Josef (23) Alternativní realita

Josef pošle bratry do vězení a získá pro sebe trochu času. Co s ním udělá? Známe sami sebe, tak můžeme tušit, jak mu asi bylo. Tušíme, že se okolo něj točí minimálně dvě veliká pokušení. 1) Pokušení, že nerozpozná v bratrech a ve svém těle Boží řeč, která je teď jiná než Boží řeč v minulosti. 2) Pokušení, že nerozpozná to, co doopravdy potřebuje a bude přebíjet symptomy místo toho, aby řešil zdroj problému. Pozná Josef co potřebuje?

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

23. Alternativní realita

Josef se rozhodl pomstít svým bratrům i otci, ale stín jeho rozhodnutí dopadne na celou rodinu. Má v plánu poslat jednoho bratra pro Benjamína a rodinu do té doby nechat hladovět. Prozatím dá bratry na tři dny do vězení. Příběh visí na vlásku. Josef se stal extrémně nebezpečným. Jeho stín se jako temná mračna stahuje nad vyhladovělou rodinou. Co bude dál? Otevřela se mu rána, je to velmi akutní, bolí to, zlobí se. Jako by se mu zhroutilo to, co tak dlouho s Boží pomocí vybudoval. Tlustá čára za minulostí se rozpadla. Josef opět stojí na křižovatce. Má dvě možnosti: řešit to, co se děje, uvnitř, nebo to pro sebe pohřbít, uzavřít a pokračovat ve stylu, kterým žil doteď. Tím by však odsoudil k hladu celou rodinu. Neexistuje jiná cesta. Buď to řešit bude, nebo nebude. Z dalšího příběhu uvidíme, že Josef ty tři dny využije snad nejlépe, co může, ale pojďme si v tomto díle pohrát s alternativní realitou. Co kdyby Josef během těch tří dnů nebyl v kontaktu se svou bolestí? Co kdyby tři dny strávil u počítače, s lahví pálenky, ponořen do práce nebo na výletě s dětmi. Našla by se spousta způsobů, jak zavřít oči před realitou, která se mu dere do mysli a promítá do těla. Myslím, že by to ty tři dny vydržel. Znám totiž sám sebe. Vím, že dokážu odkládat nepříjemné věci i o dost déle než jen tři dny. To nutně neznamená, že je to špatně. Něco odkládáme, protože ještě nepřišel čas, ale když potom čas nastane, je odkládání devastující. Důvod, proč zařazuji tuto epizodu alternativní reality je, abych podtrhl význam a nesamozřejmost Josefova řešení situace. Abych opět zvýraznil, že stál na křižovatce. Nějak se rozhodl, ale mohl se rozhodnout jinak. Mnozí jsme se na jeho místě rozhodli jinak. Všimněme si v příběhu dvou Josefových pokušení, která se mu během oněch tří dnů nabízí: pokušení držet se Boží řeči z minulosti a pokušení špatného rozlišení potřeb. 

Pokušení držet se Boží řeči z minulosti

Josef už se dlouho vyhýbal bratrům a rodině. Zapomněl a oddělil se. A zároveň tuto možnost oddělení a zapomenutí bere Josef jako Boží cestu pro svůj život. Proto říká „Bůh mi dal zapomenout“. Pokaždé když svého syna oslovuje, probouzí, napomíná a zve ke stolu, tak si připomíná, jak je rád, že zapomněl: Menases, pojď sem. Menases, nech bráchu. Menases, pomož mamince. Bůh mi dal zapomenout, Bůh  mi dal zapomenout, Bůh mi dal zapomenout. Pořád si to připomíná. Ovšem nyní je ve stavu, kdy jednoduše zapomínat nelze. Bratři se ukázali. Josef teď stojí před volbou, jestli se vzdá toho, co přijal od Boha v minulosti kvůli tomu, co mu Bůh dává v přítomnosti. Nebo jestli se bude dál zuby nehty držet toho, co už od Boha přijal. Bude říkat: Já jsem, Bože, přijal, že se mám od nich oddělit, že jsem měl zapomenout. To jsi mi přece řekl ty, Bože, proč by to teď mělo být jinak? Musím na ně zapomenout, nesmím si to připouštět. Uvěří Josef tomu, že se Boží řeč k člověku během času může měnit? Pokud by se Josef držel toho, co vnímal jako Boží výzvu v minulosti, stala by se mu v přítomnosti řečí pokušitele. Ano, Boží hlas se v čase mění. Tak jako Bůh o pár kapitol později řekne Jákobovi, že nemá váhat a má jít do Egypta, přestože to sám Bůh, ten stejný Bůh, Jákobovým předkům zakazoval, ať do Egypta nechodí kvůli hladu, že se o ně postará i mimo Egypt. Tak teď říká Jákobovi: neváhej, běž do Egypta, já vás z něj zase vyvedu.  A po čase se Izraelitům, kteří mají být v Egyptě, vždyť je tam Pán Bůh poslal, egyptská země změní v zemi, ze které mají na Boží pokyn vyjít. Pokud by v tu chvíli zůstali věrni Božímu hlasu minulosti, který jim říkal, zůstaňte v Egyptě, běžte do Egypta, tak v příběhu Exodu už by to nebyl hlas Boží, ale hlas pokušitele, protože teď je naopak čas z Egypta vyjít.  Zůstat na místě a setrvávat v tom, co jsem od Boha přijal, znamená, že se mi Boží řeč minulosti stává pokušením přítomnosti. A přítomné místo, na které jsem šel kvůli Bohu, se mi stává místem, ze kterého mám kvůli stejnému Bohu vyjít. To je Josefovo dilema. Josef musí opustit představu Boha, který mu dává zapomenout a zdůrazňuje jeho oddělení, a musí přijmout Boha, který ho vede ke sblížení. Námi vnímaná Boží řeč se v čase mění. Pokud ne, stává se Boží řeč řečí pokušitele. Samozřejmě ne Boží řeč týkající se podstaty evangelia. Spíše jde o to, co jsme my sami pro sebe přijali jako konkrétní Boží výzvu v životě. 

Rozumím svým potřebám?

Josef byl v situaci, kdy se mu otevřely staré rány. Stojí opět na křižovatce a je otázka, jak teď naloží s tou bouří emocí a tělesných projevů, které v něm jsou. Jak se vyrovná s hněvem na bratry, se vzpomínkami, které se derou na povrch: o snech, svlékání, násilí a prodeji. Nakonec musel vědomě nebo nevědomky dospět k otázce: co teď potřebuji? Protože se nějak zachoval. Byl motivován k určitému chování. Co by se stalo, kdyby Josef nepoznal, co potřebuje? Říkáte si, že je to banalita? Že přece víme, co potřebujeme? Odpověď je ne. Nevíme. Málokdy víme, málokdy víme dobře. A slovo „potřebuji“ je jedno z velmi často komunikačně zneužívaných slov. Říkáme slovo “potřebuji”, ale neznamená to potřebuji, ale chci. A to je něco úplně jiného. Pojďme si to na Josefovi ukázat.

Co Josef prožíval během oněch tří dnů? Nevíme, text mlčí, ale jeho symptomy by klidně mohly být: nemůžu spát, tlačí mě to na hrudi, jsem sevřený, mám zatnutou čelist, vybuchuji hněvem na děti, bloumám v myšlenkách, mám průjem, nemůžu se soustředit… Dovedete si to představit. Josefovi není dobře a nabízí se otázka: Co potřebuji? Co je důvodem mých problémů? Co mi pomůže? 

A Josefova odpověď by mohla být: No, teď si potřebuju dát panáka obilné pálenky. Potřebuju si skočit za holkama do harému a upustit páru. Potřebuju si provětrat hlavu a jít si zaběhat. Potřebuju dobrodružství, třeba se vydám s faraonem na lov lvů do pouště. Potřebuju pořádnej stejk. Samozřejmě si tyto možnosti vymýšlím. Ale chápete princip. Cokoliv, co Josef doteď dělal, když potřeboval úlevu, protože nemohl spát nebo se mu svíral žaludek, se teď nabízí jako možnost. Možná by nad tím ani nepřemýšlel a stejně jako vy nebo já by si řekl: Potřebuju to a to. A přitom by vůbec nerozuměl tomu, co opravdu potřebuje. Spletl by si vnitřní potřebu s konkrétním uspokojením dané potřeby a s úlevou, kterou mu může přinést i něco jiného. Jako by seděl na špendlíku a cpal do sebe prášky proti bolesti, pil alkohol, koukal na porno, hrál hru, sledoval videa, řezal se nebo se přejídal, jen aby ten špendlík necítil. Klidně by mohl tvrdit sobě i okolí: potřebuju to, je mi zle. A přitom by jeho slovo potřebuji bylo mylné. Pravdivě by mohl říct: bolí mě to a chci tohle. Nepotřebuje prášky proti bolest, potřebuje se zvednout a vytáhnout si připínáček ze zadku a nechat se uzdravit. Podobně i Josef v následujících dnech potřebuje čas na přemýšlení ohledně bratří, potřebuje prostor na odpuštění. Potřebuje být v kontaktu s Bohem, sám se sebou a svou minulostí a se svou bolestí. Jeho tělo ho k tomu zve. Potřebuje vzpomínat a možná plakat a zuřit. Dovede to? Rozpozná, že to je jeho potřeba? Že to je teď Boží výzva, která před ním leží? 

Dívka, která má před svatbou veliké pochybnosti, jestli si má svého přítele vzít. Ale raději myšlenky zaplaší. Sleduje seriály, hraje hry, vypudí jakoukoliv vážnou myšlenku. Nereaguje na signály, které jí dává její tělo, nesleduje své emoce, všechno otupí. Přece to teď nebude řešit. Po pár letech se s manželem rozvádí. Měla naslouchat sama sobě a využít vzácný čas krize lépe. Jako muž, který tvrdí, že potřebuje hrát na počítači, protože se nedokáže na nic jiného soustředit, pomůže mu to se odreagovat a nebýt agresivní na děti. A přitom by potřeboval spánek. Kdyby se vyspal jeho korigování emocí by bylo výrazně lepší. 

Josef strčí bratry do basy a má pár dní čas. Co s tím časem udělá? Známe Josefa. Víme, v jaké je situaci, protože známe sami sebe. Tušíme, že se okolo něj točí minimálně dvě veliká pokušení. 1) pokušení, že nerozpozná v bratrech Boží řeč, která je jiná než Boží řeč v minulosti. 2) pokušení, že nerozpozná to, co doopravdy potřebuje a bude přebíjet symptomy místo toho, aby řešil zdroj problému. 

Jak to máte vy? Zkuste chvíli sledovat sami sebe, jak často a v jakých souvislostech používáte slovo potřebuju. Jste v kontaktu se svým tělem? Víte, co vám říká? Co potřebujete? Přemýšlíte nad tím, co je vaše hluboká potřeba a co je jen to, co zrovna chci, protože jsem se navykl určitému způsobu, jak sám sebe uklidnit? Není to špatně. Jen je rozdíl mezi tím říct chci a potřebuji. Jsou chvíle, kdy naše oddalování problémů a neporozumění našim potřebám nemá vážné důsledky. Naopak někdy to může být pomocí, protože ne vždy je vhodné všechno řešit hned. Josef měl roky prostor se naučit bratry neřešit. I to má váhu. Ale teď přišla výzva. Dozrál čas a v tuto chvíli by mělo poflakování katastrofické důsledky. Stejně katastrofální by bylo, kdyby si Josef popletl řeč svého těla a řekl si, že potřebuje klid a neřešit minulost. 

Dnešní zamyšlení bylo alternativní realitou. Protože Josef oběma pokušením odolal. Využil čas, jak nejlépe uměl. Jak? Na to se zaměříme příště.