěč a pak ho znovu zopakuje sám farao? Proč se Juda zdržuje vyprávěním, které už čtenář zná? A tak dále. Je to jeden ze základních rysů příběhu, věci jsou v něm často řečeny dvakrát. A čtenáře, který hltá děj, už to začíná rušit. Nové věci se v příběhu nedovídá okamžitě, občas si musí počkat. Čtenář je v pokušení nšco přeskočit a už už se vrhat na další děj. Je to další způsob, jak nás příběh zdržuje a malilinko frustruje. Dává nám zažít slaboučký odvar frustrace u postav příběhu. Proč to ještě není? Proč se tu vykecávají? Protože to chce čas, odpovídá příběh a dál zdržuje opakováním už známých částí příběhu. 

Odvrácenou stranou našeho někdy aktivistického čtení Bible je to, že během pár minut čtení přeskakujeme desítky let v reálném čase. Očekáváme potom, že se i v našem životě budou řešení objevovat stejně rychle. Stačí otočit pár stránek a Josef už odpustil. To znamená, že já se pomodlím, pak otočím pár stránek svého života a do pár dní, max týdnů přijde odpověď. Ale co když přijde za osmdesát let? Nastoupím proces odpouštění, ale co když se objetí dostaví až v řádu let. To je pro nás nepředstavitelné, přitom je toho Bible plná od začátku do konce. Čas má váhu.

Respektujte čas, který věci mají. Dávejte si pozor, jaká očekávání ohledně rychlosti odpuštění máte od sebe i od druhých lidí. Žijeme v rychlé době, jsme přirozeně nastaveni, aby vše bylo rychlé. Z toho potom pramení dobře míněné dotazy vedoucích v církvi, jestli už člověk měsíc po rozvodu odpustil partnerce. Nebo jestli už půl roku po nevěře manželka odpustila manželovi. Jestli pár měsíců po rodinné krizi už děti odpustily svým rodičům. Proč tak rychle? Z odpuštění děláme instantní vývar, kouzelný prášek, který vrací lidi do rajského stavu. Ale tak to není. Respektujte čas. Respektování času je výrazem naší víry, ne nedůvěry. Můžete si to dovolit z jednoho prostého důvodu, a tím je důvěra v to, že svůj příběh píšeme společně s Bohem. Budoucnost, výsledek mohu v klidu nechat na něm. Dokonce i výsledek mého odpouštění mohu nechat na něm. Ptám se, co mohu pro odpuštění udělat dnes. Moje zodpovědnost a síla je v přítomnosti, ne ve výsledku. Výsledek má v ruce Pán Bůh. Proto i čtu Josefův příběh. Abych věděl, že teď žiji v tak ponořen v důsledcích křivdy, že mým úkolem dnes je přežít. Nebo to, že teď mi Bůh žehná a já se navzdory všemu zlému mohu radovat a užívat dobrých věcí. Nebo, že právě teď je čas na oddělení, kdy pro mě jsou všechny výzvy k odpuštění a objetí sice hodnotné, ale natolik vzdálené, že dnes nejsou relevantní. To nevadí. Dnes mám sílu se oddělit. Dnes mám sílu přežít. Dnes mám milost věřit druhému člověku a zkoušet si empatii na někom jiném. A jednou přijde čas, kdy budu mít milost k odpuštění. 

Josefův příběh není instantní, právě proto je pro nás živým Božím slovem a natolik rezonuje s naším životem, že až žasneme.

Poslední barvou tkaniny vetkané do Josefova nového pláště je čas. Spolu se všemi ostatními přispívá k celkovému vzoru odpuštění.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.