Josef (26) Výčitky svědomí

Oddíl: Genesis 42:21-23 

Myšlenka: Výčitky svědomí a vinu zahalenou závojem tajemstvím a studem si neseme s sebou. Teprve, když je pečeť rozlomena, tajemství vyjeveno a hřích vyznán, přichází naděje na úlevu z odpuštění.

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

Páté dějství: usmíření

V pátém dějství příběhu se nám střídají kulisy egyptských paláců se stanovým táborem kočovníka Jákoba a jeho synů. Nohy poutníků prošlapávají cestu tam a zpět, z Egypta do Izraele přes Sinajský poloostrov. Zatímco Josef čeká v Egyptě. Obraz usmíření si můžeme představit jako společnou stavbu mostu. Představte si divokou řeku. Na jednom břehu stojí Josef a na druhém břehu stojí jeho bratři a jeho rodina. Aby se potkali, objali a usmířili, tak se k sobě musí přes řeku dostat. Staví tedy most. Každý ze své strany břehu. Nejdříve postaví základovou desku a pilíř a potom postupně budují a blíží se do středu řeky, kde se obě strany mostu potkají a zaklesnou do sebe tím posledním, uhelným, kamenem. Kdyby stavěl most pouze Josef, tak se most nepostaví. Kdyby most stavěli pouze bratři, tak také nepřeklenou celou řeku až k Josefovi. Odpustit může Josef sám, ale na usmíření jsou potřeba obě strany. V další části příběhu uvidíme, jak bratři a Josef most staví. Zatím jsme viděli, že Josef odpustil. To byl jeho základ mostu na jeho břehu. Josef má tedy postavený základ. Nyní se náš pohled přesune na druhý břeh a uvidíme, jak staví svůj základ pro usmíření staví bratři. 

26. Výčitky svědomí 

Do teď jsme se dívali na příběh především z pohledu Josefa. Odpuštění je jeho niternou záležitostí, osobním rozhodnutím, které není závislé na chování a změně těch, kteří se vůči němu provinili. Josef dává dar odpuštění ještě před tím, než bude testovat, jestli jsou nebo nejsou bratři bezpeční. Proces usmíření však vyžaduje dvě strany. A tak nám příběh začne vyprávět pohled Josefových bratrů. Jedna z prvních věcí, které o nich zjistíme, je to, že si s sebou stále vláčí vinu.

Genesis 42:21-23 A říkali jeden druhému: Jistě neseme vinu za svého bratra. Viděli jsme soužení jeho duše, když nás prosil o milost, a nevyslyšeli jsme ho. Proto na nás přišlo toto soužení. Rúben jim odpověděl: Což jsem vám neříkal, abyste proti chlapci nehřešili? Ale neposlechli jste. A hle, již je jeho krev vyhledávána. Oni však nevěděli, že Josef rozumí, protože mezi nimi byl tlumočník. 

Mezi bratry promluvil hlas a ozvaly se výčitky svědomí. Jejich hřích, kterého se na bratru Josefovi dopustili před mnoha lety, je stále živý. Stále aktuální. Není odpuštěný. Táhnou si ho jako břímě desítky let. Oni neví, že je Josef před nimi. Situace nám dává nahlédnout do jejich společného přemýšlení. A vidíme, že kdykoliv se v jejich životě stane něco špatného a nepříjemného, tak si vzpomenou na Josefa a vnímají realitu jako trest. Dokonce bych řekl, že to vnímají jako Boží trest. Protože zde znovu ve svých vzpomínkách odkazují na starý příběh svých předků Kaina a Ábela. Znali vyprávění o tom, jak Ábelova krev řve k Bohu ze země a Bůh zasahuje a promlouvá ke Kainovi. Použijí ve své řeči stejnou představu. Josefova krev byla prolita, křičí ze země a teď přichází spravedlivý trest - vězení a otroctví v Egyptě. Uvažují až trochu přímočaře karmicky. Prostě si nesou vinu. Představuji si je jako toho hrdinu z filmu Mise, který táhne obrovskou síť se zbrojí do kopce džunglí. Leze po skále vedle vodopádu a odmítá pomoc a odpuštění. Nic takového nepřijímá, musí si nést důsledky své viny. Bratři vnímají to, co se jim děje, jako důsledek své vlastní viny. 

Pečeť studu a tajemství

Co si konkrétně bratři vyčítají? Přiznávají vinu za to, že viděli, jak se Josef trápí, jak je prosí o milost a oni ho nevyslyšeli a dál mu ubližovali. Viděli bolest, kterou mu způsobovali, ale nezastavili se. A tento čin, za který se stydí, který drží roky mezi sebou v tajnosti, je stále přítomný. Dokonce rozehrává úplně stejné drama jako předtím. Rúben má znovu potřebu jim připomenout, že on s tím nemá nic společného, že jim říkal, ať ho nechají na pokoji. Znovu se staví proti nim a vyčítá jim to. Odděluje se od jejich hříchu, přestože teď také na sobě nese jeho důsledky. Situace se nezměnila. Podobně jako u Josefa byla zapouzdřena a teď se vyvalila na povrch v nezměněné podobě. To, co ji bránilo v otevření a zpracování, byl stud a vzájemný vyřčený nebo nevyřčený slib bratrů, že se o tom s nikým nesmí nikdy mluvit. Možná si vzpomenete na zmínku v příběhu, že když Josefa hodí do studny, tak se jdou najíst. Je to poněkud zvláštní zmínka. V takový inkriminovaný okamžik může jejich společné jídlo být způsobem, jak zahnat nepříjemné pocity viny. Známe to, uděláme něco špatně a hned si jdeme ulevit něčím sladkým. Ale v příběhu bratrů má společné jídlo i rozměr jakéhosi obřadu, smlouvy o mlčení, kterou spolu uzavírají a zpečetí jídlem. Takto se ve starověku smlouvy uzavíraly. Ono jídlo tak zapečetí stud a vinu, příběh, který všichni znají, ale který se nesmí dostat na povrch a hlavě se nesmí dostat k otci. Mají společné tajemství. Tajemství vytváří jakousi pečeť na příběhu. Pečeť, která se právě teď po dvaceti letech otevřela a znovu se ukázalo, že jsou ve stejné situaci jako byli předtím.

Když nasloucháte lidským příběhům, zjistíte, že vyprávěním a přemýšlením se situace minulosti proměňují. Proměňuje se ne faktická událost, ale její interpretace. Když půl roku nebo rok naslouchám příběhu jednoho člověka, málokdy se stane, že příběh, který vypráví, zůstává pořád stejný. To by znamenalo to, že jak o něm mluvíme k ničemu nevede. Naopak se často stává, že člověk získá jiný pohled a náhled na to, co se děje. Minulost se proměňuje, když o ní mluvíme. Tady však vidíme situaci, kdy se bratři po dvaceti letech vrátí do stejné situace. Znovu vidí Josefa, kterému nepomohli, vyčítající si to a Rúben znovu opakuje, že on za to nemůže. Příběh se po dvaceti letech nezměnil. To znamená, že o něm nemluvili. Byl zapečetěn, zapouzdřen. Tak jako se Josefovi zpřítomnila jeho minulost, tak se bratrům zpřítomnila ta jejich. Josefova minulost měla po dvaceti letech stále příchuť traumatu a bolesti. Minulost bratří má po dvaceti letech stále trpkou příchuť viny. Protože je to příběh, který byl zapouzdřen tajemstvím, dohodou o mlčení a zapečetěn studem, a proto nemohl být proměněn, ani odpuštěn.

Vyznání viny

Výčitky svědomí se nás lidí mohou zuby nehty držet. Zvlášť když se jedná o situace, které byly a zůstávají tajemstvím. To, o čem nesmím mluvit. Vina, kterou jsem nikomu nepřiznal, je něčím, co nemohu pustit, co si stále vleču ve svém těle jako výčitky svědomí. Když je mi zle, nedaří se mi a nerozumím světu okolo sebe, je jednoduché si připomenout minulou vinu, tu nejvíce zatíženou tajemstvím, tichem a studem. A v tu chvíli člověk ztrácí jakoukoliv schopnost se v přítomnosti zachovat zrale. Stud se rozlije celým tělem a paralyzuje mě, výčitky svědomí. Minulost se stane přítomností a já v přítomnosti právě kvůli výčitkám svědomí nejsem schopen zareagovat tak, jak bych měl. Josefovi bratři jsou minulostí paralyzováni. Naštěstí u nich stojí Josef a on zasáhne. 

Vidíme zde první pozitivní efekt Josefova hněvu. Vytvoří bratrům nepříjemnou situaci, a tím jim připomene jejich minulost. Jsou sami daleko od otce, a tak začnou hovořit o tom, o čem se mezi nimi roky mlčí. Přiznají nahlas vinu a výčitky za to, co provedli Josefovi. Netuší, jak důležitá ta slova pro Josefa jsou. 

Výčitky svědomí zahalené tajemstvím a studem si neseme s sebou. Vždyť je zaslíbeno, že radost a úleva z odpuštění je dána těm, kteří svůj hřích vyznají před druhými. Kteří promluví v bezpečném prostředí důvěrníka. Vyznávejte hříchy jeden druhému a bude vám odpuštěno. Je vždy zázračné pozorovat tvář člověka, který po letech vyznává hřích, vinu, situaci, o které nikdy nikomu neřekl. Stydí se za ni. Ze začátku je vidět napětí, ale potom přichází uvolnění, spadlo to ze mě. Vyřkl jsem to. A ještě větší úleva přichází se slovy „jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ Bratři hřích vyznali. I díky tomu se příběh odvíjí dál směrem k momentu, kdy se dozví, že je jim odpuštěno. 

Josef postavil základy mostu odpuštěním. Na druhém břehu bratři staví svůj základ mostu přiznáním viny. Jak bude dál stavba pokračovat? To uvidíme v dalších dílech.