Josef (37) Chaos a šok

Oddíl: Genesis 45:3-5 Ale jeho bratři mu nebyli schopni odpovědět, protože z něho byli vyděšeni. Josef tedy bratrům řekl: Jen ke mně přistupte. Když přistoupili, řekl: Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A teď se netrapte a nehněvejte se na sebe, že jste mne sem prodali...

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

37. Chaos a šok 

Josef se z Judova vyprávění dozvěděl, že táta truchlil, když o něj přišel. To byl poslední dílek skládačky, který Josef neznal a který dlouhodobě rozechvíval jeho nitro nepříjemnou nejistotou. Má mě táta rád, nemá mě rád? Nevíme, co měl dál Josef v plánu se svými bratry. Možná je chtěl ještě jednou zkoušet, nebo měl připravené veliké odhalení během další hostiny. Kdo ví. Všechny plány vzaly za své poté, co se od Judy mimoděk dozví, že ho měl táta rád. Josef se v tu chvíli přestane ovládat. Nemůže zadržet proud slz. Pošle všechny Egypťany pryč a jen co utichne zvuk jejich kroků v chodbě, odhalí bratrům svou pravou identitu. „Já jsem Josef. Je můj otec ještě naživu?“ Páni. To je věta. Má ohromnou emoční váhu. Jako by bratrům vychrstl do obličeje vědro ledové vody. Jako by se pod nimi propadl led a oni se zanořili pod hladinu. Jak na Josefovo slavné odhalení reagují? 

Ale jeho bratři mu nebyli schopni odpovědět, protože z něho byli vyděšeni. Josef tedy bratrům řekl: Jen ke mně přistupte. Když přistoupili, řekl: Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A teď se netrapte a nehněvejte se na sebe, že jste mne sem prodali...

Genesis 45:3-5

Josefovi bratři jsou v šoku. Ten se projeví strachem a ztrátou řeči. Nejsou schopni Josefovi odpovědět na jednoduchou otázku: Je můj táta ještě naživu? To jsou příznaky šoku. Tělo, které nemůže ani bojovat, ani utéci, ztuhne. Proto je příměr s ledovou sprchou poměrně výstižný. Strach cítíme v hrudi a v břiše jako sevření. Máme mělký dech a svaly mají takové napětí, že se začínáme chvět. Naše smyslové receptory jsou úplně zahlcené.  Jen si vybavte ze svého paměťového úložiště vlastní šokující zážitek. Možná jste jen o vlásek unikli autonehodě, nebo vám někdo oznámil tragickou událost, něco vás hodně vystrašilo. To teď zažívají Josefovi bratři.

Pojďme se podívat na celý příběh jejich perspektivou. Kdysi Josefovi ublížili, už to bylo strašně dávno. Je jim přes čtyřicet a bráchu prodali ve dvaceti. Je to jeden z hříchů mládí, zavátý písky času, přítomný jen ve výčitkách svědomí. V přítomnosti řeší úplně jiné věci než Josefa. Mají hlad, snaží se udržet rodiny naživu uprostřed hladomoru. Když se budí v noci, neřeší Josefa, ale to, jestli mají dost obilí na týden nebo na měsíc. Kde sehnat potravu a z čeho ji zaplatit. V přítomnosti řeší Benjamína a jeho krádež. Jak se ten zatracený pohár dostal do jeho vaku? Z jejich pohledu je Josef temnou, ale uzavřenou kapitolou minulosti. Teď v přítomnost mají jiné problémy. Stojí před nimi vyholený muž, vládce Egypta. Neskutečně bohatý. Traduje se o něm, že to on pomocí svých kouzel zachránil celý svět před hladem. Je to muž, ze kterého čiší respekt. A oni s ním musí vyjednat milost pro Benjamína. To je jejich přítomnost. Náhle se jednou větou celá přítomnost rozpadne na kusy. Chlapi se dozví, že tento muž je jejich bratříček Josef. Není o tom pochyb, vždyť přestal používat tlumočníka a promluvil k nim jejich vlastní řečí. Šok. Strach. Chvění. Sevření. Paralýza a neschopnost mluvit. Jak vědro ledové vody. 

Josef pozoruje jejich reakci a okamžitě sám sebe přepne do režimu podpory. Přestože ještě před chvílí neovladatelně plakal, teď se stane oporou. Přece jen pro něj současná situace není takový šok jako pro jeho bratry. Josefa nepřekvapilo, že je Josefem, to on věděl celou dobu. On si své zažil, když je viděl po letech poprvé. Tehdy byl on v šoku. Bál se jich, mluvil s nimi tvrdě a poslal je na tři dny do vězení. Proto teď dovede být tím stabilnějším. Svým zbrklým, neovladatelným, ale nutným přiznáním je uvrhl do chaosu a zahltil jejich mysl děsivými představami. Teď se vnitřně napřímí, najde sílu a svými slovy se pokusí vrátit řád do světa svých bratrů. Pojďme ho přitom společně sledovat. Třeba se nám to někdy bude hodit. 

„Jen ke mně přistupte“ říká. V originále dokonce zaznívá i slovo „prosím“. „Prosím, pojďte blíž“. To je úchvatná věta. Tři pozorování. 1) Jednak vidíme, že už se Josef bratrů nebojí, ani se na ně nezlobí. Může si je pustit k tělu. Ta propast oddělení a klamu, za kterou se sám chránil v onom bezpečném odpuštění, už není potřebná. Chce, aby se k němu přiblížili. Navíc, jak chcete uklidnit člověka v šoku, když je dvacet metrů od vás. To nejde. Vnitřně intuitivně ví, že jim teď chce být blízko. 2) Zároveň Josef nechává ten fyzický krok přiblížení se na nich. Kdyby se za nimi v dobré víře vrhnul, ještě víc by je vyděsil. Už teď jsou vystrašení. Jejich tělo je vybičované a sleduje každé potenciální ohrožení. Lidé s traumatickou minulostí a ti, u kterých převládá strach, se častěji lekají. Tělo reaguje přehnaně i na malé podněty. Přibližující se vládce by byl člověkem v šoku určitě vnímán jako nebezpečný muž. Josef se za nimi nevrhá. Prosí je, aby se k němu přiblížili. Oni sami musí překonat svůj strach odvážným krokem k Josefovi. Tak, jak se sám naučil během stavby mostu usmíření. On může dát výzvu, ale pak trpělivě čeká a dává svobodu druhému, jak na to zareaguje. 3) Navíc respektuje jejich současný šok. Navazuje komunikaci, ale nechce po nich, aby mluvili. Nemohli mluvit. Tak jim dává možnost zareagovat na jeho slova pohybem a ne řečí. Pohyb je jednodušší. To mohou udělat. Vzdálenost mezi nimi se zmenší. Josef se chová podobně jako já nebo vy, když vidíte někoho v krizi. Dříve než začneme cokoliv logicky vysvětlovat, plánovat, nebo se omlouvat a vysvětlovat, tak druhému řekneme „pojď, posaď se tady…“, „tak, tady máš kapesník“ nebo, „napij se“, „nadechni se“. Nebo sami dýcháme zhluboka a necháme druhého, aby se na nás naladil. Navazujeme komunikaci, ale nejlépe fyzickou, pohybovou, nečekáme, že druhý bude hned mluvit. Zároveň je dobré vědět, že v tu chvíli je potřeba být opatrný, že totiž když se k druhému příliš rychle vrhneme, můžeme ho vyděsit. 

Když přistoupili, řekl: Já jsem Josef, váš bratr… Josefovi bratři pozitivně reagují, nemusí mluvit, ale přiblíží se k němu. Představuji si, jak dělají velmi opatrné a malé krůčky. Josef na jejich aktivitu reaguje svou řečí. Zopakuje jim to, co už jim řekl. Proč? No, protože slova zaujmou a zakotví roztěkanou pozornost druhého, a tím jí v tu chvíli dodají řád. Mluvit je dobré, ale zároveň nemá cenu teď mluvit dál, říkat další informace, nebo se dokonce na něco ptát. Oni nejdříve musí zpracovat tuto jednu informaci. No, a tak mluví, aby slyšeli slova a zároveň opakuje to, co už slyšeli, protože respektuje čas, který potřebují. Já jsem Josef. 

Rozumí jim. Dovede se vžít do toho, jaké to pro ně v tuto chvíli asi musí být. Když slyší sám sebe říkat…, kterého jste prodali do otroctví. Dojde mu, že to může znít jako výčitka. Jedním dechem proto dodává, že se nemají trápit a hněvat na sebe.  A teď se netrapte a nehněvejte se na sebe, že jste mne sem prodali... Uklidňuje je. Reaguje na svou představu toho, co se v nich odehrává. 

To byla první část Josefovy reakce na šok bratrů. Viděli jsme, že dovede být v tu chvíli ten silnější. Zatímco oni se propadli do chaosu, on svými slovy vnáší řád do jejich prožívání a pomáhá jim danou situaci vstřebat. Znamená to, že Josef musí v tu chvíli odhlédnout sám od sebe a svých procesů a emocí. Od vztahu s tátou ale i výčitek, že bratrům způsobil šok. Přepne sám sebe z emočního chaosu do síly. Teď tu je pro ně. Používá řeč, aby je zklidnil. Opakuje stejná slova a respektuje jejich reakci.  Kotví je v přítomnosti. Teď se netrapte. 

Bible nám tu dává krásný příklad toho, jak být s člověkem, který je v šoku. Občas musíme i my druhému člověku říct špatnou zprávu. Otevřít náročné téma. Musím být připraven na šok, který to v něm vyvolá. Vím, že ho v tu chvíli možná uvrhám do chaosu. Bude to pro něj, jako kdyby šel po zamrzlé hladině rybníka a najednou se pod ním zčistajasna led propadl, nebo jako kdybychom na něj vylili vědro ledové vody. Nevím, jak silná reakce člověka bude, ale nějaká bude, nějaký šok tam bude. To ovšem neznamená, že mu nemám zprávu říkat. Jen musím s takovou reakcí počítat a možná i sám sebe dopředu připravit. Kdybych měl z dnešního příběhu vybrat jeden zásadní moment, podtrhl bych to Josefovo přepnutí - od sebe k druhému. Druhý je v šoku a já v tu chvíli mohu být ten silnější. A to se nějak projeví. Třeba tím, že ho budu uklidňovat slovy, kotvit v přítomnosti, budu opatrný vůči němu, abych ho ještě víc nevyděsil, že po něm nebudu chtít, aby mluvil, ale aby něco fyzicky udělal, třeba si sedl nebo se napil.

Představte si dívku, která s přítelem otěhotní. Její rodiče jsou hodně vysazení na to, že musí dostudovat školu. A že by spolu neměli spát před svatbou, to je samozřejmé. Jak jim to dívka má říct? Má několik možností. 1) Dívka bude mít takový strach, že jim to neřekne a půjde na potrat. Dovede si jasně představit ten šok, který by rodičům způsobila a nic takového jim nemůže udělat, a tak se rozhodne těhotenství ukončit. 2) Druhá možnost je, že půjde a řekne to rodičům. Bude se modlit za to, aby to vzali s radostí a neměli žádný šok. Pak bude dost zklamaná, protože první reakce pravděpodobně radostná a usměvavá nebude. 3) Třetí možnost je, že se vnitřně připraví na to, že první reakce bude šok, možná zazní i tvrdá slova. Rodiče to budou muset chvíli strávit a že se na nějakou dobu vztahy zhorší. Ale že časem budou rádi. Podívá se dál do budoucna a představí si, jak jednou budou hrdou babičkou a dědou, až miminko bude dělat první krůčky. A řekne si, že přestát jednu nebo dvě bouře za to určitě stojí. Třetí varianta je nejzralejší, protože předpokládá vnitřní stabilitu dívky. Připravila se na první reakci, kterou nemůže nebýt šok. Zároveň se dívá dál. Díky tomu může být v době, kdy jsou její rodiče v šoku, tou, která je trochu silnější. Kde k tomu ona sama najde sílu, je samozřejmě otázka. A známe příliš mnoho příběhů, kde žena tuto sílu nenašla. Neměla oporu v příteli, v sobě, kamarádce, ani v Bohu. 

Někdy se bojíme v druhém člověku vyvolat nepříjemné emoce tím, že bychom mu něco řekli, ale nelze to odkládat do nekonečna. A vyhýbat se odhalením někdy může vést k ještě horším situacím. Určitým kompromisem, který někdy lidé volí, je, že napíší dopis nebo pošlou zprávu. Rozhodnou se mluvit, ale nemají sílu být přítomni té první reakci druhého. 

V dnešním dílu jsme viděli Josefa, jak oznámil svým bratrům šokující novinu. Oni se zůstali stát v šoku jak přimražení. Josef v tu chvíli přepne z plačícího do silnějšího a stabilnějšího módu. Svými slovy postupně dodá nový řád do chaosu, který jim právě způsobil. Až budete někomu sdělovat těžkou, nepříjemnou nebo šokující zprávu, je dobré počítat s reakcí šoku, který se může projevit různě. I my se můžeme spolu s Josefem vnitřně připravit a posílit. Vidět dál než jen za první reakci šoku. Být tím, kdo bude v tu chvíli silnější a stabilnější. Můžeme se na to připravit, vždyť v nás žije Josefův příběh.