Josef (24) Zralé odpuštění

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

24. Zralé odpuštění 

Ve čtvrtém dějství sledujeme další Josefův životní posun. Nejprve vypráví svůj život jako oběť, potom dlouho operuje ve stavu bezpečného odpuštění a teď se mu rána znovu otevře. Minule jsme viděli, jak se pro Josefa, který viděl bratry, stala minulost něčím velmi přítomným. Jeho první reakce byla reakcí pomsty. Ovšem potom měl Josef čas si vše znovu promyslet. Odolal pokušení: odolal pokušení držet se zuby nehty Boží řeči z minulosti a pokušení, že nerozpozná to, co zrovna potřebuje. Oběma pokušením se vyhne a s výzvou naloží následovně. Genesis 42:18-19.

Třetího dne jim Josef řekl: Udělejte toto a zůstanete naživu; já se bojím Boha: Jste-li poctiví, jeden váš bratr zůstane spoután ve vašem vězení a vy jděte a přineste svým hladovějícím rodinám obilí a svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně. Tak se vaše slova potvrdí a nezemřete.

Pokud bych měl v příběhu zapíchnout prst do momentu, ve kterém jsem přesvědčen, že Josef udělal velký krok k odpuštění, byly by to právě tyto tři dny. Příběh nám nenaservíruje odpuštění na stříbrném podnose s velkým nápisem: „Josef teď odpustil.“ To chceme vidět my, kteří jsme zvyklí dávat lidskému chování a prožívání abstraktní nálepky. Chceme si to označit, zařadit a zaškatulkovat, protože jsme se tak naučili přemýšlet. Chceme hlavně s úlevou říct, "tak tady to je, tady Josef odpustil". A jsem přesvědčen, že to tak je. Že tady opravdu Josef odpustil, přestože nám to příběh sám neříká. Josef totiž nemusí říkat, že odpustil, ani ten příběh to nemusí říct. Jeho odpuštění je zcela zřejmé v důsledcích jeho chování, konkrétně v jeho řeči k bratrům. Vždyť to pravé odpuštění se projeví především navenek v chování. Z něho teprve usuzujeme, že se uvnitř odehrálo něco zásadního. Zevnitř se to promítá ven. A teprve potom když hodně dobře známe to, jak se něco zevnitř promítá ven, tak jsme schopni dát tomu uvnitř nálepku, třeba s názvem odpuštění. Není důležité, jestli to člověk přímo řekne, nebo jestli si to v hlavě promyslí, teď odpouštím. Důležité je, jestli se to pozná. A Josef, kterého teď vidíme, jak jde po třech dnech za svými bratry, je úplně jiný Josef. Nepoznáváme ho, alespoň v porovnání s tím, jak se choval před třemi dny. Něco se změnilo. Co to je? Několik věcí.

Hledá dobro

Josef se už nemusí chránit před svými bratry a může v nich hledat dobro. Už nekřičí a nechrání se. Nemá potřebu bratřím znovu opakovat větu, že jsou špehové. Byla to věta, za kterou se schovával, ale nyní ji odkládá. Naopak v bratrech vidí potenciál něčeho pozitivního. Neříká, že chce otestovat, jestli jsou špehové, ale chce zjistit, jestli jsou poctiví. Vlastně očekává, že se jejich slova potvrdí a oni nezemřou. Tedy jakoby zkouškou nechce zjistit chybu, ale poctivost. Nechce zjistit, jak moc jsou hrozni, ale jak moc se polepšili. Jeho zaměření není na to negativní, ale na to pozitivní. To je obrovský posun. Když vás zkouší u zkoušky člověk, který vás chce potopit a chce najít to, co nevíte, tak vás potopí a najde to, co nevíte. Ale pokud vás zkouší člověk, který chce z vás vytáhnout to nejlepší, chce ukázat, že to vlastně víte, tak je možné, že u zkoušky obstojíte. Záleží na jeho nastavení. A Josefovo nastavení se během těch tří dnů proměnilo. Musel se stát velký posun, něco, co Josefovi dodalo stabilitu, že už se jich nebojí. A díky domu v nich může hledat dobro a ne zlo. Tedy netestuje, jestli jsou špehové, ale testuje, jestli jsou poctiví.

Předává soud Bohu

Josef se nemusí mstít, ale předává soud Bohu. Josef se vztahuje k Bohu. První věc, kterou bratřím říká, je, že se bojí Boha. Během první reakce před třemi dny o Bohu nemluví vůbec, ale teď s Bohem znovu začíná. Znamená to, že během oněch inkriminovaných tří dnů svou situaci s bratry řešil ve vztahu k Bohu. Dívá se z Boží perspektivy, dívá se Boží optikou. Sám na sebe a na svoje bratry. Nevíme, jak to dělal. Jestli se modlil, jestli meditoval, jestli si něco četl, jestli byl v chrámu nebo na poušti nebo běhat, nevíme, ale výsledek jeho rozjímání před Bohem je věta „Bojím se Boha“. Tedy ten muž, Josef, vysoce postavený, sám sebe nedosazuje do role soudce a kata vůči svým bratrům, přestože v té roli klidně může být. Říká: Bojím se Boha. Je tu někdo vyšší než já. Bůh bude soudit tebe i mne. Bůh se dívá. Bůh je ten, kdo bude mít poslední slovo. Ne já. Ve vztahu k Bohu se Josef vzdává své pomsty vůči bratrům. Bojím se Boha je tak v Josefově řeči náznakem určitého pokání. Vždyť Josef změnil svůj názor. Během tří dnů změnil svůj rozsudek jen proto, že soud dává Bohu. 

Praktikuje empatii

Josef může vidět své bratry s empatií, přestože oni ještě neprokázali žádné známky změny. Tou třetí Josefovou proměnou je schopnost empatie. Josef nechává ve vězení jen jednoho namísto devíti bratří a obhajuje to tím, že si uvědomil, že jejich rodiny mají hlad a někdo jim musí přinést obilí. Josef zahlédl svůj stín. Zahlédl ty katastrofické důsledky, které by mělo jeho rozhodnutí na rodinu. Dovedl si představit ty plačící ženy a vyhladovělé děti. Vidí to živě. To bylo něco, co v první chvíli vůbec neřešil, protože byl ve svých emocích. Ovšem během těch tří dnů měl Josef možnost se vžít do role svých bratrů. To, co Josefa přimělo změnit názor, byla empatie a sám to říká. Podíval se na situaci z jejich úhlu pohledu. Došlo mu, proč sem vlastně přišli. Jak jim teď asi je. Čeho se bojí. Jakou starost mají o své rodiny. A to vše dělá Josef, aniž by mu k tomu bratři dali nějaký důvod. Bratři ještě nečinili pokání,  neomluvili se mu za nic. Zatím u nich nevidí žádný náznak změny. Co když to jsou opravdu pořád stejní grázlové? Josefovi je to teď jedno. Důsledky svého odpuštění jim nabízí jako dar. Dar, který předchází jakékoliv usmiřování, vyjasňování, omlouvání a změnu z jejich strany. Odpuštění je darem, který dává oběť viníkovi a může být absolutně nezávislé na jeho změně. Josef se chová s empatií, přestože bratři neprokázali ještě žádné známky toho, že by se změnili.

Řeší situaci

Josef se během tří dnů velmi změnil. Tedy v těch třech dnech se stalo něco závažného. Musel být v kontaktu se svými potřebami i se svým tělem. Musel být v kontaktu s Bohem. Nevíme přesně, co dělal, jestli se šel projít do parku, psal si deník, vypovídal se manželce nebo starověkému terapeutovi. Ale z toho, jak se k bratrům chová, vyplývá jednoznačně následující. 1) Josef situaci řeší. Dobrovolně vstupuje do minulé bolesti. Přestává být tím, kdo je rád, že z Boží milosti zapomněl. A stává se tím, kdo z Božích rukou přijímá výzvu k tomu, aby si vzpomněl. Protože jeho tělo zareagovalo na trauma. Josef v těch třech dnech situaci řeší, noří se do bolesti. 2) Josef se vztahuje k Bohu, neřeší to sám. Řeší to s Pánem Bohem. 3) Josef si připomíná tui stabilitu a sílu, kterou sám má, a učí se dívat na svět pohledem těch, kdo mu ublížili. Nemusí v nich hledat jen to nejhorší. Dokonce si může dovolit luxus představy toho, jak jim asi je a jak je jejich rodinám. 4) Josef dává dar odpuštění, přestože oni ještě neprokázali, že by se změnili. To je Josefův klíč k odpuštění. Díky tomu je po třech dnech jiný.

A co my?

Aplikace do našeho života je zcela zřetelná. Pokud přemýšlíš nad odpuštěním druhému člověku, zkus si na základě Josefova příběhu naplnit slovo odpuštění jasným obsahem. Pokud říkáš v nitru druhém slovo odpouštím, je to závazek k tomu že: 1) budu v něm testovat dobro a nehledat jen zlo. 2)  Nebudu se mstít a soud přenechám na Bohu. 3) Pokusím se zahlédnout svět jeho očima. Vyzkouším si empatii. 4) A to vše nezávisle na tom, jestli už se změnil nebo ne. 

Hledám dobro, nemstím se, podívám se na svět jeho očima, a to nezávisle na tom, jestli už se změnil nebo ne. To je praktický projev Josefova odpuštění. Možná si ale někteří z nás řeknou, no jo, ale když jim odpustil, proč pořád nechává jednoho ve vězení, proč roztrhne Jákoba a Benjamína, proč se jim nedá poznat? Protože odpuštění a usmíření jsou dvě odlišné věci. Mohu odpustit uvnitř a musí se to projevit navenek, ale ne nutně tak, že se druhému hned vrhnu kolem krku. Josef ještě nemá důvod bratrům věřit. Může jim odpustit, ale věřit ještě ne. A tak finální krok jeho odpuštění je plán na usmíření. Teď, právě teď  startuje proces usmíření, ve kterém nás už nebude zajímat jen to, co může dělat Josef, ale i co mohou udělat jeho bratři, ale o tom budeme mluvit někdy příště. Josef odpustil svým bratrům. Stejně tak můžete i vy.