Josef (34) Sdílení příběhů

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

34. Sdílení příběhu 

Představujeme si, že proces usmíření je podobný stavbě klenutého kamenného mostu přes divokou řeku. Nejprve obě rozbratřebné strany staví základ pro svůj pilíř na svém břehu. Josef staví tím, že bratrům odpustil a rozhodl se usmířit. Bratři staví tím, že přiznali vinu a projevili lítost. To samo o sobě ale ještě k usmíření nestačí. Stále jsou si velmi vzdáleni. Jejich změna zatím proběhla pouze v nitru. Je to příprava na usmíření, není ještě vyjádřené jejich těly ven do světa. Josef pokračuje ve stavbě tím, že iniciuje změnu, udělá vstřícné gesto a potom čeká. Bratři zatím staví svou část mostu tím, že svými pohyby a rozhodnutími dokazují, že se změnili. Dalším krokem bylo vzájemné překonání některých rozdílů, které vznikly vzájemným oddělením. Mostní oblouky se k sobě naklání, když spolu tráví čas na hostině, kde se nají a opijí. Mnoho bariér padne. Přesto se ještě nespojili v usmíření, stále mezi nimi zeje propast. Ještě si totiž navzájem nevyprávěli své příběhy. Možná se sblížili u piva, mají spolu pozitivní zážitek, ale to ještě není usmíření. Nemluvili o tom, co se mezi nimi odehrálo, o tom, co je podstatné, o tom, co mezi nimi stále visí ve vzduchu. Stále mají jeden vůči druhému mnoho nevím. A ono nevím zmizí třeba tím, že si sdílí svůj příběh. A tak se pojďme zaposlouchat do Judova vyprávění. 

Genesis 44:17-32

Juda začne Josefovi vyprávět příběh. V rámci procesu usmíření je vzájemné sdílení příběhů nezbytným krokem. Pokud se chci s někým usmířit, musíme překonat onu propast oddělení, ze které pramení mnoho „nevím“, a nejlepší cestou je vyprávění příběhu. Zároveň si všimněme, jak je tato část ošemetná a jak málo stačí, aby se stavba mostu zhroutila. 

Juda staví svou část mostu tím, že vypráví příběh. Josef v tu chvíli taky staví. Staví tím, že klidně poslouchá. Nevstupuje do rozhovoru, nenabízí alternativní pohled. Přestože Juda mnohokrát řekne to, co řekl Josef. Dokonce v podstatě hned první věta „Můj pán se svých otroků ptal: Máte otce nebo bratra?“ To se v příběhu Josef nikdy neptal. Oni sami mu to při prvním setkání vyprávěli. A při prvním rozhovoru Josef opakoval pouze jednu větu „jste špehové, špehové, špehové.“ V tuto chvíli se Josef klidně mohl ozvat a říct: Lžeš, tak to nebylo, to jsem neřekl. A měl by pravdu. Určitě jste zažili situace, kdy si dva lidé vypráví o tom, co se událo a jeden něco řekne a druhý se okamžitě začne bránit, že tak to nebylo, tak to neřekl a začne vyprávět svůj příběh. Všimněte si, že Josef mlčí. Mlčí a nechává Judu vyprávět příběh, přestože už hned na začátku Juda interpretoval Josefova slova chybně. Kdyby totiž Josef nemlčel a ohradil se, mohli by se půl hodiny hádat o to, kdo co řekl a neřekl před x měsíci. Ale tím by se vůbec nedostali k tomu důležitému. Nedostali by se hlavně k tomu, co Josef neví. Až do 23 verše Juda vypráví společnou část příběhu, ale pak začne vyprávět o tom, co se dělo, když byli zpět u otce, a to je to, co Josef neví. Pokud by Josef přerušil první část příběhu, možná by ani nedošlo na tu druhou. Josef pokorně mlčí a poslouchá. Jde mu v tu chvíli víc o pointu příběhu než o to, kdo co řekl, nebere si osobně to, co říká druhý. Dává druhému důstojnost tím, že ho nechá mluvit, přestože by sám příběh vyprávěl úplně jinak. Přestože mu Juda opakovaně v příběhu vkládá do úst slova, která nikdy neřekl. 

Když si během procesu usmíření začneme navzájem vyprávět příběhy, často hned v prvních větách přijde zátěžová zkouška. Zkouška pro toho, kdo poslouchá, i pro toho, kdo vypráví. Ten, kdo vypráví, jde s kůží na trh, odhaluje intimně to, jak vnímá situaci. Zkouška pro toho, kdo poslouchá, spočívá v tom, co udělám s tím, když se ve mně vzedme vlna hněvu za to, že druhý vypráví příběh jinak, než bych ho vyprávěl já. A co hůř, co když řekne, že jsem řekl něco, co jsem rozhodně takhle neřekl. To je velmi křehký moment. Pokud ho jako posluchač neustojím a začnu se vymezovat, vnášet svůj příběh do jeho, hádat se, tak se celé vyprávění zadrhne. Pokud ale vydržím, umlčím sám sebe, třeba si udělám poznámku na papír, abych to nezapomněl, tak získám možnost slyšet příběh v celku a třeba se dozvím něco důležitějšího, něco, co jsem nevěděl. Přesně to se stalo Josefovi. Mlčel, když mu Juda vkládal do úst slova, která nikdy neřekl. A díky tomu mlčení se dozvěděl něco, co bylo pro jeho příběh naprosto zásadní. Když občas sedím v kanceláři s manželským párem, který si chce vzájemně něco vyjasnit, je pro mě zásadní pomoci jim, aby se navzájem slyšeli, aby slyšeli své příběhy tak jak je vypráví. Vím totiž, že když se o to pokouší sami na procházce nebo v kavárně, často se vyprávění zadrhne. Jakmile jeden řekne něco, s čím druhý nesouhlasí, hned se ozve a příběh se zadře. Pokud s nimi však sedí mediátor, moudrý přítel nebo terapeut, tak nechává jednoho mluvit, doptává se ho, přestože druhý sedí vedle, možná se i v tom křesle kroutí a je vidět, že se mu to nějak nelíbí, že už by chtěl křičet, tak v tu chvíli nemůže, mlčí. Nemůže nic říct. Učí se být trpělivým Josefem, který naslouchá svému bratru, i ve chvíli, kdy mu vkládá do úst slova, která nikdy neřekl. Mlčí, protože dává druhému důstojnost, aby vyprávěl svůj příběh. Mlčí, protože se chce dozvědět to, co neví, a nejen prosadit to, co ví. Josef mlčel. Jeho mlčení v té první části Judova vyprávění příběhu je naprosto zásadní a krásné, přestože Juda vypráví příběh jinak, než si ho možná Josef sám pamatuje. 

Součástí procesu usmíření je vzájemné vyprávění si příběhů. Ten, kdo vypráví, riskuje, jde s kůží na trh, protože mluví sám za sebe o něčem velmi intimním, co prožívá. Sdílení příběhů je křehkou záležitostí. Ten, kdo poslouchá je v pokušení příběh druhého opravovat podle svého. Když však pokušení odolá a zadrží proud svých slov, možná se dozví něco důležitého. Tak jako Josef.