Josefův příběh není jen sérií životních tragédií, chaosu a křivd, které okolo něj šíří a které se z něj šíří do světa. Vlastně je to úplně opačné. Josef je neskutečně schopný člověk. Má ohromný úspěch. Bůh mu žehná ve všem, co dělá. Už jsme si naznačili, že to byl Boží způsob, jak dát Josefovi hmatatelně najevo, že on je s ním. To je pozitivní refrén příběhu. Opakuje se tak často, že je nepřehlédnutelný. Ať přijde Josef kamkoliv, je schopen svůj vnitřní řád a krásu vtisknout vnějšímu světu, ať už to byla zeď, zahrada nebo organizace pracovní skupiny otroků. Cokoliv Josef dělá, tak mu Pán Bůh žehná. Je zodpovědný, pracovitý a inteligentní. Brzy si vyslouží důvěru u všech svých nadřízených. Je jiný než jeho bratři, nepotřebuje kontrolu. Nebojí se přijmout zodpovědnost a udělat to, co může, ať už je otrokem nebo vězněm. To je obrovská deviza do jeho existence.
Jen si představte člověka, který má v sobě takový vnitřní klid a řád a krásu, že je úplně jedno, co dělá, všechno dělá dobře. Ať už by vynášel odpadky, uklízel záchody, sázel květiny, nosil vodu, překresloval výkresy, škrábal omítky nebo dohlížel na děti. To je úplně jedno. Jsem tam, kde jsem, něco musím dělat, tak nebudu přemýšlet nad tím, co všechno by mohlo být, ale ten řád a krásu, kterou mám v sobě, vtisknu do světa okolo sebe, byť by to měla být sebemenší, sebezbytečnější práce. To je Josefův dar. Dále nám příběh vypráví o jeho schopnostech vykládat sny. Ne, že by to byla jeho super schopnost, kterou by mohl dle libosti využívat. Sám tomu rozumí tak, že je to Boží milost v něm, díky které mu Bůh význam snu zjeví. Přesto je to v očích druhých něco výjimečného, co Josef má. Je to něco, čím jim může posloužit. Josef dostává dobré zaměstnání a vysokou funkci. Získá i manželku a narodí se mu dva synové. Těch sedm let hojnosti musí být pro Josefa jakýmsi zlatým věkem jeho života. Je mu třicet let, je na vrcholu sil. Možná to bude znít podivně, ale i tato štědrá porce dobrých věcí pro Josefa a stability, která se během sedmi let ustanoví, je součástí procesu odpouštění. Je to další barva tkaniny postupně vetkána do jeho nového pláště a přispívá k celkovému budoucímu vzoru odpuštění a usmíření.
Rabín Lord Johnatan Sacks (2020) v komentáři k textu Tóry říká, že člověk v rozbitém světě nejprve buduje nový svět budoucí. Teprve poté, co je v novém světě usazen, má sílu vrátit se ve vzpomínkách do minulosti. Odkazuje ke zkušenosti lidí, kteří přežili holokaust. Měl s nimi mnoho rozhovorů a všímá si, že to byli lidé, kteří desítky let o své traumatické minulosti nemluvili. Zaměřili se na budování nového života. Později, obklopeni novou rodinou a zajištěni životem, začínají vyprávět o nejtemnějším období vlastního života. Sacks vidí potřebu lidí nejprve získat stabilitu v životě v přítomnosti, aby mohli hledět do minulosti. Podobný princip vidíme u Josefa. Nejprve s Boží pomocí buduje nový život za tlustou čarou v prostoru oddělení. Teprve potom se mu minulost vrátí jako výzva k odpuštění.
Dobré věci v životě a vděčnost pomáhají odpustit. Mnoho lidí bylo schopno odpustit druhým až ve chvíli, kdy získali určitým způsobem pevnou půdu pod nohama. Zjistili, že jsou sami v něčem dobří, že jim Bůh žehná. Jako by se nacházeli na krásné rozkvetlé louce plné požehnání a dobrých darů. Louka je kus krajiny, kterou nevytvořili, nevysázeli, nepodíleli se na jejím vzniku. Přichází k nim jako milost, jako dar shůry. Vstupuje do nich jejich smysly. Dar přírody, dar od Boha. Z tohoto místa se odpouští rozhodně mnohem lépe než z pouště důsledků křivdy. Dokud žiju na poušti důsledků křivdy, je těžké odpouštět. Je těžké odpouštět pro lidi, kteří prochází osobní, vztahovou nebo vývojovou krizí, kteří nemají pevnou půdu pod nohama. Proto nemůžeme odpustit rovnou, automaticky. Pro zralé odpuštění potřebuji jisté zázemí. Vědět kým jsem a s kým jsem spojen. Každá dobrá věc, kterou máte ve svém životě, vám pomáhá na cestě k odpuštění. Odpuštění je dar, který můžete darovat, ale také něco stojí. Kde k němu beru sílu? No přece z darů, které získávám.
Před nějakou dobou jsem měl program o odpuštění pro nemocniční kaplany. Mluvili jsme o dílčích krocích, kterými člověk prochází na cestě k odpouštění, o těch jednotlivých krajinách, ve kterých se může nacházet. Jednou z krajin na cestě k odpuštění je právě vděčnost. Přemýšleli jsme nad tím, jak využít čas se starým člověkem, u kterého významně převládá hořkost a negativismus, stěžují si na svět a mají spoustu křivd, které neodpustili, spoustu nedořešených vztahů. Odpuštění se pro něj stává vzdáleným cílem. Není vůbec jednoduché člověka naučit odpouštět. Pokud se to nenaučí v mládí a v dospělosti, těžko, těžko se to učí později. Došli jsme k tomu, že například podpořit vděčnost může být to, co my můžeme v omezeném prostoru s druhým udělat, v tomto ho můžeme povzbudit. Vděčnost, která alespoň na chvíli pomůže změnit náladu druhého. Pohled na pěkné video, dotek, malinký pohyb, něco malého v přítomnosti, pěkného. Představa, že takovému člověku řeknete, aby odpustil druhým, je absurdní. Je to stejné jako kdybyste mu řekli, ať teď vstaně z LDN a zajde si pěšky do Nepálu a vyleze na nějakou pořádnou horu. Nereálné, moc vzdálené. Možná nejdříve potřebuje navštívit rozkvetlou louku vděčnosti. A možná to přispěje malinkým krůčkem v tom správném směru. Směrem k odpuštění.
Na podobném principu staví motivaci k odpuštění i sám Ježíš. Opakovaně tvrdí, že základní motivace k odpuštění druhým je vědomí toho, že mě samotnému bylo odpuštěno. Tomu, komu bylo hodně odpuštěno, ten hodně miluje. Ten, koho milost proměnila, se stal odpouštějícím člověkem. Tedy bez toho, aniž bych já něco z milosti dostal, nemohu odpuštění darovat. Jen milost, odpuštění, Boží ujištění a dobré věci mi dávají sílu odpouštět.
Bůh si připravuje Josefa na odpuštění tím, že mu požehná a dá mu plnou náruč dobrých věcí. Daří se mu v práci, má vnitřní krásu charakteru, klid a řád, který dovede vtisknout do světa okolo sebe, byť by to byly malinké věci, které byly součástí jeho otrocké práce. Nakonec Josef získá významné postavení, má moc, manželku a syny. Je užitečný pro celý národ. Prožívá svůj vlastní zlatý věk. Jak by ne, je mu třicet let. Je na vrcholu svých fyzických a mentálních sil. Chaotická dvacátá léta jsou minulostí a konečně získal pevnou půdu pod nohama. Vše dobré, co má, však není jen investicí do něj samotného. To, co přijímá z milosti, bude časem přetvořeno v to, co může dát svým bratrům a svému otci.
Chcete odpustit druhému? Nezapomeňte se po cestě zastavit v krajině vděčnosti. Chvíli si poležte na rozkvetlé louce a sečtěte všechny dary, které vám Bůh dal. Podívejte se na to, co je okolo vás krásné a co jste sami nevytvořili a nezpůsobili. Odpouští totiž jen ten, kdo se sám noří do Boží milosti, jeho odpuštění a požehnání. Za co jste vděční?
