Josef (19) Opakování: Nový pestrobarevný plášť

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

19. Opakování: Nový petrobarevný plášť

V posledních pěti dílech jsme se zabývali různými oblastmi, které společně v příběhu přispívají k odpuštění. Josef sice žil v dávném starověku, ale lidské bytosti se doposud měnily jen velmi pomalu. Ano, máme spoustu technologií, jsme obklopeni výdobytky civilizace a možná se časem budeme měnit rychleji, ale na rovině vztahů, emocí a prožitků jsme stejní jako lidé, kteří si příběh poprvé vyprávěli. Josefův příběh byl pro ně tak silný, že ho nemohli zapomenout a vyprávěli si ho z generace na generaci. Ani zub času ho nezdolal. Jakoby každá generace věděla: Tenhle příběh musím slyšet, ten musím znát, ten je totiž o mně. Josef byl stejný člověk jako my. Proto může být jeho cesta i naší cestou, proto sami sebe v příběhu poznáváme.

Josef kdysi dávno dostal od otce pestrobarevný plášť. Takový oděv byl v porovnání s jednotvárnými barvami oblečení ostatních výjimečný, plný barevných vzorů. O tento plášť Josef násilím přišel. Možná i proto, že Josefa plášť předbíhal. Takový plášť na první pohled ukazoval na člověka s pestrou osobností. Takový plášť by nosil zkušený a velký muž, který chodí výrazně svátečně oblečen. Ale reálně se v záhybech pláště skrýval trochu rozmazlený teenager, který měl k bohatému a zralému chování daleko. Jeden z rozměrů zralosti je totiž to, že člověk se dovede chovat pestře v různých situacích podle toho, jak daná situace vyžaduje. Umí být podřízený i nadřízený, mluvit i mlčet, být něžný i pevný, iniciativní i pokorný, uvolnit se i zatnout zuby. Zralý člověk má ve své brašně s nářadím mnoho různých nástrojů a umí vybírat ty, které jsou v danou situaci vhodné. Nezralý člověk má v ruce jen kladivo a s ním řeší všechno. Josef sice nosí pestrý plášť, ale uvnitř nedozrál. O svůj plášť přichází, protože ostatní nemohou tento rozpor snést.

Představte si desetiletého chlapce, kterému by tatínek daroval ohromnou firmu. Chlapec by se mohl v první třídě honosit tím, že je majitelem společnosti. Ale jeho zralost a schopnosti by takové roli naprosto neodpovídaly. Kdyby teoreticky chtěl firmu opravdu vést, skončila by pravděpodobně krachem. Je tam rozpor mezi rolí, kterou si myslí, že má, a mezi zralostí uvnitř. Nebo si představte dívku, která by po mamince zdědila titul z molekulární biologie. Mohla by nosit diplom a ukazovat, že to je ona. Stejně by jí to k ničemu nebylo, nikdo by v žádném ústavu  nezaměstnal. Mezi diplomen, který získala její maminka a který jí možná i darovala, a tím, co dívka umí a zná, je propastný rozdíl. Není to ona. Zralost není něco, co bych mohl zdědit, získat jako majetek nebo dědictví po rodičích. Zralost není pláštěm, který mohu získat od druhých lidí. Je to něco, co musím sám s pomocí druhých a Boží pomocí svým příběhem vybudovat, jinak to není reálné. Podobná propast je mezi Josefem a jeho pláštěm. Plášť naznačuje velikost a pestrost, ale ten, kdo se v něm skrývá, je teenager Josef. A tak napětí mezi Josefem uvnitř pláště a samotným pláštěm končí tragédií, krizí. Bratři Josefův plášť servou. 

Ovšem tady příběh nekončí. Josef si časem ze svého chování utkal plášť nový. Jeho nový plášť už není nějakým vnějším oblečením, které by mu někdo dal, ale odráží to, kým Josef opravdu je, jeho vlastní příběh. Postupně v životě spojil několik různých pestrých látek dohromady. Společně během let vytvořily vzorec zralého odpuštění. Do základové tkaniny utrpení a důsledků křivdy jsou vetkány barevné vzory, které důsledky křivdy prozáří a promění. Pojďme si to představit ve fantazii. 

Bratři Josefovi sebrali jeho pestrobarevný plášť, který si nezasloužil. Roztrhali ho a nechali zrudnout krví zvířete. Josef tak od té doby na sobě nese rudý potrhaný plášť. Ten symbolizuje všechny důsledky křivd, kterých se na něm někdo dopustil. To je jeho nový oblek. Oblek oběti. Všechna jeho dřina, bolest, ztráta, apatie, proplakané noci, vnitřní sevřenost, noční můry a kdo ví co ještě. To vše je důsledkem křivd a on si je nese jako své nové oblečení. Plášť, který nelze sundat. Je bezmocný. Všude do svého okolí vysílá svým oblečením jasné poselství: jsem oběť. Tak si představte Josefa v rudém roztrhaném plášti.

Ovšem Josef si vezme nové, jinak barevné nitě a začne vetkávat do rudého pozadí pláště nové linie. Sešívá i ty potrhané cáry pláště a zašívá rány. Přibírá i nové barevné látky a všívá je jako vkusné záplaty. Vytváří takový patchwork. První barvou je bílá, která symbolizuje jeho oddělení. Vždy když udělá něco jinak než jeho bratři, udělá jeden steh bílou nití na svém plášti. Vždy když se den chová zodpovědně, aniž by ho někdo musel kontrolovat, je to bílá linie, která je vetkána do jeho života. Když odolá pokušení Potífarovy manželky, bere do bíla laděný kus látky a přesívá ho jako záplatu na svůj plášť. Dále bere do ruky zlatou nit a zlaté barevné látky a všívá do svého nového oblečení svůj vztah s Bohem. S každou modlitbou a vědomím Boží přítomnosti, s každým prvkem Božího požehnání ve svém životě všívá další steh zlatou nití na rudou látku. Dále bere do ruky látku zbarvenou do modra a modrou nit a vetkává do svého života laskavé, citlivé chování k druhým. Vždycky když si trénuje trochu empatie, dokonce i vůči viníkům a zločincům ve vězení, vždy když ukáže, že se umí podívat na druhého člověka s otázkou: Kdo se dívá za očima? Kdo je za slovy? Kdo je za těmi pohyby? Kdo to je? Jak mu je?, tak všívá nový vzor do svého života. Nakonec bere do ruky zelenavou látku a zelenou nit a všívá vzory všeho dobrého, co dostává. Každé povedené dílo je jedním stehem. A tak se pozadí rudé látky roztrhané křivdou a zbarvené rudou krví začne přetvářet. Bílá barva vypráví příběh o oddělení, zlatá o jeho vztahu s Bohem, modrá o jeho empatii a zelená o dobrých věcech, které dostává. Kdybyste se teď podívali na plášť, už byste neřekli: Áá, to je rudý plášť oběti, naopak září novými barvami. Vytváří krásné vzory. Tento nový pestrobarevný plášť už je opravdu Josefův. Už mu ho nikdo nevezme, je to jeho příběh, který si vytvořil.

Celé to chtělo samozřejmě čas. Čas byl další nezbytnou ingrediencí, kterou jsme v Josefově příběhu viděli. Jak chcete ušít plášť za pět minut, každý steh vyžaduje určitý čas. Proto byl právě čas tou pátou ingrediencí nezbytnou k vytvoření vzoru odpuštění na Josefově životě. 

Říká se, že čas léčí rány. Ale to je pouze částečná pravda. Čas nestačí sám o sobě. To, že mi někdo před padesáti lety ukřivdil, může být dnes stále aktuální. Známe příběhy lidí, kterým čas vůbec nepomohl při odpuštění jejich křivdy. Nezáleží totiž jen na čase, ale i na tom, co s časem, který máme, uděláme. Řečeno matematicky: Čas je podmínkou nezbytnou, ale ne dostatečnou. Josef využije čas k tomu, aby se opravdu oddělil od těch, kdo mu ublížili, aby byl v kontaktu s Bohem, pracoval na tom, co je potřeba, radoval se z dobrých věcí a trénoval si empatii na druhých lidech. A to není samozřejmé. Právě tyto barvy a tvary přispěly k jeho zralosti. Právě proto v čase nezahořkl, ale posouval se směrem ke zralosti. Právě proto byl čas jeho spojencem. Kdyby však nechal plášť ležet tak, jak je, kdyby si pouze každý den připomínal, jaký je chudáček, jakou je obětí, kdyby znovu a znovu bral do ruky rudě zbarvenou nit symbolizující jeho stav oběti a jenom si stěžoval na to, jak je všechno špatné, jak se mu nedaří a jaký je chudáček, kdyby to byly slova a tvary, které by všíval do svého nového pláště, i kdyby jste mu dali tisíc let, nikdy by se plášť neproměnil.

Příběh tak klade otázku i nám. Ptá se nás, jak využíváme čas, který máme. Čas v přechodných obdobích, kdy nám není dobře, nebo kdy není všechno v našem životě uzavřené, dotažené a vyladěné tak, jak bychom si přáli. Jaké nitě a jaké látky bereme do ruky a jaké vzory z nepatrných každodenních pohybů vetkáváme do svého života? Jsou to linie zbožnosti a oddělení se od zla, linie empatie a poctivé práce? Jsou tam linie nových blízkých vztahů a vztahu s Bohem? To je to, co můžeme dělat právě teď. Kdoví jaký vzor nám na plášti našeho života jednou vyvstane. Využijte čas tak, aby čas byl vaším spojencem, ne protivníkem.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.