Josef (5) - Náhoda a Boží díl viny

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

5. Náhoda a Boží díl viny

Sledujeme první dějství dramatu o křivdě, zranění, odpuštění a usmíření. Zatím jsme byli svědky vzrůstajícího konfliktu v kulisách beduínských stanů. Všichni se vzájemně ovlivňují a zraňují kvůli své nezralosti, slabosti, hříchu a neschopnosti konflikt dořešit. Josefovi bratři už neví co dál, jak situaci vyřešit, a tak opustí tábor a jdou pást ovce dál od rodiny.

Izrael řekl jednou Josefovi: Což nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, pošlu tě k nim. Řekl mu: Tady jsem. Izrael mu řekl: Jdi se, prosím, podívat, jak se daří tvým bratrům a ovcím a přines mi zprávu. Tak ho poslal z chebrónského údolí a on přišel do Šekemu. Když bloudil tou krajinou, potkal ho nějaký muž a zeptal se ho: Co hledáš? Odpověděl: Hledám své bratry. Pověz mi, prosím, kde pasou. Ten muž řekl: Odtáhli odsud, protože jsem je slyšel říkat: Pojďme do Dótanu. Josef šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu. Genesis 37:13-16

Josef nemůže najít bratry. Otec ho poslal na výpravu, ale on po cestě zabloudil. Nejsou totiž tam, kde mu táta řekl, že mají být, a tak Josef bezcílně bloudí po stepi. Když tu náhle ho najde neznámý muž, který ho osloví a náhodou ví, kde jsou bratři, protože je náhodou slyšel, jak se domlouvají, a tak ho pošle správným směrem. Bez jeho pomoci by Josef své bratry těžko našel. Pokud jen maličko poodhalíme budoucnost, zjistíme, že když Josef své bratry konečně najde, skončí nejdřív ve studni a pak v otroctví. Fyzické násilí, kterého se na Josefovi bratři dopustí, už je za dveřmi. Kdyby Josefovi na poli ten tajemný muž nepomohl, tak se příběh bude vyvíjet úplně jinak. Křivdy v sobě obsahují větší či menší díl náhody. Tato část příběhu vystihuje prvek náhody nebo jisté osudovosti, chcete-li. Chtěl bych spolu s vámi přemýšlet nad tím, proč je zrovna tato epizoda zařazena do příběhu, proč se neztratila, proč ji lidi nezapomněli, proč ji Pán Bůh nezcenzuroval. 

U některých křivd a vážných zranění je prvek náhody poměrně značný. Žena, kterou na ulici někdo začne obtěžovat, si zpětně si může říct: kdybych se vydala o pět minut později, kdybych šla jinou cestou, kdybych předtím netelefonovala  s mámou, anebo naopak kdybych předtím zavolala mámě a zdrželo mě to, tak se to nestane. Nebo situace, kdy někomu ujede vlak, on nasedne do auta a po cestě srazí a vážně zraní člena mé rodiny. Být ve špatnou chvíli na špatném místě. 

Zdá se, že díky této části příběhu Josef nemůže tak úplně říct, že za násilí a trauma, které zažil, mohou jen jeho bratři nebo jen jeho otec, který ho vehnal do jejich náručí. Je tam ještě jakýsi třetí prvek. Prvek náhody, prvek božího zásahu. Být ve špatnou chvíli na špatném místě. Ve chvíli, kdy Josef potkává tajemného muže a ten mu radí, kudy jít, řekne si možná Josef: “To jsem byl v dobrou chvíli na dobrém místě. Ještěže jsem ho potkal.” O pár dní se ale možná řekne: “Ne, byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Škoda, že jsem ho potkal.”

Bůh podstupuje riziko… 

Ve světě, ve kterém počítáme s působením Boha, používáme slova jako „náhoda“ a „osud“ s jistými rozpaky, trochu v uvozovkách. Nějak totiž tušíme, že za tím vším může být Bůh, který situaci ovlivňuje, nebo minimálně dopouští. Bůh nejen, že dopustil, aby se něco stalo, ale dokonce aktivně způsobí, že se něco stane. Řada událostí má takový náhodný charakter. Bývají to ty části příběhu, které nejčastěji dáváme za vinu Bohu. Nedávám za vinu Bohu, když mi někdo vrazí pěstí, ale mohu se na něj teoreticky zlobit za to, že dopustil, aby k události vůbec došlo. A máme na to právo. Bůh toto riziko sám podstupuje. Možná právě proto je tato epizoda součástí Josefova příběhu. Příběh nám nevypráví o tom, jestli se Josef na Boha zlobil, jestli ho obvinil z toho náhodného setkání s dotyčným člověkem. Josef nám nedává nahlédnout do své mysli, ale to nevadí. Pointou totiž není lidská reakce, ale Boží ochota podstoupit riziko, že bude obviněn z křivdy, že se stane objektem lidského hněvu. Vždyť kolik postav našich duchovních předků nám odkázalo, že je možné se na Boha hněvat, pohybovat se až na samé hraně rouhání. Proč to Bůh dělá? Proč si i ti nejzbožnější z nás můžeme dovolit hněv na Boha? Proč se Bůh nebrání? Proč neudělá v Bibli cenzuru a nedá pryč ty části příběhů, které na něj potenciálně vrhají špatné světlo? Co by se stalo Josefovu příběhu, kdyby tato část cenzurou vypadla? Vlastně nic. Anebo by se změnilo hodně. Bůh podstupuje riziko, že bude obviněn…

… aby mohl být oslaven

Josef několik desítek let po těchto událostech o nich vypráví a rozpoznává v nich Boží rukopis. Je Bohu vděčný, že se od rodiny oddělil, že už s nimi nemá nic společného. A ještě později je vděčný, že ho Bůh poslal do Egypta a skrze něho zachránil svět. Pokud by Boží rukopis v událostech nebyl, těžko by jej tam mohl rozumný, příčetný Josef zpětně vidět. V bezprostřední reakci na křivdu, tedy ve chvíli, kdy byl Josef ve studni, nebo když byl spoutaný odveden do Egypta, se díky této části příběhu klidně může na Boha zlobit. Bůh to ustojí, riskuje, nevytváří si alibi, nesvádí všechno jen na zlé a hříšné lidi, kteří mu pořád kazí jeho plány a vůli. Ne, riskuje. Riskuje, že se při pohledu na příběh na něj bude Josef zlobit. Protože ví, že to je nezbytná podmínka k tomu, aby mu Josef jednou přisoudil to dobré, co z celého příběhu nakonec vyjde. 

Bůh podstupuje veliké riziko. Riziko toho, že bude doba, kdy se i my na něj budeme zlobit, kdy mu přiřkneme zodpovědnost nejen za to, že v něčem nezasáhl a neochránil nás, ale že se daná událost stala právě nám. Bůh však má nadhled, vidí dál než my, nevadí mu, že se na něj chvíli zlobíme. Vydrží to, ustojí. Nejsme tak mocní, abychom ho svou zaťatou pěstičkou zničili. Naopak chce vědět, jak nám je, chce s námi být do té doby, než se věci promění. A ony se promění. Jsme přece společně s ním autory velikého příběhu, který skončí dobře.  Bůh totiž dobře ví, že zpětně to budou právě tyto momenty, za které budeme vděční, protože nás utvořily do podoby, ve které jsme a ta podoba je krásná. Proto se v knihách o odpuštění občas objevují nenápadné kapitolky, které si pokládají až heretickou otázku, jestli můžeme odpouštět Bohu. A shodují se na tom, že je dobré si přiznat hněv na Boha, posadit Boha na lavici obžalovaných a začít proces odpouštění. Protože právě v onom procesu odpouštění jsme v kontaktu s realitou a ta se zpětně může proměnit. Vždyť i ve vztahu s lidmi je to podobné. Když nastoupím na cestu odpouštění, možná na ní časem zjistím, že není co odpouštět, že k žádné křivdě nedošlo, že se jednalo o nedorozumění, nebo dokonce, že to byla moje chyba. 

První dějství Josefova příběhu vypráví o křivdě. Už jsme si všimli nenávisti bratrů i křiku otce, tedy křivd, které způsobili Josefovi jeho nejbližší. A v příštích epizodách se mu křivdy ještě navrší. Ovšem ta dnešní část nás však nenechává na pochybách. Člověk může vnímat křivdu i ze strany Boha. To, co vehnalo Josefa do náruče rozzuřených bratrů, nebylo jen otcovo poslání, ale i náhodné setkání s tajemným mužem, který ho náhodou našel, jak bloudí a náhodou věděl, kde jsou bratři, protože je náhodou slyšel, jak si o tom povídají. Příliš mnoho náhod na jednom místě. Pokud Bůh křivdu dopustil, nebo jí dokonce působením náhodných jevů nepřímo zavinil, potom riskuje, že se proti němu obrátí náš hněv. Může, nemusí. Proto i u Josefa nevíme, jestli se zlobil nebo ne. Ale Bůh riskuje. Dokonce riskuje, že budeme v pokušení si s jistými rozpaky pokládat otázku, jestli mohu odpouštět Bohu. Bůh tento risk podstupuje z jednoho prostého důvodu. Ví, že se situace promění. Ví, že mu Josef jednou vzdá chválu a řekne, že to bylo právě díky Bohu. Bůh ví, že kdyby v událostech nebyl čitelný jeho vlastní rukopis, nebudou proměněny v lidské mysli v jeho slávu. Proto nemá potřebu vytvářet si alibi, ani cenzurovat své příběhy. Nemá potřebu vypadat jen dobře. Protože náš možný hněv vůči sobě snese, ba co víc, chce vědět, že nás to bolí. 

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.