Josef (8) - To, co nevím

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

8. To, co nevím

Naprostá většina událostí se odehrává za našimi zády. Máme před očima pouze miniaturní výsek reality. Spoustu z toho, co nevidíme, ani vidět nepotřebujeme. Nevadí nám, že jsme nebyli svědky západu slunce na jižním pólu, nebo že jsme zameškali jarní deštík na Bajkalu. Netrápí nás, že se koncil, na kterém byl odsouzen Jan Hus, odehrál dávno před tím, než jsme se narodili. Nebo že jsme před chvílí zameškali pohyb prachového mračna na Marsu. Neustále se něco děje, dělo a bude dít a my nemůžeme být všude. Jsme účastni pouze velice omezeného výseku přítomných událostí. Zvykli jsme si na to, smířili jsme se s tím, jinak to holt naše těla neumí. Naše smysly mají omezený dosah, dohled, doslech a „dočich“. 

Ovšem existují i události, kterým bychom rádi přihlíželi. Ne z historického nebo přírodovědného zájmu, ale protože se týkají nás samotných.  Stává se totiž, že se za našimi zády odehrávají události, které jsou pro nás důležité. Nevíme o nich, ale přitom jsou to klíčové střípky zapadající do mozaiky toho, jak vyprávíme svůj vlastní životní příběh. Například žena, která neví, že ji manžel podvádí. Za jejími zády se odehrává něco, co je pro ni extrémně důležité. Kdyby to věděla, úplně by to změnilo příběh, který vypráví o jejich manželství, změnilo by to její identitu. Ale ona to neví, přitom je to pro ni důležité. Je tu něco, co nevidím, přitom je to zásadní. 

Dnes v takovém momentu zastihneme Josefa. Bratři ho prodali do otroctví. Představuji si, jak klopýtá pouští přivázán provazem k dalším otrokům uprostřed po zuby ozbrojené karavany. Slunce ho pálí na holé kůži. Vzdaluje se od domova. Neví, co se odehrává za jeho zády. My čtenáři máme tu výhodu, že nejsme vázáni pouze na výsek reality vnímané Josefovými smysly. Vypravěč nás přenese za Josefova záda a dozvíme se to, co on neví. Jen poslouchejte:  

Nato vzali Josefu suknici, zabili kozla a namočili suknici do krve. Tu bohatě vyšívanou suknici nechali přinést ke svému otci se slovy: Toto jsme nalezli. Prozkoumej to, prosíme. Je to suknice tvého syna, nebo není? Poznal ji a řekl: To je suknice mého syna Josefa! Sežrala ho divá zvěř! Josef je jistě rozsápán. Jákob roztrhl své roucho, vzal si přes bedra pytlovinu a po mnoho dní truchlil pro svého syna. Všichni jeho synové a všechny jeho dcery povstali, aby ho potěšili, ale nechtěl se dát potěšit a říkal: Truchlící sestoupím ke svému synu do podsvětí. Tak nad ním plakal jeho otec. Genesis 37:31-35

Josef neví, že za svůj život vděčí Rúbenovi, který šlápl na brzdu hněvu svých mladších bratrů. Neví, že může být vděčný Judovi, který nasměřoval pohled bratrů od krve k zisku. Ano, dobře nebyl to sice velký posun, nezměnil je k tomu, aby Josefa milovali. Ale to by bylo za daných okolností nereálné. Josef netuší, že díky schopnosti dialogu bratrů, unikl hrobníkovi z lopaty. Neví, že když se Rúben dozvěděl o jeho zmizení, roztrhl svůj plášť. Josef neví, že mu bratři roztrhali suknici a potřísnili ji krví. Neví, že poslali k otci nejdříve sluhy, aby se vyhnuli pohledu na jeho první šok. Neví, že otec truchlí a pláče. Neví, že má k němu otec tak silné pouto, že je ochoten vydat se za ním do podsvětí. Neví, že byl otec podveden. Neví, že se rodina dál rozpadá a Juda raději odchází pryč. Nic z toho Josef neví. Příběh se odehrává za jeho zády. 

Přitom to jsou všechno události, které jsou pro Josefa důležité. Týkají se ho. Je to část příběhu, která je pro interpretaci jeho vlastního života a identity klíčová. Josef však neví. Jeho poslední zkušenost s otcem je ta, že ho okřikl kvůli snům, tedy se přidal na stranu bratrů.  Potom ho poslal k bratřím na kontrolu, ti ho přepadli a prodali do otroctví. Nic víc Josef neví. A když nevíme a přitom trpíme a život se okolo nás radikálně mění, tak si domýšlíme. Nic jiného nám vlastně nezbývá. Snažím se odhadnout, co se to tedy za těmi mými zády odehrálo. Je to nezbytné, protože nějak svůj příběh vyprávět musím. A je těžké se smířit s tím, že „prostě nevím“. A tak Josef může spekulovat. Třeba to byl táta, kdo ho vydal napospas bratrům. Jednali bratři na příkaz otce? Domluvili se všichni proti mně? Trestají mě? Třeba ne. Třeba mě táta půjde hledat. Bratrů je jedenáct, mezi nimi se to přece nemůže utajit. A co když bratři zabili i tátu a Benjamína? Ale ne, co když to fakt byl táta? Já jsem viděl, jak se mu zkřivil obličej, když jsem vyprávěl o snu. Jak se na mě naštval a pak mě chladně poslal pryč. Za Josefovými zády je smysly neproniknutelná temnota a je jednoduché ji zaplnit představami různých monster a děsivých vizí. 

Z dalšího vývoje příběhu je patrné, že Josef prožíval nejistotu ve vztahu k otci ještě desítky let po těchto událostech. Dojde nám to ve chvíli, když pozorujeme Josefovu reakci na to, když mu bratří tuto část příběhu poví. Příběh najdeme ve 44 kapitole: Bratři jsou u Josefa v Egyptě. Juda ještě neví, že Josef je Josef. A tak před správcem celého Egypta vypráví příběh a v příběhou se zmíní i o otcově zármutku a truchlení. A v tu chvíli, konečně, po více jak dvou desítkách let se Josef dozví to, co nevěděl. To, co se odehrálo za jeho zády a přitom to jeho samotného určovalo. A Josefova bouřlivá emocionální reakce v tu chvíli mluví za vše: Josef se rozpláče, dokonce se ani neudrží, jako tolikrát předtím, a dá se bratrům poznat. Já jsem Josef. Je můj otec stále naživu? Jako by mu celou dobu nešlo jen o bratrskou křivdu, ale o nejistotu ve vztahu k tátovi. Jako by si celou dobu vlastně kladl jedninou otázku: Co bylo v té temnotě za mými zády? Otec, který mě vyhnal, nebo otec, který plakal?

Podobně jako Josef tušíme, že se za našimi zády odehrály a stále odehrávají důležité okamžiky týkající se našeho života. Události, které na náš osobní příběh, na naši identitu vrhají nové světlo. Ale my je neznáme. Nejistota může být tak veliká, že si manželé najímají detektivy, aby se navzájem hlídali. Tajně si kontrolují emaily, sledují svou sdílenou polohu v mobilu. Přemítají v hlavě a vytváří komplexní fantazie, kterými se snaží na základě střípků toho, co jejich smysly zachytili, poskládat obrázek toho, co se asi odehrává za jejich zády. Možná něco zjistí, ale možná také ne. Na některé otázky se odpovědi nikdy nedozvíme. Vyvolávají nejistotu v našem životě. Má mě rád, nemá mě rád? Proč mě opustil? Příběh Josefa nám ukazuje, že existují střípky příběhu, které neznáme. Nebo alespoň dlouho znát nebudeme.

I my můžeme, podobně jako Josef, prožívat nejistotu, třeba zrovna ve vztahu k rodičům. Neznáme totiž celý jejich příběh. Jedna mladá žena vyprávěla, jak se změnil vztah k jejímu otci. Od malička věděla, že ji a její matku opustil, když byla malá. Přestože se občas vídali, dlouho si k němu nebyla schopna najít cestu, přijmout ho, odpustit mu to. Změna nastala až ve chvíli, kdy se od tátových přátel dozvěděla, že on nikdy nechtěl děti. Měl v tom od začátku jasno. Žil svůj životní styl. Nikdy nechtěl děti. Všem partnerkám to jasně komunikoval. Až to jedna zařídila tak, aby se dítě narodilo. Když už ho čekali, otec na to přistoupil a pár let se snažil fungovat v rodině, ale nešlo to. A tak odešel. Tento střípek mozaiky pomohl mladé ženě navázat vztah k otci. Mohla totiž najednou začít vyprávět svůj příběh jinak. Otec ji neopustil jen tak. Najednou neviděla jen to, jak krátce s nimi byl, ale jak dlouho s nimi vydržel, jak důležitá pro něj byla. Po letech se díky přátelům otce podívala do prostoru za svými zády, který neviděla a který zásadně ovlivnil to, jak chápala samu sebe a třeba i svého tátu.

Někdy se příběhu, který máme za našimi zády, můžeme dopídit. Myslím si, že to stojí za to, pokud tuto možnost máme. Zeptejte se, dokud máte ještě šanci na to, co byste rádi věděli, třeba od rodičů, prarodičů. Přesto navzdory naší snaze někdy narazíme na propast zapomenutí, nevědomosti nebo neochoty se s námi o příběh podělit. Co potom děláme se svou vnitřní nejistotou? Jednak ji uznáváme. Přiznám si, že nevím. Nevím je totiž pravdivá odpověď. Je pravdivější než mnoho konspiračních teorií, kterými si tu temnotu za svými zády jsem schopen zaplnit. Nevím je pravda. Zároveň se s nevím nemusím jen spokojit. Jsou totiž věci, které nevím, ale i ty, které vím. Ano, je to tak, že naši pozornost mnohem víc zaujme to, co nevím, to, co je v temnotě za mými zády, než to, co je přímo přede mnou a co vím. Ale v určitou chvíli je dobré, když moje vůle nasměruje pozornost k tomu, co vím. Vždyť to, co nemohu přijmout od druhých, můžu přijmout od Boha. Pokud si nejsem jistý láskou, přijetím a zájmem ze strany svého otce, matky nebo jiné blízké osoby, je tu někdo, kdo mě o své lásce neustále ujišťuje. Je to Bůh. Ano, uznávám je mnohem těžší věřit v Boží lásku, když ke mně nepřichází, tak jak by měla, tedy skrze druhé lidi, ale přesto se to dá vybojovat. Dá se naučit přemýšlet jinak. 

Vždy budou události, které odehrávají za tvými zády. O některých můžeš tušit, o jiných se nikdy nedozvíš. A přitom to mohou být střípky mozaiky, které by významným způsobem přepsaly tvůj životní příběh. Je dobré říct nevím. Přesto však naděje Bible spočívá v tom, že ty nejzásadnější informace, které sami o sobě potřebujeme vědět, nejsou skryty za našimi zády. Nemusíme si kvůli nim najímat detektivy, dělat analýzu DNA, špehovat nebo úzkostně kontrolovat. Nemusíme, protože to, co víme, je krásné a leží nám přímo před očima. 

I z Josefova dalšího příběhu je naprosto zřejmé, že Josef si není jistý svým vztahem k tátovi, ale vytvoří se velmi pevný vztah s Bohem. Bůh tě miluje, Bůh ti nabízí odpuštění, Bůh si tě všímá, Bůh má o tebe zájem, Bůh o tebe pečuje. To je to, co víš.  

Mám pro vás výzvu. Napište si dva seznamy položek, které jsou pro vás důležité. V levém sloupci budou věci, které nevíte a jsou pro vás potenciálně důležité:  Nevím, jestli mě má rád. Nevím, kde byla včera večer. Nevím, jak na druhé působím. A do druhého sloupce si napište věci, které víte. První seznam vzbuzuje úzkost a nejistotu. Možná se něco dozvíte a možná se s něčím musíte smířit, že prostě nevíte. Zatímco druhý seznam je něco, o co se ve svém životě můžete opřít. Tohle vím: Bůh mě má rád.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.