Josef (1) - Realita násilí a potřeba odpuštění

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření. 

1. Realita násilí a potřeba odpuštění 

Jedna z významných tematických linek knihy Genesis se týká mezilidských vztahů. Popisuje vztahovou dynamiku mezi manželi, rodiči, sourozenci i sousedy. My se zaměříme na vztahy sourozeneckého typu. Kniha nám nabízí sekvenci příběhů popisujících různé typy vazeb mezi rozbratřenými bratry, respektive sestrami.

Vše začíná příběhem Kaina a Ábela, který záhy končí velmi tragicky. Mezi bratry dojde k napětí: jeden závidí druhému. Ten méně šťastný zabije toho, o kterém předpokládá, že má více Boží přízně. Je to až děsivé, jak radikální propad z ráje příběh popisuje. Lidé spadnou rovnýma nohama do nejhorších možných krutostí. Nedegradují ke zlu postupně s mizící vzpomínkou na ráj. Ne, okamžitě je na stole, tedy vlastně na poli, vražda. Otevírá se nám tu téma závisti a žárlivosti. Jak je možné, že jsou mezi námi lidmi rozdíly v inteligenci, ve schopnostech, v postojích. Proč on má tohle a já ne? Jak přijmout bratra, který je jiný a má něco, co já chci a sám nemám? Nejpřirozenější reakcí je vražda. Ale je to reakce nezralá, zpětně viděno dokonce morálně pochybná. Je to slepá cesta. Bůh to dá Kainovi jasně najevo. Tudy ne. A tak lidé hledají jiné cesty, jak být spolu a jak si být bratry, i když jsme jiní. Spousta dalších příběhů konflikty mezi bratry nezmiňují. Noeho synové jsou dokonce schopni držet pospolu a být na jedné lodi.

Další příběh, kde se schyluje ke konfliktu mezi bratry, je příběh Abrahamův. Abraham má dva syny: s Hagar má syna Izmaele a se Sárou má syna Izáka. I tito dva jsou od počátku předurčeni jít proti sobě, stejně jako jejich matky. Izmael se malému Izákovi posmívá. Otec Abraham chce bratry oddělit. Potřebuje totiž chránit Izáčka, a tak Izmaele i s jeho matkou preventivně pošle do pouště. Druhé řešení sourozenecké rivality je tedy oddělení. Otec se snaží dalším konfliktům předejít. Situace se uklidní, ovšem za cenu ztráty. Bratr ztratí bratra. Nebojují spolu, ale ani nemají žádný vztah. Bratři Izmael a Izák toto rozdělení respektují a setkají se až později na pohřbu otce. Podobným způsobem Abram řešil i napětí mezi sebou a Lotem; málo místa, mnoho lidí, vzniká napětí, vzrůstá konflikt. A Abram to zastaví a vyzve Lota, ať se od něj oddělí. Gentlemansky mu nabídne, ať si vybere, kam chce jít, klidně mu přenechá i tu lepší krajinu. Abram umí dělat prevenci konfliktů bratrského typu. Oddělení však s sebou nese vysokou cenu. Je to cena ztráty vztahu.

Třetím konfliktním párem jsou bratři Jákob a Ezau, Izákovy děti. Ti dva jako by snad kopírovali Kaina a Ábela: jeden bojovný, schopný lovec, druhý spíše křehký, který zůstával ve stanech. I mezi nimi dojde ke konfliktu, závisti a podvodu, který končí tím, že Ezau chce Jákoba zabít. Otec zasáhne a pošle Jákoba pryč ke vzdáleným příbuzným. Příběh tak obsahuje jak motiv kainovský – zabít bratra, tak motiv izmaelovský – být odveden pryč jako prevence konfliktu. Přesto tento příběh jde ještě o pár kroků dál. Popisuje ochotu bratří se znovu spolu potkat, dochází dokonce k usmíření a objetí. Setkání bratří nám příběh do detailů popisuje se zaměřením na dynamiku opatrně se přibližujících tváří. Po sblížení však následuje další oddělení. Jákob řekne, ať jde jeho bratr napřed, sám se však vydá jinou cestou.  Nemohou spolu žít, každý má svou cestu, svůj život. Opět se setkávají až na pohřbu otce. Ovšem oproti předchozím příběhům zde vidíme jistý kvalitativní posun. 

S příběhem Jákoba je těsně provázán ještě jeden sourozenecký pár. Je to pár dvou sester: Ráchel a Ley. Jejich vztah je také konfliktní. Nebojují spolu pěstmi, tak jako chlapi, ale rivalita je patrná. Bojují o přízeň svého muže Jákoba a o to, kolik mu dají dětí. To je jejich soutěž. Konflikt rozdmýchal už dávno jejich otec a ony v něm pokračují. Ony dvě však nakonec zůstanou žít vedle sebe, dokud jedna neumře. Jejich příběh nenaznačuje žádné usmíření, ani řešení sporu. 

Celá kniha Genesis končí propracovaným příběhem konfliktu Josefa a jeho bratří. Příběh zabírá nepoměrně mnoho místa. Kdybychom si proud času, který kniha zaznamenává, znázornili jako tekoucí vodu, tak v prvních kapitolách se čas vyprávění žene jak rychlá bystřina; obrovské časové úseky shrnuty do krátkých vět a stručných příběhů, potom dochází k jakémusi zpomalení v příběhu praotců, nejvíc se voda času rozlije v příběhu Abrahama, ale pak zase zrychlí a směle přeskakuje celá desetiletí, nakonec se proud skoro zastaví a rozlije se do širokého jezera, kterým je Josefův příběh na konci knihy. Spousta textového času věnuje pozornost Josefovi, jeho bratřím a jeho otci. Příběh, jaký nemá obdoby. Sama kniha jako kdyby zpomalila, zastavila se a vychutnala si každý detail Josefova obličeje, jeho ambice, strnulost, slzy, bolest, přemýšlení i rozhovory s bratry. 

Když se na knihu dívám jako na celek, mám dojem, že se snaží odpovědět na otázku, jak spolu mohou lidé žít v blízkých sourozeneckých vztazích mimo prostor ráje, ze kterého byli vyhnáni. Kniha nabízí řadu variant odpovědí; od zabití, přes oddělení, konfliktní toleranci až k pokusům o křehké příměří. Všechny konce jsou však neuspokojivé. Pořád si říkáme, že by to snad mohlo být ještě trochu lepší. Vrcholem je příběh Josefa a jeho bratří. Je to příběh, ve kterém se kniha dobírá snad nejkomplexnější odpovědi. Přestože jste jiní, přestože jste si ublížili a zranili se, přestože vás rozeštvali rodiče a bojovali  jste o přízeň druhých, přestože jste žili odděleni, přes to všechno je tu šance, že se spojíte a obejmete, dokonce spolu budete žít. Přestože každý vyprávíte úplně jiný příběh, je tu cesta, jak své příběhy sladit. A tímto mostem překlenujícím realitu hříchu a bezpečnou vzdálenost dvou nebezpečných bytostí je cesta odpuštění a usmíření. 

Odpuštění a usmíření není něco instinktivně automatického, co je člověku dáno. Nejpřirozenějším je Kain, který bez rozmýšlení zabíjí. Ale jak lidé zrají, rostou, vypráví si příběhy o pádech a úspěších svých vlastních předků, tak hledají a nachází ještě jinou cestu - cestu k odpuštění. A tím, kdo je na cestě vede, doprovází a povzbuzuje, je sám Autor stvoření. Opakovaně se v knize Genesis mluví o Bohu jako o Bohu předků.  Vždyť právě díky Bohu si pamatují příběhy předků, právě Bůh je garantem jejich zrání. "Byl jsem s nimi, budu i s tebou," říká Bůh, "jejich požehnání na tobě spočine." Spolu s Bohem tak každá nová generace přijímá i svou minulost a moudrost získanou zkušeností těch, kdo je předešli. Bůh našich předků. Každá nová generace je tak v kontaktu s tím, který je nad nimi, za nimi i před nimi. Bůh je jejich minulostí, přítomností i budoucností. V něm se vnitřně napřimují a kráčí životem snad k větší zralosti.

V dalších dílech si budeme vyprávět o cestě od křivdy k odpuštění a usmíření. Zvu vás na ni. Chci být vaším průvodcem. Budeme sledovat nejen Josefovy stopy, ale i stopy mnoha dalších lidí, kteří v ne-rajském světě navzdory zranění a hříchu nerezignovali na blízkost a intimitu a hledají cestu k odpuštění a usmíření. 

Dobrý Bože, existujeme tu jako tvé obrazy. Chceme naplnit potenciál svého života a žít v blízkých vztazích, být sami sebou a zároveň provázáni s druhými, tak jako to vidíme u tebe samotného. A tak obracíme svůj pohled vzhůru k tobě, který nás vnitřně napřimuješ, obracíme svůj pohled díky tobě i zpět k našim předkům. Ty jsi byl jejich Bohem a provedl je cestou a my se od nich můžeme učit, oni i ty žijete v nás skrz příběhy, které si vyprávíme. Vždyť jsi Bůh stejně tak náš jako našich předků.