Josef (41) Krása doteků

Oddíl: Genesis 45:14-16 Tu padl na šíji svého bratra Benjamína a rozplakal se. I Benjamín plakal na jeho šíji. Pak políbil všechny bratry a plakal při nich. Teprve potom s ním jeho bratři byli schopni mluvit.

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

41. Krása doteků

Proces usmíření je jako stavba mostu spojujícího břehy dvou znepřátelených stran. Josef staví svůj základ tím, že bratrům odpustí. Bratři začnou stavbu na svém břehu tak, že vyjádří lítost nad tím, co udělali. Josef staví mostní pilíř vstřícným gestem a vnitřně se nastaví k tomu, že si bude u druhého všímat pozitivní změny. Oni pokračují ve stavbě tak, že prokážou určitou změnu. Josef mezitím čeká. Nemůže stavět dál, dokud oni neudělají svůj díl práce. Potom se k sobě obě strany začnou přibližovat. Sblíží je společná večeře. Během ní ještě neřeší problém, ani svůj vztah. Zatím jen překonávají propast vytvořenou oddělením. Dále bratři staví tím, že vypráví svou část příběhu a na to Josef vypráví tu svou. Sdílením jednoho společného příběhu se obě části mostního oblouku do sebe zaklesnou. Je to příběh pravdivý, jednoduchý, pozitivní a zbožný. Most je vybudován, protože obě strany přijaly zodpovědnost za svůj díl práce. Teď už stačí jen stavbu zpečetit maltou doteků, obětí a polibků. 

Tu padl na šíji svého bratra Benjamína a rozplakal se. I Benjamín plakal na jeho šíji. Pak políbil všechny bratry a plakal při nich. Teprve potom s ním jeho bratři byli schopni mluvit. 

Genesis 45:14-16

Josef se bratrů intenzivně dotýká. Líbá je a pláče u toho. Hebrejština podobně jako čeština použije frázi padl mu okolo krku. Sloveso padnout vystihuje změnu stavu. Vlastně jde o jisté zklidnění. Jen si představte tu scénu jedenácti chlapů. Ještě před chvílí se krčili před mocným vládcem Egypta, hrozil jim trest. A teď ke každému z nich osobně přichází Josef a objímá je. Slovy se jich dotýkal všech naráz, ale dotek musí být individuální. A tak nejdřív Benjamín, nejmladší bráška jediný vlastní bratr mezi všemi nevlastními, ten, ke kterému má Josef nejvřelejší vztah. Potom Rúben, ten, o kterém Josef zjistil, že se ho kdysi před bratry zastal. Dále Juda, ten, který se zastal Benjamína a který řekl Josefovi o tom, že nad ním otec truchlil. Šimeon, Lévi, Izachar, Zabulon. A nakonec ti, kteří mu nejdéle a nejvíc ublížili Neftalí, Gád, Ašer a Dan, synové tátových bokovek Bilhy a Zilpy. Josef všechny postupně obejde a obejme. Chlapsky je sevře do náruče a políbí. Takové objetí má ohromnou sílu. 

Příběh je pro mě osobně krásným svědectvím o významu lidských doteků. Vřelých a blízkých doteků. Doteků bez postranních úmyslů a sexuálních podtextů. Kůže je největším orgánem našeho těla a celá je v menší či větší hustotě pokryta senzory zachycujícími dotek. Od počátku mého i vašeho života hrály doteky důležitou funkci. Formovaly nás, stimulovaly vývoj našeho mozku. Učily nás, kde jsou naše hranice. Po řadu měsíců a let byl dotek základním komunikačním nástrojem. Doteky vyjadřovaly míru vřelosti ve vztazích mezi rodiči a dětmi a tato vřelost je jedna z klíčových pozitivních aspektů výchovy. Pokud by se nás nikdo nedotýkal, byli bychom mentálně zaostalí, nevyvinutí a neschopní ovládat své emoce. To, co mě a vás utvořilo do podoby zralých lidí, byly kromě jiného i doteky. Mnoho z toho, co ani nevíme, že víme a umíme, víme a umíme, protože se nás někdo dotýkal. I Ježíš sám s dětmi komunikuje pomocí doteků. Objímá je, chová je a žehná jim. Jak jinak by Boží syn promluvil k dítěti než skrz dotek? Ten hlavní komunikační nástroj, kterému dítě tak dobře rozumí? Ovšem potřeba doteků s věkem jen tak nezmizí.  

Pokud vás například před zkouškou nebo nějakým projevem, ze kterého jste nervózní, obejme blízký člověk, tak se vám sníží tep a vaše tělo bude vykazovat nižší známky stresu, než kdybyste šli na podium nebo před komisi bez předchozího objetí. Vaše tělo reaguje na to, že vás někdo obejme a vy to pak můžete interpretovat třeba tak, že se cítíte klidnější. Nebo sportovní týmy, které se navzájem objímají, poplácávají po zádech a jinak dotýkají, mají mnohem lepší vztahy i sportovní výsledky. Nebo skupiny teenagerů, kteří se fyzicky jeden druhého dotýkají, jsou vůči sobě méně agresivní. Objetí poskytuje zklidnění, vyjadřuje neverbálně blízkost vztahu. Skrze dotek dokonce dovedeme intuitivně velmi přesně poznat emoce druhého člověka. Možná i proto velmi dobře vycítíme, jestli byl ten či onen dotek vhodný nebo nevhodný. Dokonce i vy, kterým nejsou doteky druhých často příjemné, máte huňaté plyšáky, měkoučké přikrývky a heboučká hřejivá pyžama, které vaší kůži dodají potřebné impulzy doteků. Je to  něco, k čemu jsme stvořeni. Jsme stvořeni k tomu, aby se nás někdo nebo něco dotýkalo. 

Za poslední týdny jsem se dotkl mnoha desítek lidí. Objal jsem staré, mladé, děti, muže i ženy, kolegy i studenty. Nevěstu na svatbě jen zlehka, sestru a švagra pevněji a kamaráda z Mexika hodně pevně a ještě jsem ho párkrát praštil do zad. Ještě většímu počtu lidí jsem potřásl rukou nebo se jich jen zlehka dotkl na rameno. Na svatbě jsem si zatančil s miminkem v náručí. Dlouho jsem držel za ruku starého člověka na nemocničním lůžku. Doteky mají velký význam v mém životě. Po dobu dvou týdnů, během kterých jsem měl v mysli tuto epizodu, jsem se na doteky mnohem více soustředil. Všímal jsem si sebe i druhých: kde, koho, kolikrát, jak se dotýkáme.

Dotek je vždy vzájemný. Zatímco zrakem mohu pozorovat i to, co mě nevidí, a ušima mohu poslouchat zvukové vlny vypuštěné z hlasivek člověka, který už je dávno po smrti, u doteku to tak nejde. Ten je vždy obousměrný, přímý a aktuální. Zrakový kontakt potřebuje prostředníka - světlo; zvukový kontakt potřebuje prostředníka - rozechvělý vzduch. Dotek však žádného prostředníka z principu mít nemůže. Josef se dotýká Benjamína a Benjamín se zároveň dotýká Josefa. S dotekem to jinak nejde. Vzpomínám si, že když jsme si jako děti hráli na honěnou a plácali se, občas jsem se zamyslel nad tím, že vlastně když se někoho dotknu, tak se on zároveň dotýká mě a měli bychom mít babu oba.  V tom je to nejintimnější ze smyslů, protože se nemohu dotýkat druhého, aniž bych ho zároveň nenechal dotknout se mě samotného.

Všimli jsme si, že dotek je z principu vzájemný, tudíž velmi intimní. Víme, že bez dotyků bychom nedozráli v dospělé lidi. A že i v dospělosti mají vřelé doteky ohromnou sílu zklidnit člověka a dodat mu odvahu. Umí skvěle vyjádřit vřelost a blízkost, kterou bychom jen těžko popisovali slovy. Tak nás Bůh stvořil. Takto biologicky s námi rezonuje jediná negativní výtka, kterou Bůh sám prohlásí o svém stvoření: Není dobré, aby byl člověk sám. Ono totiž samo-sebe-objímání je sice možnost, ale rozhodně nemá takové grády. Dokonce ani to objímání zvířat, pejska, kočičky, papouška, není tak silné jako dotek druhé lidské bytosti.

Vraťme se k Josefovi. V jednom z předchozích dílů jsme si všimli, že bratři byli z Josefova odhalení v šoku. Když si Josef všimne, že jsou úplně paralyzováni strachem, dojde mu, co způsobil, a snaží se je vytáhnout z chaosu, do kterého se právě propadli. Nejprve jim něžně dává malý, jednoduše fyzicky splnitelný úkol. Prosím, pojďte blíž. Když poslechnou, ví, že navázal vztah. A navíc respektuje to, že nemohou mluvit. Na jeho slova mohou odpovědět malými pohyby svého těla. Přiblíží se k sobě navzájem. To je to nejmenší a zároveň největší, co v tu chvíli mohou udělat. Potom jim znovu zopakuje, to, co už řekl. Opakuje, protože slova sama uklidňují. A přitom nemůže ještě přejít k dalším myšlenkám. Čeká až vstřebají to, že Josef je Josef. A když Josef vidí, že se ještě trochu víc uklidnili a že ho vnímají, tak jim vypráví ten usmířený příběh, ve kterém jim dává najevo, že už se na ně nezlobí. A nakonec, jak jsme viděli dnes, je jednoho po druhém obejme, padne jim kolem krku a políbí je. Polibek je vlastně velmi intenzivní dotek, jeden z nejintimnějších doteků. Právě doteky paží a rtů v tom příběhu způsobí průlom. Těla Josefových bratrů při doteku vstřebala a uvěřila informaci, že Josef je Josef, že je bezpečný, že jim teď neublíží a že je má rád. Teď už tomu věří. Jejich těla se uvolní, napětí odplaví, a jak jsme četli: Teprve potom s ním jeho bratři byli schopni mluvit. 

Josef objímá své bratry od Benjamína, Judy, Rúbena až po Zabulona. Objetí a polibek každého z nich zpečeťuje proces odpuštění a usmíření, vyjadřuje vzájemnost. Navíc v tělech bratrů způsobí uvolnění děsivé paralýzy. Říká se, že obraz je lepší jak tisíc slov. Mohli bychom říct, že dotek je lepší jak deset tisíc slov. 

Čteme příběh dnes jako lidé, kteří byli na dlouhou dobu omezeni ve svých dotecích. Nepodávali jsme si ruce, málo jsme se objímali. Aniž bychom si to možná uvědomovali, mnozí z nás prožívali haptickou deprivaci, tedy nedostatek doteků. Velkým problémem mezi lidmi se stává samota. Samota bez komunikace, bez doteků. Dnes jsme v příběhu viděli sílu vztah posilujících doteků, vřelých, krásných, přátelských doteků. Doteky jsou lékem na všudypřítomnou samotu a prázdnotu. A přitom stačí tak málo. Tak co, máte možnost a chuť někoho obejmout?