Josef (10) - Jak rozlišit křivdu?

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

Konec prvního dějství

10. Jak rozlišit křivdu?

Dnes se v příběhu nebudeme posouvat dál. Pokusím se pouze shrnout to, čeho jsme zatím byli svědky. První dějství příběhu o Jákobovi, Josefovi a jeho bratrech rozehraje složité rodinné drama. Ani jedna postava se nezachová úplně správně, zároveň každou z postav do jisté míry chápeme. Bible není pohádka s jasnou dělící čárou mezi hrdiny a bídáky. Podobá se spíše postmodernímu příběhu, který naivní představy o hrdinech a padouších nabourává: hrdina Noe se opije a nahej se válí ve stanu, hrdina Mojžíš je vrah a má problém se sebeovládáním, hrdina Petr nezná sám sebe a nezná se ke svému příteli atd. Mají své nepochybné kvality a zároveň jsou velmi přiznány i jejich slabosti. Bible je realistická. Pokud bychom si chtěli držet představu Bible jako pohádky, museli bychom ji hodně zcenzurovat a během výkladu přitáhnout za vlasy - prostě ji nějak upravit. Podobně jako ty Popelčiny nevlastní sestry, které si chtěly uřezat prsty, aby se vešly do titěrného střevíčku.  Ale proč bychom to dělali? Bible tak jak je, nejlépe odráží naši vlastní zkušenost s námi samotnými i se světem, ve kterém žijeme. Je pravdivá právě v tom, jak je komplexní.

První dějství respektuje složitost lidských vztahů a rodin. Mohli bychom v hodnocení příběhu skončit u toho, že se všichni provinili, že vlastně všechny chápeme, ale to by nás zase neposunulo dál. Pouhé konstatování a pouhá relativizace hodnot atmosféru v rodině nespraví. Když mi někdo vypráví svůj příběh a já ho potom výstižně rozeberu a shrnu, zavládne mezi námi na chvíli ticho a pak se většinou druhý ozve a řekne „no a co s tím?“ “Je fajn vědět, že se všichni provinili a že zároveň všechny chápeme, ale co s tím?” Generace příběhů před námi prošlapaly jednu cestu. Je to cesta odpuštění a usmíření. A prvním krokem na cestě k odpuštění a usmíření je vědět, co odpouštím, přiznat křivdu, ukázat prstem a říct: tohle bylo špatně. 

Na příběhu Josefa si můžeme všimnout dvou překážek, které nám brání v tom, jak jasně a zřetelně určit křivdu. Zároveň ke každé překážce bude i nějaký způsob, jak ji překonat.

První obtíží určení křivdy je zmatek při přisouzení zodpovědnosti

Navzdory tomu, že je to v Josefově rodině tak složité a propletené, aby mohlo dojít k odpuštění, musí se alespoň část rodinné minulosti rozplést. Nejlepším nástrojem pro rozplétání takových příběhů, se kterým jsem se setkal, je přiřknutí zodpovědnosti. Na pocity studu a rozlišení viny je totiž potřeba jít racionálně. Nástrojem pro rozplétání zamotaných křivd je zodpovědnost. Jsem zodpovědný za to, jak se chovám k sobě i k druhým. Jsem zodpovědný za své reakce, emoce, pohledy a slova. To vše je moje. V tom tkví moje svoboda a důstojnost. To je to, na co se mě Ježíš ptá: Jak to děláš? Co je tvůj příběh? Tvoje část příběhu. A nejsem zodpovědný za to, jak se ke mně chovají druzí lidé, mohou si postěžovat, ale není to moje zodpovědnost. Dále nejsem zodpovědný za to, jak se chovají druzí sami k sobě a mezi sebou navzájem. To je jejich svoboda, jejich důstojnost.

Otec Jákob je zodpovědný za to, že miluje jednoho syna více než ostatní a dává to všem najevo. To je jeho zodpovědnost. Ano, rozumíme jeho důvodům, osobní zkušenosti, stáří i lásce k Ráchel. Ale na nic z toho se Jákob nemůže vymluvit. Je to pochopitelné, ale neomluvitelné. On je zodpovědný za to, že jednoho syna protěžuje. Dále je zodpovědný za to, že dělá okamžitou interpretaci snu, že Josef o něčem mluví a on okamžitě ví, o čem to je a hned Josefa okřikne. To je jeho zodpovědnost. On je zodpovědný za to, že Josefa posílá do nebezpečí za bratry. Je zodpovědný za to, že jako hlava rodiny není v kontaktu s tím, co se mezi jeho syny odehrává, nevšímá si toho, nevycítil to. To je jeho zodpovědnost. A pokud Bůh nevidí významné polehčující okolnosti, tak z jeho zodpovědnosti vyplývá i jeho část viny.

Josefovi bratři jsou zodpovědní za své reakce vůči Josefovi. Jejich hněv nezpůsobil Josef. Tak mocný není. Oni se hněvají. Je to jejich zodpovědnost. Oni jsou zodpovědní za to, jak se svým hněvem naloží. A oni ho nejprve dlouho neřeší, nechávají ho jen tak probublávat. To je také jejich zodpovědnost. Mají také zodpovědnost za to, že svůj hněv vybíjí na Josefovi, přitom se pravděpodobně zlobí i na svého otce. Mají je oba tak provázané, že ublížením Josefovi ubližují otci. To je jejich zodpovědnost. Jejich zodpovědnost je to, že ho chtějí zabít, že ho hází do studny a že ho prodávají. To vše násilí, kterého se na něm dopustili, to je jejich zodpovědnost. Ježíš by se jich neptal na to, čím si to Josef zasloužil, čím vás vyprovokoval. Ne, co jsi dělal ty? Co je tvoje zodpovědnost? Jak jsi nakládal se svým hněvem? To je tedy jejich zodpovědnost. Pokud Bůh nevidí významné polehčující okolnosti, tak z jejich zodpovědnosti vyplývá i jejich vina.

Josef je zodpovědný za to, co říká a dělá. Je zodpovědný za své mlčení, za to, že se neumí ohradit. Je zodpovědný za své provokativní jednání vůči bratrům. Je zodpovědný za to, že není schopen dívat se na situaci z perspektivy druhého. To je jeho zodpovědnost. Chápeme, ano, je mladší, spoustu věcí se ještě nenaučil, je nezralý. Pokud ale Bůh nevidí významné polehčující okolnosti, tak i z Josefovy odpovědnosti vyplývá i jeho vina. 

První obtíž pro určení křivdy je zmatek při posuzování zodpovědnosti. To, co nám může pomoci  rozlišit zodpovědnost, je podívat se na to logicky a racionálně. Podle jednoduchého pravidla: já jsem zodpovědný za své chování, myšlení, emoce a prožívání, slova. V tom je moje svoboda a moje důstojnost. Nejsem zodpovědný za to, jak se ke mně druzí chovají, jaké mají emoce, jaké emoce v nich vyvolám já a jak se chovají mezi sebou navzájem a jak se chovají ke mně. To je jejich zodpovědnost a svoboda. Vinen mohu být jen za to, za co jsem zodpovědný. 

Druhou obtíží je uvědomit si deficitní křivdy

Většinou si dobře uvědomujeme aktivní křivdy. Druhý aktivně dělá něco, čím nám ubližuje. Josef mohl velmi zřetelně vnímat nenávist ze strany svých bratrů. Když mu nadávali a uráželi ho, tak mu mohlo být vcelku jasné, že tohle je něco nepříjemného. Mnohem těžší na uvědomění jsou křivdy deficitní. Tedy křivdy, které vychází z toho, že nám něco chybí, že někdo nedělá to, co má, že například něčemu nezabrání, nebo nám nedá něco, co bychom potřebovali. Rozpoznat takovou křivdu, definovat ji, ukázat na ní prstem a tedy ji později i odpustit vyžaduje daleko větší odstup a nadhled. 

Jazykově souvisí pojem křivda s přídavným jménem křivé. Slovo křivda vzniklo jako antonymum slovu pravda. Křivda-pravda, křivé-pravdivé. Křivou čáru poznám pouze pokud ji ve své mysli porovnám s čárou, která je rovná. Podobně křivdu mohu pojmenovat pouze pokud mám v hlavě představu toho, jak by to mělo být správně. Křivost mohu definovat pouze ve vztahu k pravdě, k něčemu, co je rovné, správné. Představte si člověka, který vyrůstá v rodině, kde se nikdy nikdo nikoho nedotýká. Neobjímají se, nemazlí, nepohladí. Vyrůstá s dojmem, že tak to je, to je správné a normální. Nikdy by se nevztekal a neřekl: já chci, abyste mě objímali. To si neuvědomuje. Teprve později v životě, když prožije doteky, vidí jiné rodiny a zjistí, že doteky patří k životu a jsou vlastně nezbytné pro zdravý vývoj lidí a jejich těl, tak se najednou ohlíží zpět za svou rodinou, a to, co dříve viděl jako rovné, najednou popisuje jako křivé. Stala se mi křivda, protože porovnává věci ne s tím, čím jsou, ale s tím,čím by mohly být, nebo dokonce měly být. Proto je tak těžké uvědomit si křivdy deficitní, křivdy, kde mi něco chybí. Dokud byl malý Josef doma, těžko by mohl říct  tátovi: “Tati, ty jsi mě nenaučil se bránit proti bratrům, rozmazloval jsi mě a neudělal jsi ze mě chlapa. Já jsem nevěděl, jak se bratrům bránit.” Takto se může na výchovu dívat až ze zpětného pohledu. Je schopen křivdu vidět, ukázat na ni prstem a třeba ji odpustit. 

První obtíž pro určení křivdy spočívá v tom, že není vždy jednoduché rozlišit zodpovědnost. Druhá obtíž spočívá v tom, že pro definici křivého potřebujeme porovnání se správným a ideálním. 

Silné stránky

Ať ale nekončíme ve svém pohledu na rodinu jen negativně. To by nebylo fér. Na každé rodině je řada hodnotných věcí, které jsou zdrojem růstu, zralosti a pozitivní změny. I každá z postav příběhu dělá něco pozitivního. Každý z nich má svou silnou stránku. Bratři dobře vycítí, že se mají stáhnout. Odejdou pryč, aby uvolnili napětí v rodině. Je vidět, že si v sobě díky Bohu nesou příběhy svých předků a zachovají se v jákobovském a izmaelovském duchu. Dále jsme u nich viděli kvalitativní posun od Kaina. Sice mají kainovskou touhu zabít, ale zároveň se navzájem dovedou zastavit, zamyslet, přibrzdí svůj impulz a vymyslí jiné řešení. Uvidíme, že právě jejich schopnost dialogu a schopnost fungovat jako skupina se dál v příběhu ukáže jako důležitá. Bůh si tedy použije jak jejich hříchu, tak jejich dobrých vlastností pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu. 

Josef má své krásné sny. Možná jim úplně nerozumí, stejně jako jim nerozumí jeho rodina. Ale jsou to záblesky budoucnosti, která je před ním. A Josef díky nim bude mít ambice se snažit. Josef je dále od mládí citlivý na to, co je správné a co je špatné. To, co mu přijde zlé, přináší otci. Bůh si použije jak jeho hříchu a nezralosti, tak jeho dobrých vlastností pro jeho dobro, záchranu světa a svou slávu.

Jákob toho ve svém životě zvládl hodně. Z uprchlíka se stal bohatý, mocný muž s velkou rodinou. Své děti vychoval do dospělosti a i když nebylo vše ideální, stali se z nich schopní lidé. Jákob pro své děti vybojoval mnohé. Něco mu uniklo, ale spoustu toho, co jeho synové zvládají a umí, mají od něho. Bůh si použije Jákobových dobrých vlastností pro jeho dobro, záchranu světa a svou slávu.

První dějství příběhu bylo pestrou směsicí silných stránek a slabostí jednotlivých postav. Všichni z rozehraného dramatu odchází poznamenáni. Jákob prožil velkou ztrátu a truchlí. Josefovi bratři budou mít výčitky svědomí a Josef bude žít v otroctví. V dalších dvou dějstvích příběhu věnuje vypravěč pozornost Josefovi a tomu, jaký je život v důsledcích křivdy a jak se připravuje na odpuštění a usmíření. 

Jak se Josef vyrovnal nezdravou rodinnou dynamikou, ve které vyrůstal a s traumatickou událostí, která ho tvrdě zasáhla? Stane se z něj zlý a zahořklý člověk s dysfunkčními vztahy? Stane se z něj křehoučký citlivý jedinec, kterého vyděsí sebemenší šustnutí? Nebo z něj bude silný mladý muž, do kterého bychom nikdy neřekli, že si prošel traumatem? To uvidíme v dalších dějstvích příběhu. 

Prvním krokem na cestě k odpuštění a usmíření je schopnost definovat, co bylo špatně. Pomůže nám k tomu rozlišení zodpovědnosti a zamyšlení i nad deficitními křivdami. Přeji vám Boží moudrost a rozpoznání do vašeho vlastního přemýšlení. 

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.