Josef (21) Rozjitřená rána

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

21. Rozjitřená rána

Ve čtvrtém dějství Josefova příběhu sledujeme Josefovo prohlubující se odpuštění bratrské křivdy. Příběh nám v určitých sondách dává nahlédnout do toho, jak se vyvíjel Josefův postoj k minulosti. Dokud je ještě ve vězení, vnímá sám sebe jako oběť, která byla nespravedlivě poslána do Egypta i do vězení. Posléze vidíme, jak se životní okolnosti negativních důsledků křivdy zmenší a Josef je schopen říct, že zapomněl. Je rád, že se oddělil od svých bratrů a domu svého otce. Jeho stav jsme si nazvali bezpečným odpuštěním. Emocionální pohoda ve vztahu k viníkovi je u bezpečného odpuštění závislá na oddělení, na tlusté čáře. Ale ani to není pro Josefa poslední krok. Zlom v Josefově životě přichází ve chvíli, kdy se před ním objeví jeho bratři. Pojďme si tuto průlomovou část příběhu přečíst.

5 Izraelovi synové přišli nakupovat obilí spolu s dalšími, kteří také šli, protože v kenaanské zemi byl hlad. 6 Josef byl pánem nad zemí, byl tím, kdo prodával všemu lidu země. Josefovi bratři přišli a klaněli se mu tváří k zemi. 7 Když Josef spatřil své bratry, poznal je, ale nedal se jim poznat a mluvil s nimi tvrdě. Řekl jim: Odkud jste přišli? Odpověděli: Z kenaanské země, abychom nakoupili potravu. 8 Josef své bratry poznal, ale oni ho nepoznali. 9 Tu si Josef vzpomněl na sny, které o nich měl. Řekl jim: Jste zvědové! Přišli jste, abyste viděli nechráněná místa země. 10 Odpověděli mu: Ne, pane, tvoji otroci přišli, aby nakoupili potravu. 11 Všichni jsme synové jednoho muže. Jsme poctiví lidé, tvoji otroci nejsou zvědové! 12 Řekl jim: Ne, neboť jste přišli, abyste viděli nechráněná místa země! 13 Odpověděli: Nás, tvých otroků, bylo dvanáct bratrů, synů jednoho muže v kenaanské zemi. A hle, nejmladší je dnes s naším otcem a jeden už není. 14 A Josef jim řekl: Je to tak, jak jsem vám říkal: Jste zvědové. 15 Tak budete přezkoušeni: Jakože živ je farao, nevyjdete odsud, pokud váš nejmladší bratr nepřijde sem. 16 Pošlete jednoho z vás, ať přivede vašeho bratra, zatímco vy budete spoutáni. Tak budou přezkoušena vaše slova, máte-li pravdu. Jestli ne, jakože živ je farao, jste zvědové. 17 Pak je dal spolut7 na tři dny do vazby. (Genesis 42:5-17)

Nemohu se ubránit dojmu, že se nám před očima objevil úplně nový Josef. Takto jsme ho ještě v příběhu nezažili. Překvapil nás. Listuji stránkami příběhu zpět a ověřuji si to, ale je to tak. Doposud jsme Josefa slyšeli mluvit úplně jinak. Zbožně, jasně, až něžně. Často mluví o Bohu. Z jeho slov je cítit pevnost, ale ne agresivita. Tvrdá, útočná a obviňující slova jsme od něj ještě neslyšeli. Jeho celá řeč vůči bratrům je předznamenána slovem „tvrdě“, aby nám tón jeho řeči, který nejde zachytit v psaném textu, neunikl. Navíc třikrát opakuje jednu frázi „jste zvědové“. Staví ji jako pevnou zeď mezi sebe a cokoli, co bratři řeknou. Zeď nemá žádné okno a žádné dveře, kterými by mohl proniknout argument druhého. Josef je vůbec neslyší. Nenechá se obměkčit jejich vysvětlováním. Nezajímají ho jejich argumenty. Představuji si jeho naprosto tvrdý, strohý, neproniknutelný výraz. Ten musí být o to tvrdší, o co silnější emocionální bouře zuří v jeho nitru. Do jeho nitra za hradbu však bratři nemají šanci dohlédnout. Josef se jim nedává poznat. My však víme, že z rány, o které si Josef myslel, že už je zacelená, vyteče spousta hnisu. Rozjitřená rána. 

Příběh nás slovy „tu si Josef vzpomněl“ vrací o více jak dvacet let zpět. A nejen nás, i samotného Josefa. Josefova reakce nám odhaluje ještě hlubší rozměr bratrské křivdy. Dnes bychom Josefovu zkušenost s nepřijetím snů, s přepadem, svléknutím a prodáním nazvali traumatickým zážitkem. Trauma je zkušenost, na kterou člověk není připraven. Děje se mu v ní násilí, nemá věci pod kontrolou, je bezmocný a nemá mechanismy, nástroje, jak by situaci mohl zvládnout. Josefovi se tehdy změnil celý svět. Nezůstalo nic z toho, kým byl. Až na vzpomínku na Boha. Ale nemá oblečení , ztratil bratry, otce, práci. Je z něj otrok. To je trauma. A naše tělo si traumata pamatuje. Pamatuje si je jinak než malou násobilku nebo vyjmenovaná slova po „b“. Pamatuje si je jako zapouzdřenou emocionální zkušenost. Pamatuje si je zakódovány v těle. Trauma proměňuje lidské tělo. Člověk může roky fungovat relativně normálně, dokud nejsou vzpomínky něčím spuštěny. A to je to, co se v tuto chvíli stalo Josefovi. Vidí bratry, dokonce je vidí, jak se mu klaní. A najednou ten moudrý, schopný, silný vůdce prožije jednu ze svých prvních emocionálních bouří. On sám nemá úplně pod kontrolou své tělo a danou situaci. Hněv mu stáhne nitro a on je obviní z vyzvědačství. Oni to vůbec nechápou, snaží se mu vysvětlit, že jsou bratři a jen tu nakupují. Dochází k paradoxní situaci. Josef vnímá bratry jako ohrožující. Proto je obviňuje z útoku, podrazu a špionáže. V jeho mysli jsou zákeřní, jsou stále  ohrožením, dokonce nejen pro něj, ale i pro celý jeho svět, pro celou egyptskou zemi. Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země. Nemohu vám věřit, jste strašně nebezpeční. Jak paradoxní situace. Josef stojí na vyvýšeném místě se vzácným prstenem na prstě, v plášti z jemné tkaniny, s armádou na povel a s vozem s šoférem připraveným dopravit ho kamkoliv. Stojí tu druhý nejmocnější muž Egypta a bojí se. Cítí se ohrožen skupinou vyhublých, hladových a unavených poutníků nakupujících obilí. Vidíme zralé mužské tělo a slyšíme dospělý hlas, ale uvnitř je někdo křehký a ustrašený. Dnes dobře víme, že člověk, který prožil trauma, má mnohem citlivější poplašný a varovný systém těle. Občas jeho reakce mohou být přehnané. Bude přehnaně uskakovat a lekat se věcí, které jiné nechávají klidnými. To je reakce lidského těla, které si pamatuje trauma. To však víme my, my, kteří známe Josefův příběh a jsme schopní vidět i za tu jeho pevnou tvář, hradbu a obviňující slova. My víme, že se bojí, že se mu rozjitřila rána, že se trauma vyvalilo na povrch. Ale ti, kdo se před  ním choulí na zemi, vidí jen rozhněvaného muže, jehož hněvu naprosto nemohou porozumět. 

Josefovo tělo a mysl funguje správně. Příběh nám řekl, že si vzpomněl. Tedy předtím je Josef rád, že zapomněl a teď si vzpomněl. Otevřely se zasuté vzpomínky. Tlustá čára se rozplynula a rána otevřela. V tu chvíli se v těle statného, dospělého, mocného muže chopil kontroly malý chlapec. Sedmnáctiletý adolescent, který se krčil ve studni a bratrů se bojí. Proto obvinění ze špionáže. Proto uvrhnutí do vězení. Proto tři dny mlčení.

Zdá se, že se nám Josef vrátil zpět do minulosti. Zpět ke snům, které se mu zdály, zpět k trápení a bolesti. Zapomněl všechno, co během let získal? Nic z toho se teď nepočítá? Celé to byla jen zbytečná odbočka? Myslím že ne. Josefův krok zpět je zároveň cestou kupředu. Možná si vzpomínáte, jak jsme kdysi Josefa potkali na křižovatce. Dívali jsme se na jeho reakce. Dříve nebyl schopen se bratrům postavit, nestěžoval si, ani se nebránil. Nikdy nešel do útoku, spíše měl tendenci se stáhnout. Svůj hněv obrátil maximálně sám proti sobě, ne proti druhým. Nyní se Josef vrací zpět do minulosti, na křižovatku, kde už kdysi stál. Vyvstala mu z paměti křivda a on ukáže, že se umí zachovat i jinak. Teď s nimi mluví tvrdě, zatímco předtím mlčel. Umí nastavit hranice, zvednout ruce, zakřičet a druhého zastavit. Dělá to sice přehnaně, ale to nevadí. Je to něco, co dříve nedokázal. V přímém přenosu tu vidíme známky Josefova zrání. Je to krok kupředu, přestože se vrací zpět. 

Podobnou zkušenost více či méně intenzivně má obrovské množství lidí. Žili svůj nový život a najednou se nečekaně vybavily vzpomínky na minulost. Potkají člověka, který jim kdysi ublížil, ucítí vůni, hudbu, dotek nebo zažijí situaci, která jim připomene něco z minulosti. Možná zareagují divně, přehnaně. Nikdo jim nerozumí, ani oni sami sobě ne. Ztuhnou, nebo se úplně zhroutí. Zdá se, že je vše krokem zpět, ale možná je to právě cesta kupředu. Vždyť mezi traumatem kdysi a situací teď uplynulo dost času. Lidé během toho času získali nové dovednosti. Už nejsou tak bezbranní jako předtím, mají novou sílu, lepší zdroje a pevnější půdu pod nohama. Tak jako měl Josef. Podruhé na křižovatce stojí dospělý muž. A díky tomu je situace jiná. Bůh spolu s naším tělem vědí, kdy je člověk připraven vrátit se zpět, aby se mohl posunout kupředu. 

Jestliže Josefovo tělo opravdu reagovalo na trauma, nabízí se otázka, neměli bychom teď v našem přemýšlení o odpuštění zatáhnout za ruční brzdu? Jestliže na něj mají bratři i po tolika letech takový vliv, nebylo by lepší smést ze stolu všechny představy o odpuštění? Proč by jim měl vlastně odpouštět? Občas se lidé ptají, jestli existují neodpustitelné křivdy. Zmiňují velká a hluboká zranění traumatického charakteru, podobná, jaká zažil Josef. Někdo mi zabije blízkého. Kope do mě a přivazuje mě k topení. Znásilnil mě, zneužil, nevhodně se mě dotýkal nebo se na mě díval. Unesl mě. Ohrožoval mě někdo nebo někoho z mých blízkých se zbraní v ruce. To jsou některé příklady křivd, o kterých leckdo řekne: „To se snad nedá odpustit.“ Taháme za ruční brzdu, sem přece odpuštění nepatří. 

Pravda je však taková, že odpustitelnost křivdy není funkcí samotné křivdy, ale toho, kdo odpouští. Jsou lidé, kteří byli schopni odpustit šílená zvěrstva a vyšli z nich jako silnější, odpuštění bylo zralé, přestože zkušenost byla traumatická. Jiní lidé zahořkli a neodpustili i relativně malé křivdy týkající se třeba ztráty části majetku. Odpuštění je funkcí člověka a ne křivdy. Neexistují neodpustitelné křivdy, jen lidé, kteří něco nemohou odpustit. Když vidíme, jak Josef reaguje na bratry, okamžitě nám dochází, že trauma, které zažil, bylo zapouzdřené, zapomenuté, ale rozhodně ne zpracované a odpuštěné. Setkání s bratry je pro Josefa výzvou. Výzvou k hlubšímu odpuštění. A nemusíme tahat za ruční brzdu. Ano, našlapujeme opatrně, ale můžeme sledovat, jestli náhodou se, dokonce i v tomto případě, nepodaří člověku odpustit.  Jak na výzvu Josef zareaguje? 

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.