Josef (25) Konstruktivní hněv

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

25. Konstruktivní hněv

Josefovo chování vůči bratrům se během tří dnů významným způsobem změnilo. A to až takovým způsobem, že neváhám nazvat jeho proměnu odpuštěním. Došlo mu, jak destruktivní sílu by měla pomsta. Vžil se do role svých bratrů a došlo mu, jaký hlad by jejich rodiny měly. Došlo mu, že tu jde o život. Proto se rozhoduje, že většinu bratrů pošle zpět domů a dá jim možnost přivést rodině zakoupené obilí. Zdůrazní jim, že zůstanou naživu. Nemá potřebu se před nimi už chránit útokem a neobviňuje je ze špionáže, naopak se rozhoduje, že v nich bude hledat něco dobrého. Testuje poctivost a bratrství, a ne špionství. Dává bratrům dar odpuštění, a to ještě dřív, než měli šanci prokázat, že se změnili. Přesto se však ještě bratrům nedává poznat, a dokonce pokračuje ve svém plánu ovlivnit rodinu. Dnes uvidíme, jak se Josef vzdává destruktivní části svého hněvu, ale část hněvu si ponechá k tomu, aby změnil svět k lepšímu.  

Hříšný hněv

Josef se během tří dnů a odpuštění vzdal sobeckého, zraněného a destruktivního hněvu. Hněvu, který ho vedl k tomu, aby vyslovil plán pomsty. Josef zahlédl svůj stín, který vrhnul na celou rodinu. Je to hněv, který blokuje rozumné přemýšlení. Hněv, kterého člověk zpětně lituje. Hněv, ve kterém se neohlíží na následky. Je to hněv, který roztáčí kola zla v rodině. Jen si představte, že by opravdu poslal domů jen jednoho bratra a ostatní by zůstali spoutáni ve vězení. Vyvolený bratr by možná pobral něco málo zásob, ale určitě by to nestačilo pro celý kmen na několik měsíců. V táboře by přetrvával hlad, odvedl by Benjamína. Josefovo rozhodnutí by ovlivnilo desítky životů, možná by i někdo umřel. Všichni by se zlobili na toho hrozného správce Egypta, který nechal jejich rodinu bezdůvodně uvěznit, je to křivda. Na začátku příběhu byl jedinou obětí Josef, teď by však důsledkem jeho pomsty byly obětí celé rodiny. Zlo se šíří. Z jedné oběti, která se mstí, se najednou stane sedmdesát obětí. Kdyby se všech sedmdesát obětí jednou v hněvu po Josefově vzoru rozhodlo někomu pomstít, bylo by obětí v další vlně téměř 5000. Hříšný hněv a pomsta je cestou ke katastrofě. Oběť vedená bolestí a hněvem přežene svou reakci a nedívá se na důsledky. A právě tuto část hněvu a pomsty Josef odkládá. Je to krok proměny, pokání, krok, ve kterém přenechává soud Bohu. A přitom je v příběhu vidět, že všechen hněv odpuštěním z Josefa nevyprchal. Josef si část hněvu ponechal. 

Svatý hněv

Svatý hněv je to, co zbude po odpuštění. Hněv dodává Josefovi sílu situaci řešit. Když řeknu slovo hněv, tak si asi většina z vás představí výbuchy něčeho nekontrolovatelného. To je pravdivá, ale nedostatečná představa hněvu. Emoce v našem těle operují pořád. Každou vteřinu života nějaká emoce vede naši pozornost a reaguje na naše okolí. Emoce jsou základním motivačním systémem našeho organismu, stále přítomny a rozhodně ne vždy bouřlivé. Emoce dodávají člověku sílu vůbec něco dělat. Jednoduše řečeno, kdyby v člověku neměl funkci hněv, tak se nezvedne a nejde do práce, neopraví ledničku, ani nenastaví hranice dětem ve výchově. Pokud Josef vidí na rodině něco, co se mu nelíbí, něco, co by si přál změnit, třeba to, že se bratři nechovají jako bratři, nebo že otec dělá nezdravou koalici s mladším synem, tak emocí, která Josefovi toto pomáhá vidět, formulovat a změnit, je právě hněv. Pokud by hněv v Josefově těle nebyl, tak si tohoto vůbec nevšimne, protože emoce určují to, čeho si budeme všímat. Pokud by v Josefově těle hněv nebyl, tak ho to ani nenapadne, neměl by potřebu se situací v rodině něco dělat, dokonce by opravdu ani neviděl. Protože emoce mě vedou v tom, abych si všímal toho, na co zaměřují mou pozornost. Josef by tak okamžitě na rodinu zapomněl a hodil se do klidu a nikdy nic nechtěl opravit. To by byl Josef bez hněvu.

Josefův svatý hněv přetrvává a způsobuje v příběhu dvojí. 1) Jednak vymýšlí plán, jak vyzkoušet, jestli jsou bratři schopni obětovat se jeden za druhého. Jejich hřích byl v tom, že nebyli schopni vidět trpícího bratra a velmi mu ublížili. Teď jim chce dát příležitost, aby mohli prokázat bratrství.  Jednak tím, že se vrátí pro toho, který zůstal ve vězení, a jednak jim chce dát možnost zastat se Benjamina až jim ho bude chtít vzít. Samozřejmě nevíme, jak dalece měl Josef plán na začátku promyšlený. Minimálně část plánu s jedním bratrem má od začátku. 2) Druhým efektem zkoušky je to, že Josef záměrně násilně roztrhne pouto mezi Jákobem a Benjaminem. Donutí bratry přivést Benjamina do Egypta, přestože mu je jasné, že to bude extrémně nepříjemné pro tátu Jákoba. A časem nám příběh opravdu ukáže, jak je to těžké. Bratři se budou muset společně postavit otci a donutit ho udělat něco velmi bolavého a ohrožujícího. Tato násilná změna v rodinné dynamice, v rodinném tanci, vyžaduje značnou sílu na Josefově straně. Josef v podstatě tátu vydírá. Benjamín nebo smrt. Vzdáš se ho, nebo zemřeme hlady. Takový plán vyžaduje obrovskou sílu. A sílu dodává Josefovi právě hněv, co jiného. A je to nezbytné. Josef ví, že to pomůže. Asi jako doktor, který jde napravovat vymknutý kloub nebo zlomeninu. Musí napřít veškerou sílu. Bolest je v tu chvíli nezbytným krokem ke zlepšení, k uzdravení. Je to tvrdé, nepříjemné, ale nezbytné. Josef se tedy vzdává své hříšné části hněvu, ale ponechává si hněv svatý a v jeho síle mění svět.

Důsledky křivdy

Když si budete číst knihy o odpuštění, například od Jara Křivohlavého, dočtete se, že když člověk odpouští, neměl by se mstít. Odpustit znamená odložit pomstu. Ale zároveň vyvrací mylnou představu, že odpustit neznamená nevyvodit následky. Řečeno bez trojitého záporu: mohu odpustit, a zároveň vyvodit důsledky z křivdy, která se udála. Pomsta už to není, ale důsledky to jsou. A tady se čtenář zpravidla zastaví a říká si: no, ale jaký je mezitím rozdíl. Jak to poznat? Kdy je můj hněv svatý a kdy už překračuje hranice pomsty? Myslím, že Josefův příběh trefně vystihuje odpověď na tuto otázku. Josef se vzdá části svého hněvu, který ho vedl k pomstě, ale část hněvu, která vede k nápravě si ponechá. Destruktivní hněv odkládá a konstruktivní hněv si ponechá a využívá. Odloží hněv, který by nechal hladovět celou rodinu, ale ponechá si hněv, kterým pomůže násilím odtrhnout Benjamína od táty a donutit bratry prokázat bratrství. Je to hněv motivován růstem a zráním, něčím pozitivním. Je to síla, která chce vytvořit něco nového, něco krásného. Ne síla, která chce za každou cenu něco zničit.

Podmínka

Z celého příběhu vyplývá mimo jiné jedna podmínka, a to, že nemohu hněv sám o sobě démonizovat. Spousta lidí se bojí destruktivního hněvu, bojí se přehnané agresivity, a to až tak, že v sobě ubíjí a potlačí veškeré projevy svatého hněvu. Kdyby se Josef začal sebemrskačsky trestat za to, jak po bratrech vyjel. Kdyby si řekl: prosím, Bože, odpusť mi to. Já jsem ale hroznej. Takhle vybuchovat. To je strašný, čeho jsem schopen. Já se jim teď musím dát poznat a už nikdy na nikoho nebudu řvát a dělat nic, co by ublížilo. Nesmím nikomu ublížit. Pokud by se Josef takto zalekl svého hněvu a svojí síly, tak by neměl sílu vnést svým hněvem do rodiny pořádek. Neměl by sílu vytvořit pro bratry možnost prokázat bratrství a neodtrhl by Benjamina od táty. Podmínkou pro to, že se může změnit svět k lepšímu, je to, že je člověk schopen přijmout svůj hněv jako nástroj změny. Vždyť tím odráží samotného Boha, který se hněvá v Bibli velmi často, a jeho hněv nemůže být ze své podstaty hříšný a pomstychtivý, ale je to hněv tvrdý a pevný měnící svět k lepšímu. Proměňující realitu, hněv užitečný. Takový hněv měl Ježíš. No, a ještěže se takového hněvu ani Josef nezalekl. 

Jak to máte s hněvem vy? Zkuste si vybavit několik situací kdy jste se na někoho hodně zlobili. Dovedete rozlišit tenkou hranici mezi destruktivním a konstruktivním hněvem? Mezi pomstou a důsledky křivdy? Nabídnu vám jednu pomůcku, jednu jedinou otázku. Co dobrého by mohlo vyrůst z mého hněvu? Pokud je odpovědí: „No, uleví se mi“. „Pocítí mou bolest“ „Prostě mě to štve.“ Naznačují odpovědi pomstu. Pokud odpovím: „Rodina by mohla začít tančit jinak“. „Syn bude jasně vědět, co může a nemůže.“ „Manžel uvidí, jak mi je“… atd. Hněvu bych se tolik nebál. Je to síla, kterou Bůh skrze vaše tělo mění svět k lepšímu.

Odpustit neznamená nevyvodit následky. Mohu odpustit, a přitom podat trestní oznámení na tátu, který neplatí alimenty. Odehnat přítele, který se nevhodně chová k mým dětem, nebo usvědčit duchovního, který zneužívá svou autoritu. Mohu odpustit, a přitom na tři dny nechat dítě bez mobilu. Vždyť Josefův hněv se stává silou, skrze kterou Bůh sám přetváří nefungující svět k lepšímu. 

A tak: Co dobrého by mohlo vyrůst z mého hněvu?