Josef (6) - Nenávist, frustrace a vražda
Podcast • kazatel Dalimil Staněk
Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.
6. Nenávist, frustrace a vražda
Blížíme se k vrcholu prvního dějství příběhu. V odlehlém osamoceném táboře, kam odešli bratři, se odehraje tragédie. Zatím jen v myslích a plánech, ale záhy dojde i na fyzické násilí. Věty, které budeme číst s ledovým chladem, popisují krutou realitu bratrství.
Oni ho viděli zpovzdálí, dříve, než se k nim přiblížil, a záludně se proti němu domluvili, že ho usmrtí. Říkali jeden druhému: Hle, mistr snů přichází. Nuže pojďte, zabijme ho a hoďme ho do jedné z těchto cisteren a řekneme, že ho sežrala divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů. Genesis 37:18
Hněv se vyřine ze srdcí na povrch a slova ho zhmotní v plán. Bratrům už nestačí upouštět páru zamračenými pohledy a vulgárními výrazy na účet bratříčka. Pohár trpělivosti přetekl. Co byla poslední kapka? To, že se k nim Josef přiblížil. Přiblížil. Nebezpečná přiblížení, to je dnešní téma. Bratři si Josefa všimnou a než k nim dojde, domluví se, že ho usmrtí. Kolik na to měli času? Na jakou vzdálenost jste schopni poznat druhého ve volné krajině? Na pět set metrů možná poznáte, že jde o osobu, na čtyři sta metrů možná poznáte i to pestré oblečení. Takovou vzdálenost člověk klidně ujde za pět šest minut. Jaká atmosféra musela mezi bratry vládnout, když jsou schopni se během takto krátké doby domluvit na vraždě i na tom, jak jí zamaskují? Jen si představte skupinu lidí, například třídu nebo pracovní kolektiv, který hraje psychologickou hru. Během ní se musí rozhodnout obětovat jednoho ze svých členů. Ten herně zemře, musí skupinu opustit a přestat hrát. Asi tušíte, že je čekají perné chvilky vyjednávání a bude to trvat asi dost dlouho, pokud jim hra neomezí čas na rozhodování, což pravděpodobně nějak udělá. A přitom se vlastně jedná jen o hru. V Josefově příběhu jde o reálný život. Vidíme skupinu, kde většinu napadne stejná myšlenka: žádné vyjednávání, zabít Josefa! Stačí jim pár pohledů, aby se ujistili, že je mezi nimi shoda. Jeden ta slova vyřkne - zabít, druhý v tom zvráceném brainstormingu přidá nápad, co udělají s tělem a třetí vymyslí lež, kterou řeknou tátovi. Plán je v minutě hotov.
Jak se to mohlo stát tak rychle? K tomu, abychom porozuměli silám, které v tuto chvíli ve skupině působí, se musíme vrátit o pár veršů zpět. Četli jsme Genesis 37:12 „Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu.“ Bratři odchází pryč poté, co jim Josef vypráví své sny. Tak jako se při prvním pohybu Josef a Jákob spojili, aby jim bylo lépe, tak nyní bratři odchází, aby jim bylo lépe. Kdo z nás nevyhlíží ty chvíle klidu s lidmi, se kterými je nám dobře a můžeme s nimi uvolnit. Navíc tuto strategii odchodu mají bratři v příbězích svých předků. Rozpoznáváme tu izmaelovský, a dokonce jákobovský přístup k řešení bratrských sporů. Nejde to vydržet, tak jděte od sebe. Rozdíl je v tom, že zde nezasahuje otec. Abraham i Izák vztahy mezi svými potomky řešili. Vycítili napětí mezi svými dětmi a preventivně zasáhli. Jednoho bratra oddělili od druhého, jednoho poslali do ciziny a druhého si ponechali. Ovšem Jákob v tomto příběhu zůstává pasivní. Možná je tak pohlcen ve své koalici s Josefem, že napětí mezi bratry nepřikládá váhu, možná ho ani nevidí. Možná to ale myslí dobře. Co když nechce bratrům způsobit to, co udělal jeho otec jemu, když ho poslal pryč, aby ho jeho bratr Ezau nezabil? Těžko říct. Každopádně bratři musí odejít sami, otec to za ně neudělá. Ovšem Jákob nejenže jejich odchod neiniciuje, aby zmírnil napětí, on ho dokonce ani nerespektuje. Bratři odejdou a on za nimi po nějakém čase Josefa pošle na kontrolu. “Přines mi zprávu,” říká. A pozorný čtenář si hned vzpomene na tu zlou zprávu, kterou Josef otci už dříve přinesl. Neposílá ho, aby jim přinesl výplatu, dárek nebo požehnání. Posílá ho, aby šel do potenciálního konfliktu. Jako hlídače, audit, kontrolora kvality ve svátečním plášti. Jako by si Jákob vůbec neuvědomoval, jakému riziku Josefa vystavuje. Jako by zapomněl na to, jak jeho samého otec ochránil před Ezauem tím, že ho poslal pryč. Jako by zapomněl, jak se sám třásl, když šel opatrně vstříc svému bratru Ezauovi a poslal mu dopředu vzácné dary. Zdá se, že mu tady něco podstatného nedochází.
Bratři odešli pást ovce daleko od tábora. Navíc se ještě přesunou jinam, než původně řekli. Ať už to dělají záměrně nebo podvědomě, zametou za sebou stopy a zvýší pravděpodobnost, že je opravdu nikdo nenajde. Konečně mají klid. Žádný dohled. Mohou volně dýchat a pást ovce bez protivného a nafoukaného protekčního Josefa. Bez jeho snů a špiclování. A pak se najednou rozhlédnou a uvidí toho posledního, koho chtěli vidět. Jeho plášť září do dálky. To snad není možné. V jejich očích se mihne šok a okamžitý hněv. Chtěli klid, chtěli situaci vyřešit a on je přišel kontrolovat. To si nedá ani na chvíli pokoj. Dochází k výbuchu. Atmosféra zhoustne natolik, že se skupina spontánně v mžiku shodne na vraždě. Jako by se mezi bratry zhmotnil kainovský duch. Příběh jejich předka, který se rázem vynoří z jejich paměti. Zabijeme toho, který se těší přízni Boha i otce. Toho, kdo nás jde kontrolovat. Toho, kterého se nemůžeme zbavit. Toho, který má velké ambice. Když už jsme ti zlí, tak teda budeme zlí.
Možná v nás příběh vyvolá zmatek. Podobný zmatek, který známe, když se díváme na zprávy o vraždách a násilí, nebo když se dozvídáme, že se naši známí rozvádí. Jak to mohlo dospět tak daleko?
Dva důvody v příběhu: 1) V rodině se nenaučili řešit maličkosti. Atmosféra houstla a houstla. Asi jako v místnosti, ve které žije skupina mužů a nikoho z nich nenapadne otevřít okno a vyvětrat odporný vzduch, který je každým okamžikem hustší a hustší. Jako ticho mezi manžely, které je s každým oběhem hodinových ručiček tíživější a těžší na prolomení. Kdyby se rodina naučila vyjednávat a řešit jeden konflikt za druhým, udělat ta malá promiň, odpusť, nic se neděje, díky, prosím, mohl bys, dej mi prostor, potřebuju čas… Kdyby tyto věty zaznívaly, možná by nyní na stole nebyla vražda. 2) Druhý problém spočíval v tom, že si nedali dostatek prostoru na oddělení. Bratři Josefovi neodpustili, to je zřejmé. Zlobí se na něj za jeho sny, za to, jak žaloval otci a jak hrdě nosil nepracovní plášť. Oddělí se od něj, ale to oddělení ještě neznamená odpuštění. Možná je to první krok k odpuštění, ale ještě neměli dostatek času. Odpuštění čas vyžaduje, jak uvidíme dále v příběhu. Impulsem pro vraždu bylo Josefovo přiblížení. Bratři byli bezmocní, naštvaní a frustrovaní. Asi tomu těžko uvěříme, ale v jejich mysli je Josef neskutečně mocný a silný, cítí se jím ohroženi a zahnáni do kouta. Jinak by neměli potřebu proti jeho přibližování zaútočit s takovou agresivitou. Josef jim nedal prostor. Byl jako malinké dítě, které pronásleduje své starší sourozence a pořád něco žvatlá, pořád za nimi dolejzá, pořád jim něco ukazuje. Starší sourozenec ví, že mu nemůže jen tak vrazit, protože by to potom schytal on. Zároveň je však strašně těžké nastavit hranice. Malý, který je mocný, a velký, který je zahnán do kouta. Možná se mezi bratry odehrává něco podobného. O tom, proč k vraždě nakonec nedojde, si povíme příště. Kainovský nápad vraždy se zrodil, protože jákobovský a izmaelovský přístup oddělení selhal. Bratři neměli dostatek prostoru a neřešili malé věci.
Dodnes si v sobě jako lidé neseme kousek Kaina, stejně jako Josefovi bratři. Je to hlas, který se občas objeví jako myšlenka, že bychom si přáli, aby druhý nebyl. Jak by se nám ulevilo, kdyby nebyl, umřel. Ani ho nepotřebujeme zabíjet, možná ani nechceme, aby nějak zvlášť trpěl. Klidně by prostě mohl nebýt. Taková myšlenka neznamená, že se podle ní zachováme. Od myšlenky k činu vede ještě dlouhá cesta. Nemusíme se jí tolik bát. Je to však myšlenka, která ukazuje na náš hněv, neodpuštění a zároveň vyjadřuje pocit bezmoci. Objevuje se ve chvíli, kdy jsem frustrován z toho, že pouto, které mě ničí nejde přetnout, že nedovedu druhého zastavit. Potřebuji klid, ale druhý se stále přibližuje. Cítím se jako zvěř zahnaná do kouta. Je to myšlenka, která mi ukazuje, že se potřebuji od druhého na chvíli oddělit, že potřebuji pauzu na to, abych se nadechl.
Z příběhu vyplývají dvě hodnoty. Jednak má hodnotu řešit opakující se malé křivdy a napětí, nad kterými klidně mávneme rukou. A má hodnotu dávat si navzájem prostor pro zpracování emocí, pro to být o samotě. Mohu nabídnout, že druhý může přijít, že má kdykoli otevřené dveře, ale nepronásleduji ho. Je to hodnotné i pro vás? Zkuste si vybavit lidi, kteří se k vám takto zachovali. Poděkujte v duchu těm, kteří se vám omluvili, chtěli si věci vyjasnit, řešili i menší křivdy. Poděkujte jim, že nenechali atmosféru zhoustnout do nedýchatelného vzduchu. A poděkujte těm, kteří vám dali prostor, když jste ho potřebovali. Nechali zavřené dveře. Prostor zvládnout emoce, odpustit, něco si vyjasnit. Jen jim poděkujte, protože to, co udělali, má hodnotu.
Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.