Josef (4) - Moje a tvoje slabé místo

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření. 

4. Moje a tvoje slabé místo

Stále se nacházíme v prvním dějství příběhu. Odehrává se v kulisách kočovných stanů beduína Jákoba a jeho rodiny.  První sen Josef vyprávěl pouze svým bratrům. Slyšel však, jak na něj reagovali, a tak při vypravování druhého snu změní jednu věc. Mezi posluchači se ocitne i jeho otec. Můžeme se jen domýšlet, že asi díky tomu Josef očekává, že reakce ostatních na sen bude jiná. Ta předchozí reakce ho pravděpodobně zklamala. Představte si, že pečete poprvé v životě buchtu a výsledek není tak úplně  podle vašich představ. O pár dní později zkoušíte péct stejnou buchtu znovu a řeknete si, že tentokrát to těsto necháte předtím uležet, nebo do něj přidáte rozinky, nebo ho budete péct kratší dobu. Zkrátka změníte jednu věc a očekáváte jiný výsledek. A tak si Josef k vyprávění o svém druhém snu přizve i tátu Jákoba. Třeba to bude lepší, vždyť táta je vždycky na jeho straně. Jak to dopadlo? 

Genesis 37:8-11 Měl znovu jiný sen a vyprávěl ho svým bratrům: Hle, znovu jsem měl sen, a v něm se mi klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Vyprávěl ho otci a bratrům. Otec ho okřikl: Jakýs to měl sen? Cožpak snad přijdeme já, tvá matka a tvoji bratři, abychom se ti klaněli k zemi? Bratři na něho žárlili, ale otec to zachovával v mysli. 

Situace opět nedopadla podle Josefova očekávání. Moc v rodině se na chvíli rozložila úplně jinak než doposud, a to muselo otřást Josefovým světem. Josef a Jákob se střetli. Tak jako první pohyb Josefa žalujícího oba spojil do pevné koalice posílené láskou stařičkého otce a zpečetěné pestrobarevným pláštěm, tak nyní pohybem Jákobova přísného napomenutí se koalice rozpadla. Co se stalo? Jak tomu máme rozumět? Josef a Jákob na sebe narazili v místech, kde byli oba nejslabší. Každý člověk má své slabé místo, citlivé téma. Něco, co ho rozruší, když se na to druhý zeptá nebo jen zmíní. Pro někoho je citlivým tématem jeho tělo. Když se bavíte o teologických otázkách, je v pohodě a notujete si, ale kdybyste jemu nebo jí pochválili to, jak vypadá, nebo se zeptali, jak mu nebo jí je, když se podívá do zrcadla, viděli byste, že jste se dotkli citlivého místa. Každý máme nějaké takové citlivé místo. V čem byli Jákob a Josef slabí a zranitelní? 

Jákobovo slabé místo spočívalo ve ztrátě jeho milované ženy Ráchel. Ráchel pro něj byla symbolem jeho nového života. Byla to jeho první láska. Ta, do které se zamiloval ve chvíli, kdy mu bylo úplně nejhůř. Byl vyhnán od maminky, z domácích stanů svých rodičů, protože udělal podraz a brácha ho chtěl zabít. Ve chvíli, kdy byl Jákob nejvíc zranitelný a křehoučký, kdy si hledal nový domov v cizí zemi, bez prostředků, bez zázemí potkává u studny krásnou dívku. Bezhlavě se do ní zamiluje a vytvoří si k ní až nezdravé pouto. Je ochoten za ní dát cokoliv. V jeho očích má hodnotu řady let tvrdé práce. Všechno jen pro ni. Už tehdy byla jeho slabinou, díky které ho mohl její otec ovládat. Když o Ráchel Jákob přišel, nebylo pro něj jednoduché se s touto ztrátou vyrovnat. A vlastně se s ní asi úplně nevyrovnal. O to víc se upnul na její děti Josefa a Benjamína, kteří byli přítomnou vzpomínku na ni. Ráchel byla tedy pro Jákoba velmi citlivým místem. Proto, když slyší Josefův sen, udělá si ve své mysli okamžitý výklad. Na nic se neptá, je mu to jasné: jedenáct hvězd rovná se jedenáct bratrů, jedno slunce, to budu já a měsíc, to musí být jedině Ráchel, která umřela. Co si to ten Josef dovoluje, sáhnout na Ráchel. Druhou slabinou může být vzpomínka na bratra. Jákob si své postavení v centru rodiny tvrdě vydobyl, podváděl bratra, šidil tchána, a dokonce na samotném Božím andělu si vyzápasil požehnání. Jákob dobře věděl, kolik ho to stálo být v centru. A teď maličký Josef prostě jen tak sní o tom, že se mu i táta pokloní?  To mi to všechno chceš vzít? Dvě slabiny Jákoba: jeho vlastní ambice, které teď vidí u svého syna, a jeho stesk po Ráchel, které se v jeho interpretaci snu Josef dovolí dotknout. Otec tak podrážděně vykáže Josefa do patřičných mezí. Josef se nechtěně a asi nevědomky dotkl citlivého místa a spustila se bouře, kterou nečekal. Ta buchta byla ještě hnusnější než ta první.

Josefovo slabé místo spočívalo v jeho neschopnosti vidět, jak působí na druhé lidi. V jeho sobectví a nezralosti. Dnes už z vývoje mozku teenagerů víme, že pro ně není fyziologicky jednoduché podívat se na situaci perspektivou druhého. Je to funkce té části mozku, která zrovna prochází větší rekonstrukcí. Jistá sobeckost a představa, že jsem středem světa, je přirozená a z hlediska vývoje sice nezralá, ale nezbytná. Takoví jsme a chvíli to trvá, než se naučíme vidět svět očima druhých. Někdy na té cestě je nezbytný konflikt. A tohoto konfliktu, Josefovy slabosti a Jákobovy slabosti, jsme dnes v příběhu svědky.

Otcův křik je pro Josefa něčím novým. Jákob se v Josefových očích najednou postaví na stranu bratrů, kteří mu nadávají. Josef zůstává sám, všichni okolo něj se zlobí. Je sám, oddělen od ostatních se snem, se kterým si sám možná neví úplně rady. Sen, který odráží jeho budoucnost. Na desce s LEGO figurkami právě došlo k další významné změně. Otec od sebe Josefa odstrčil a ten se odpotácel někam na kraj desky. 

Z miláčka se rázem stane objekt hněvu. Je to událost, která Josefovi změní život. Zklamal svého otce. Zůstal sám. On je ten, který je vadný, on i ty jeho sny. Jaký jiný závěr si člověk na jeho místě v jeho věku může z takové události vyvodit. Je se mnou něco v nepořádku. Stydím se. Nepatřím sem. Všimněte si, že nám příběh nenabízí žádnou Josefovu reakci. Nehádá se, neobhajuje, nic nevysvětluje. Nejde do konfliktu. Stáhne se. Tak už to u nich v rodině chodí. Rozchází se každý na jinou stranu, každý sám si nese vzpomínku na událost pevně vrytou ve vzpomínkách. Otec odchází a myslí na to. Bratři odchází a žárlí. I Josef se v tuto chvíli ze scény ztrácí ze scény. 

Každý z nás máme slabá místa. Jsme si jich více či méně vědomi. Čím méně o nich víme a čím méně je máme zpracované do příběhu, tím jsme zranitelnější. Čím více se jim vyhýbáme, dokonce i v modlitbách a ve svém vlastním přemýšlení, tím jsme křehčí. Druhý nás pak vědomě nebo nevědomky může zasáhnout. Někdy jen hloupou poznámkou, nevhodným gestem, slovem, které vyřkne, tématem, které otevře. A my se hroutíme. Místa, kde se střetáváme s druhými, kde náš vztah utrpí největší ránu, jsou často místa našich slabostí, často něčeho z minulosti, co si táhneme, co nejsme schopni vyprávět jako příběh. Bůh nám tak skrze druhé lidi odhaluje naše vlastní slabiny. Prostor, kde jsme si vytvořili své modly, zavřené dveře, temné místnosti, kam nikoho nepouštíme, čkásti příběhu, které nevyprávíme sobě ani druhým o svém životě. Josefova slabost spočívala v mladické nezralosti, v ambicích a snech, jejichž váhu si neuvědomoval. Jákobova slabost v jeho vlastních ambicích, podvodech a ztrátě milované Ráchel. Nejvíc se navzájem zraňujeme tam, kde jsme nejslabší. Narážíme na sebe v místech, kde jsme stejní jako druhý. Právě tam vznikají situace, které od sebe blízké odtrhnou a kde se vztahy roztříští jako porcelánové vázy. 

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.