Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.
Třetí dějství příběhu se odehrává v kulisách starověkého Egypta. Nejprve ve vězeňských kobkách, ale potom se přesune do krásných paláců, trůnních sálů a skladů s obilím. Jsou to místa výkvětu civilizace. Příběh je vystavěn tak, že nám naznačí několik paralelních linií, faktorů, které přispěly k Josefovu budoucímu odpuštění. Možná i my budeme překvapeni nad tím, co všechno zahrnuje příprava na odpuštění.
14. Příprava na odpuštění: oddělení
Když se omylem dotknete rukou horkého hrnce, ucuknete. Nervový signál se ani nezdržuje cestou do mozku. Vaše tělo vydá povel k pohybu ještě dříve, než tam signál dorazí. Když vás zraní druhý člověk, ucuknete vnitřně. Přirozeným důsledkem křivdy je oddělení. Vnitřně se odděluji od toho, kdo mě zranil. Nastavuji hranice. Zalézám za hradbu. Zavírám dveře. Někdy stačí malý pohyb. Trochu se mi zatnou svaly v obličeji. Odmlčím se. Zamračím se. Odtáhnu se, on si toho všimne, omluví se a já zase mohu dveře otevřít. Jindy zůstane oddělení dlouhodobé. Dveře nadlouho zavřené. Hranice neprodyšně uzavřené. Máme zodpovědnost za to, čemu v životě budu říkat ano a čemu budu říkat ne. Neustále se rozhodujeme. A pokud mě něco ničí, pokud je něco vůči mně hříchem, řeknu tomu ne. Oddělení si můžeme představit na dvou rovinách – vnitřní a vnější. Vnější oddělení spočívá v tom, že nejsme spolu fyzicky, nekomunikujeme, máme oddělené domácnosti, finance, životní styl, nemáme stejné přátele, atd. Vnitřní oddělení znamená, že na sebe ani nemyslíme, nebo chceme být záměrně jiný než druhý.
Josef se od své původní rodiny v mnoha ohledech oddělil. Na vnější rovině se oddělil tím, že bydlel jinde. Ze začátku to bylo nedobrovolné, ale časem si zvykl. Dokonce když má posléze možnost vrátit se, nebo vyslat posly, nebo aspoň poslat dopis, tak nic takového nedělá. Na vnější rovině se od své rodiny oddělil a je rád, že mohl zapomenout. Je oddělen finančně, prostorově, kulturně, vzhledově i jazykově. Je tak jiný, že ho vlastní bratři nepoznají. Vnějšně je oddělen ve všem. Zároveň je z příběhu jasné oddělení i vnitřní. Je jiný než jeho bratři i než jeho otec. Josef se stává jedním z nejkladnějších hrdinů v celé Bibli. Jako by chtěl světu ukázat, že bude jiný než jeho bratři. Pojďme si společně všimnout několika zřetelných rozdílů, kde se na vnitřní rovině chování a přemýšlení Josef oddělil od svých bratrů a otce.
1) Je spravedlivý a poctivý a nepotřebuje kontrolu. Josef si zakládá na tom, že je důvěryhodným a spolehlivým zaměstnancem. Jeho otec měl potřebu bratry kontrolovat a měl k tomu dobrý důvod, když o nich Josef nosí špatné zprávy. Josef má však vnitřní kontrolu sám v sobě, nepotřebuje, aby ji nad ním někdo vykonával zvenčí. Důležití muži v jeho životě zjistí, že mu mohou absolutně důvěřovat. Potífar nechal všechno v Josefových rukou a nestaral se o nic krom chleba, který jedl. Velitel věznice nedohlížel na nic, co bylo v jeho rukou. Josef je důvěryhodný. Nepotřebuje kontrolu. Je totiž sám sobě kontrolou. Je jiný než jeho bratři.
2) I v příběhu o sexuálním pokušení ukáže, že je jiný než jeho bratři. Někteří z nich se dopustili jistých přestupků v této oblasti, což není překvapivé. Neznám člověka, který by se za něco nestyděl. Rúben si začal sexuální vztah s tátovou konkubínou a matkou svých nevlastních bratrů. A šeredně to od táty schytal. Jákob mu to v podstatě nikdy neodpustí. Ještě na smrtelné posteli mu to připomene. Juda se spustí s prostitutkou, a když otěhotní, zjistí, že to byla jeho vlastní snacha. To jsou příběhy Josefových starších bratrů. Josef sám však odolá pokušení, když ho svádí šéfova manželka. V jistém slova smyslu se dostává do podobné situace jako Rúben. Josef řekne ne, tohle dělat nebudu. Není jako Rúben, který s tátovou ženou laškoval. Je jiný než jeho bratři.
3) Josef se odděluje od svých bratrů a otce i v tom, jak jinak vykládá sny. Vykládá sen pekařovi, číšníkovi a dva sny faraonovi. Celkem čtyři sny, vždy v páru, podobně jako ty jeho vlastní. Ale Josef sny vykládá jinak než jeho rodina. Má zkušenost s tím, že všichni hned věděli, co sen znamenal. Okamžitě reagovali na význam snu, aniž by přemýšleli, jestli je to opravdu tak, aniž by v tom hledali nějaký Boží význam. Z jejich strany to byl jakýsi laicky-psychologický přístup. Jednoduše dosadí sebe do rovnice. Teď se vůči této metodě Josef vymezuje. První výklad snů uvádí slovy „Což nenáleží výklad Bohu?“ Druhý výklad pak komentuje „Ne já, ale Bůh dá odpověď k faraonovu prospěchu“. Josef zdůrazňuje, že je to Bůh, který zjevuje význam snů. Ví totiž, že se sny to není jen tak. Rozmýšlí se. Vždyť ve chvíli, kdy vykládá faraonovy sny, ještě nemá zkušenost s tím, že by se jediný z jeho snů naplnil. Ta interpretace slunce jako otce a matky jako měsíce byla v tu chvíli přinejmenším pochybná. Otec a matka se mu neklaněli. Josef má špatnou zkušenost s výkladem snů bez pokory. A tak Josef, který vykládá sen, vždy zdůrazní pokoru ve vztahu k Bohu. Bůh dává výklad. Budu jiný než bratři i než otec.
4) Z jednoho momentu v závěru knihy je navíc patrné, že si Josef dává hodně záležet na tom, aby nenadržoval mladšímu synovi oproti staršímu, ale respektoval roli prvorozeného tak, jak bylo zvykem. Vymezuje se tak vůči rodinné výchovné tradici, která se v rodině opakovala po generace už od Abrahama. Jde proti tátovi, který protěžoval mladšího proti starším. Budu své děti vychovávat jinak, než bylo u nás zvykem, rozhoduje se Josef. Josef je jiný než jeho otec.
Přestože se může zdát, že oddělení jde proti směru odpuštění, tak je to nezbytný směr cesty. Představte si, že vstoupíte do bludiště. Víte, že jeho cíl je přímo před vámi v samotném středu bludiště. Pokud byste se na všech křižovatkách rozhodli jít vždy směrem k cíli, pravděpodobně dojdete do slepé uličky. Pokud je to dobře postavené bludiště, povede někdy správná cesta od cíle. Budete mít chvíli pocit, že se cíli vzdalujete, což bude zároveň pravda a zároveň to bude ta nejlepší cesta k němu. V podobném duchu vidíme, že oddělení je součástí procesu odpouštění. Prostor oddělení jde sice proti směru, ale je pro odpuštění křivdy naprosto zásadní. Nemohu odpouštět a přitom zůstat připoután natěsno k tomu, kdo mi ubližuje. Musí vzniknout určitý bezpečný prostor oddělení. Musím ucuknout, odtáhnout se od toho, co mé tělo vyhodnocuje jako zlé. A to jak na rovině vnější, tak i vnitřní. Tak jsme to viděli u Josefa. Bůh si ho připravuje na odpuštění tím, že mu dopřeje klid od těch, kdo mu ublížili.
Oddělení na vnější rovině je z jistého pohledu nejpřirozenější. Nechci s tebou trávit tolik času, vyhnu se ti atd. Mluvil jsem s mnoha mladými lidmi, kterým k odpuštění rodičům a sourozencům pomohlo to, že se odstěhovali. Odešli na vysokou školu, našli si přátele a domů se začali vracet jen na víkendy. Snížil se tlak a množství konfliktů v rodině a vytvořil se prostor pro proměnu vztahu. Samotné vnější oddělení však nemusí být dostatečné. Představte si mladou ženu, která procestovala celý svět a s rodinou téměř vůbec nekomunikovala. Žila velmi nezávazným životem. Na vnější rovině se oddělila, ale vnitřně zůstala stále připoutána. I po letech o nich stále mluvila, jak jí pokazili život, každý den prožívala jako nový díl hořkosti. Oddělení na vnitřní rovině může být náročnější. Možná jste sami pronesli větu „nechci být jako můj táta“. Nechci být jako „brácha“. Nikdy nebudu jako „máma“, „ségra“ atd. Pár před svatbou si představuje, jak to u nich doma bude jiné: nebudeme se hádat před dětmi, budeme s nimi jezdit na výlety, nebudeme nadržovat jednomu z nich, budeme vytvářet jinou rodinu než tu, ze které jsme vyšli. Je to touha po oddělení, touha, která dává smysl. Touha, která je cestou k odpuštění.
Prostor oddělení je krajinou, ve které může být pohodlné se usadit. Když už si vybojuji nezávislost, to, že nebudu jako bratři nebo jako táta, že s nimi nechci mít nic společného. Oddělit se a pak zůstat oddělen. Josef nechce obnovit vztah. Nemá to zapotřebí. A právě v tu chvíli, kdy už je hodně oddělen, mu Bůh pošle bratry znovu do cesty. Ukáže nám totiž, že to oddělení, ta tlustá čára za minulostí, není ideál ani cílový stav. Vždyť v Bohu je nakonec vše ve vzdáleném, ale jistém ideálu zváno ke sjednocení, ne oddělení. Oddělení je tedy nutnost, dočasná iluze. Prostor, kde najdeme bezpečí. Prostor, kde je nám časem lépe, ale v určitou chvíli už není potřeba. Když získáme dostatek jistoty, načerpáme energii, znovu přichází výzva. Výzvou je potom znovu-přiblížení. Překonání propasti oddělení. Vymazání tlusté čáry. Ale o tom budeme mluvit někdy příště. To není dnes náš úkol. Oddělení má hodnotu pro odpuštění.
Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.
