Josef (43) Odpuštění sblížením

Oddíl: Genesis 46:28 Jákob poslal před sebou k Josefovi Judu, aby mu ukazoval cestu do Gošenu. Když vešli do země Gošenu, Josef zapřáhl svůj vůz a vyrazil do Gošenu naproti svému otci Izraelovi. Když se mu ukázal, padl mu kolem krku a dlouho na jeho šíji plakal. Izrael řekl Josefovi: Teď můžu zemřít, potom, co jsem viděl tvoji tvář, protože jsi dosud živ. Myšlenka: Láska překonává množství hříchů

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

43. Odpuštění sblížením

V průběhu našeho vypravování o vztazích v Jákobově rodině jsme viděli, jak Josef složitě a dlouho odpouští svým bratrům jejich násilí, únos a prodej do otroctví. Nejdříve nemá na odpuštění ani pomyšlení. Žije v důsledcích hříchu a snaží se přežít ze dne na den. Poté začne vykazovat známky bezpečného odpuštění. V něm převládá důraz na oddělení. Mohu odpustit, protože mezi námi leží stovky kilometrů pouště. Když se mu pak bratři opět připletou do cesty, přijme to jako výzvu, aby přešel ke zralejšímu odpuštění. Je to odpuštění postavené na jeho vlastním osobním rozhodnutí vidět viníka jako člověka, přát mu dobro a iniciovat proces usmíření. Takové odpuštění bychom mohli nazvat odpuštěním z rozhodnutí. Takto nám příběh poměrně komplexně popisuje proces odpouštění. Viděli jsme, že odpuštění není jen jednoduchá binární funkce: odpustil-neodpustil. Naopak odpuštění souvisí s postupným odpouštěním a prohlubováním odpuštění. Jakoby to bylo něco, co se odehrává v různých fázích, jakoby to byla určitá spirála, po které se člověk pohybuje. Ve vztahu k bratrům tedy Josef přechází od neodpuštění k bezpečnému odpuštění a nakonec k odpuštění z rozhodnutí, které vede k usmíření. Zároveň nám příběh od samého začátku předkládá nejen popis hříchu Josefových bratrů, ale také jeho otce Jákoba. Jákob protěžoval Josefa před bratry, neřešil gradující napětí, okřikl ho a potom s ním situaci neurovnal, nechal ho žít v nejistotě. Jákob se svou nezralostí a zraněním také podílel na dusné rodinné atmosféře, která vyústila v Josefovo otroctví. Do velké míry šlo o deficitní křivdu. Křivdu, kdy člověk něco nedělá. Byly věci, které Jákob nedělal. Josef si díky tomu všemu nebyl jistý rolí táty v celém příběhu. Vina Josefových bratrů byla jasná, proto i příběh o odpuštění mohl nastartovat a přirozeně proběhnout. Bylo totiž od začátku jasné, jaký hřích má Josef bratrům odpouštět. Ovšem ve vztahu k otci je to složitější. Ve chvíli, kdy jde o deficitní křivdy, je těžké na ně ukázat prstem a říct: to je špatně, měl ses chovat nějak jinak. Navíc si ještě Josef není jistý, jestli ta vážná křivda proběhla nebo ne. Protože neví, jakou roli otec hrál v jeho únosu. To vše způsobuje nepřehledný zmatek, nejistotu a zranění, které nejde odpustit. Proces odpouštění nemůže nastartovat. Pokud nedojde k obvinění, nemůže dojít k odpuštění. Proto nám z celého příběhu prosakuje Josefova tíže ve vztahu k tátovi, ale oproti vztahu k bratrům zůstává nezměněna. Teď se nám příběh blíží k závěru a dočteme se o setkání Josefa s otcem. Jak to bude probíhat? Vyříkají si minulost? Omluví se otec, vyjádří lítost? Odpustí mu Josef? Nebo se snad Josef za něco omluví? No, uvidíme… 

Genesis 46:28 Jákob poslal před sebou k Josefovi Judu, aby mu ukazoval cestu do Gošenu. Když vešli do země Gošenu, Josef zapřáhl svůj vůz a vyrazil do Gošenu naproti svému otci Izraelovi. Když se mu ukázal, padl mu kolem krku a dlouho na jeho šíji plakal. Izrael řekl Josefovi: Teď můžu zemřít, potom, co jsem viděl tvoji tvář, protože jsi dosud živ.

Josef a Jákob se potkají. Jejich shledání je tak vřelé a radostné, že přehluší veškerá složitá témata odpuštění a křivdy minulosti. Nic z toho neřeší. Dokonce by to působilo poněkud nevhodně, kdyby se Josef před otce postavil a čekal od něj, že se mu omluví a vyjádří lítost nad svým hříchem a prokáže, že se změnil tak, jak to udělali Josefovi bratři. Ne. Podívají se na sebe a padnou si do náruče. Co se tedy odehrálo?

Pojďme vyjít z předpokladu, že významným rysem Josefova vztahu k otci po mnoho let byla nejistota. Nevěděl, jak to táta má ve vztahu k němu. Nebyl si jistý jeho láskou, přijetím a zájmem. Tato nejistota byla částečně prolomena Judovým vyprávěním, které Josefa motivovalo k tomu, že se bratrům dá poznat a že otce pozve k sobě. Určité pochybnosti však přetrvaly. Josef neví, jestli bude chtít otec přijet, a tak se ho snaží přesvědčit argumenty a dary a co nejvíc mu usnadnit cestu tím, že mu pošle vozy. To, že se Jákob opravdu okamžitě vydal na cestu znamená, že Josefovi uvěřil a že opravdu chce Josefa vidět. Když měl pustit Benjamína, tak před cestou mnoho měsíců váhal, teď jede hned. Jákobova fyzická přítomnost v Egyptě je ohromným ujištěním pro Josefa. Nejistota je tatam. Josef má právě teď důkaz o tom, že ho má táta rád a že je pro něj důležitý. A to současné sblížení přebije všechny minulé křivdy. Nemusí se vracet do minulosti, aby řešili, kdo, kdy kde se proti komu provinil, aby si něco vyčítali. Nic takového. Síla vzájemného objetí mluví za vše. Vzájemným dotykem a objetím si říkají více jak tisíc slov. Tak jako s každým z bratrů Josef vytvořil tím objetím z těl obou dvou most, který vyjadřuje jejich vztahové usmíření. A tento most, který Josef budoval se svými bratry, teď velmi rychle, okamžitě postaví s tátou. Obejmou se.

V rámci svého výzkumu jsem se zabýval tím, jak dospělí lidé odpouští svým rodičům. Shromážděné příběhy vyprávěly o různých typech odpuštění. Mezi účastníky výzkumu byla i skupina lidí, kteří vyprávěli v příběh v lecčems podobný tomu Josefovu. Vyprávěli o odpuštění, které bylo úzce spjato se sblížením. Byli to lidé, kteří v minulosti zažívali významnou deficitní křivdu od rodičů. Měli narušené vazby na rodiče. Dlouhodobě neměli s rodiči blízký vztah. Potom se však stalo něco, co je s rodiči sblížilo. Nejen to, že sami změnili svá očekávání a nějak dozráli, ale že i rodiče se nějakým způsobem změnili. Tento zážitek byl pro účastníky výzkumu natolik významný, že jej ztotožňují s odpuštěním i usmířením zároveň. 

Představte si dívku, která má komplikovaný vztah k tátovi. Na první pohled všechno funguje. Rodina je celá, táta je zabezpečuje a stará se, aby měli všechno, co potřebují. Jen dceři nejde se s ním nějak sblížit, povídat si s ním, mít nějaké společné zážitky, neumí spolu mluvit a je těžké prožívat blízkost. V posledních letech se navíc vyhrotily konflikty, které točí okolo jejího přítele. Má dojem, že ho táta úplně nebere a nemá rád, občas prohlásí nevhodnou poznámku. Je to pro ni náročné. Ani vlastně neví, co by tátovi měla odpustit. Prostě se na něj zlobí a je těžké ukázat prstem jako tohle, tati, děláš blbě, měl bys nás raději podporovat. Prostě to se těžko říká. Nedělá nic objektivně špatně, ale zároveň se nechová tak, jak by ona ráda. Je těžké odpustit něco, co trvá a je tak neuchopitelné a je tak zraňující. Potom přijde její svatební den. Ona je z toho nervózní, protože si opravdu není jistá tím, jak se táta bude chovat. Táta má slavnostní přípitek před hostinou a pronese nádhernou řeč, povzbuzující, žehnající, chválící. Mladá žena tam sedí jako opařená. Netuší, jak je možné, že tohle si táta myslí. Po svatbě si jsou s otcem mnohem blíž. Dívka je najednou ujištěna o tom, že jí táta důvěřuje, že ji má rád a že oceňuje i tu její volbu partnera. A najednou se již nepotřebuje vracet do minulosti a cokoliv odpouštět. Přítomná blízkost s tátou přebíjí minulá nedorozumění. Jiný příběh. Mladý muž vypráví o svém komplikovaném vztahu k matce. Bylo pro něj těžké najít s ní nějakou společnou řeč, zdálo se mu, že oba žijí v úplně jiných světech. Bral to jako nedostatek a křivdu. V poslední době se však věci posunuly. Velkou změnou bylo to, že se mu narodilo dítě. Díky tomu má najednou s maminkou možnost více komunikovat a mají téma k hovoru. Vnímá z její strany mnohem větší blízkost nejen vůči tomu svému synovi, ale i vůči sobě samému. Sblížení, které přebilo minulé křivdy a nedostatek. Podobných příběhů bychom mohli vyprávět mnoho. To, co mají společného je, že ze strany rodičů vnímali deficitní křivdu, a to, co je nejvíc trápilo, byla ztráta vztahu a nejistota, která z toho pramenila. Ale ve chvíli, kdy je tato nejistota překonána, ve chvíli, kdy je vztah obnoven, tak odpuštění se pak zdá být snadným a přirozeným krokem.  

Josef se dlouho objímá se svým otcem a pláče. Je to dojemný moment. Jestli kdy Josef zpochybňoval tátovu lásku, jestli mu kdy vnitřně vyčítal, to, jak se k němu zachoval, tak teď je všechno smazáno. Možná právě o této situaci mluví Šalamoun a později Petr, když tvrdí, že láska přikrývá množství hříchů. (Přísloví 10:12, 1. Petr 4:8) Přítomná láska má mnohem větší váhu než minulé křivdy. 

Příběh dopadl dobře. Josef otce pozval do svého života a on na to reagoval pozitivně. Ujistil ho o své lásce a došlo k odpuštění, usmíření a sblížení v jeden jediný moment vyjádřen v gestu, kdy dvě těla v objetí staví most. Ale nemuselo to tak být. Známe spousty příběhů, kde se člověk snaží navázat kontakt, zve druhého do svého světa, ale prožít blízkost a ujistit se o lásce druhého prostě nejde. Nemohu druhého donutit, aby se se mnou objal, nemohu druhého donutit k tomu, aby se přiblížil. Ne vždy příběh dopadne takto dobře. To je určité úskalí tohoto typu odpuštění. Odpuštění sblížením totiž znamená, že se obě dvě strany sblíží. Ne vždy k tomu dojde, ale pokud ano, tak je to velký důvod k radosti.