Josef (9) - Na křižovatce

9. Josef na křižovatce

Josef v prvním dějství příběhu všechny útoky proti sobě přejde mlčením. Nebrání se. Neútočí. Nevmete druhému do tváře proti urážku. Dokonce ani nenaznačí, že se mu něco nelíbí. Nenastavuje hranice. Nedá najevo, že někdo překročil pomyslnou čáru, že ho něco bolí. Jakoukoliv křivdu, která se mu stane, nechává bez reakce. Jen si všimněte.

Bratři na něj nemluví pokojně a on mlčí. Bratři se ho po jeho vyprávění snu ptají: Opravdu nad námi budeš kralovat? Skutečně nám budeš vládnout? A Josef na jejich dotazy neodpoví. Bratři ho nenávidí ještě víc, Josef zase mlčí. Otec se ho také ptá: Jaký žes to měl sen? Já, tvá matka a tví bratři se ti budeme klanět k zemi? A Josef mlčí. Neodpovídá na jedinou ze čtyř položených otázek. Mlčí i později, když se na něj bratři vrhnou, svléknou mu suknici, když ho hází do cisterny. Nečteme ani jedinou nadávku, slova protestu. Když ho vyndávají z cisterny a prodávají do otroctví, nebrání se, mlčí. Josefovo mlčení je výmluvné. A budu o něm dnes s vámi přemýšlet.

Samozřejmě musíme být opatrní, když čteme v Bibli mezi řádky. To, že to tam něco není napsané, může mít více důvodů. Je rozhodně jistější zaměřit se při četbě na to, co text říká a ne na to, co tam chybí. Přesto ve chvíli, kdy jsou někomu položeny otázky a on mlčí, je jeho mlčení odpovědí. A je to odpověď významná. Jen si to zkuste. Až vám někdo položí otázku, přejděte ji mlčením, neodpovídejte. Tázající se nejspíš bude tvářit zmateně. Nebude si jistý, jestli jste ho nepřeslechli, možná otázku zopakuje. Pokud vy zareagujete stejně, bude mu jasné, že vaše mlčení je odpovědí. Zároveň je potřeba si uvědomit, že není otázka jako otázka. Bratři se neptají Josefa kolik je hodin, nebo jak bylo dneska ve škole. Otázky otce i bratrů jsou de facto útoky. Jen místo vykřičníku je na konci otazník. Neptají se proto, aby se dozvěděli odpověď. „Jaký jsi to měl za sen?“ Je podobná otázka jako „Co si to o sobě myslíš?“ nebo „Co s tebe bude?“ Jak na takové otázkové útoky chcete odpovědět? Nabízí se mlčení nebo protiútok, např. „Co ti je do toho.“ „Buď zticha“ nebo „Nech mě na pokoji“. Josef však žádnou z těchto odpovědí nepoužije. Mlčí, zůstává pasivní. Dějí se mu věci a on mlčí.

Když čteme příběh poprvé, podruhé, možná i potřetí, soustředíme se na to, co kdo říká, co kdo dělá. Děj nás vede po určité cestě a my sledujeme právě tu a žádnou jinou. Když ale jdeme po cestě po několikáté, můžeme se rozhlížet i do stran a zjistit, že na cestě, která se nám zdála jasná, daná příběhem, existují odbočky. Každý moment v příběhu je křižovatkou. Postavy se v určitých chvílích mohly zachovat nějak jinak. První část Josefova příběhu je vyprávěna tak, že na jakékoliv křižovatce , když někdo Josefovi ukřivdí, Josef mlčí, nic nedělá.

A my známe sami sebe, známe lidi a víme, že když na nás někdo vyjede, urazí nás, položí nám útočnou otázku, nebo nás fyzicky napadne, tak naše reakce mohou být různé. Jsme v tu chvíli na křižovatce. Někteří z nás okamžitě přejdou do protiútoku, bojují, brání se, zaútočí. Svůj hněv okamžitě vystřelíme proti druhému a ten vidí, že narazil. Tohle se mi nelíbí. Mlč. Dej pokoj. Vypadni. A samozřejmě všechny peprnější varianty těchto vět. Jiní lidé však volí spíše ústup. Hněv ze situace obrátí proti sobě. Peprná odpověď, kterou mohli druhého uzemnit, je napadne až po několika dnech. Až když si v klidu v noci scénu přehrávají v mysli: Škoda, že jsem mu neřekl to a to. Ale v tu chvíli mlčeli. Neví, co by měli dělat. Jsou až jakoby paralyzováni. I Josef volí cestu mlčení. Mlčel, když mu nadávali, mlčel, když se ho urážlivě ptali, mlčel, když ho svlékali, házeli do cisterny a prodávali do otroctví. Žádná reakce. V první části svého životního příběhu je Josef velmi pasivní. Je objektem, kterému se něco děje. Objekt, do kterého si druzí kopou jako do míče, on se od nich odráží a letí směrem, kam ho kopli.

Zatím jsme jen příběh pozorovali. Ale jak ho hodnot? Protože z hodnocení příběhu většinou vytváříme i jeho aplikace. Bylo to dobře, že se tak Josef choval nebo bychom mu doporučili něco jiného? Někdo z nás možná hodnotí Josefovo chování jako dobré: To je ale borec, ten Josef. On nám vlasntě trochu připomíná Pána Ježíše - mlčky přijímá příkoří, nastavuje druhou tvář jako beránek vedený na porážku,

byl němý, ústa neotevřel. Rezonují nám tyto biblické verše. Někdo jiný však může namítnout: no jo, ale počítá se to? Může někdo, kdo nemá tvář, nastavit druhou tvář? Je to opravdu známka Josefovy síly, že se udrží a mlčí. Není to naopak známka jeho slabosti, že se neumí postavit a je tak paralyzován, že neví, co říct? Toť otázka. Mlčení jako známka síly a krásného charakteru, toho, k čemu si myslím, že nás zve i Ježíš, není nutnost, ale dobrovolné rozhodnutí. Člověk stojí na křižovatce. Ví, že by mohl zasáhnout, bojovat, útočit, že na to má sílu, ale rozhodne se to neudělat. Podobně jako samotný Ježíš, který říká svým učedníkům, že klidně mohl v určitou chvíli povolat armádu andělů a zastavit své zatýkání. Měl tu možnost, stál na křižovatce. Mohl se takto rozhodnout, ale neudělal to. Stál na křižovatce a rozhodl se pro pokorné mlčení.

Když se však dívám na Josefa, nezdá se mi, že by si uvědomoval, že stojí na křižovatce. Ještě ve svém životě neprokázal, že se umí bránit, že umí bojovat. Jeho mlčení je spíše mlčením ze slabosti, ne ze síly. Neumí nastavit hranice a bránit se. Pokud bychom nahlédli trochu do jeho budoucnosti, tak uvidíme, že až jednou zesílí a dospěje a bude se cítit bratry ohrožen, tak zjistí, že je schopen na ně křičet a mluvit s nimi tvrdě. A teprve potom co má zkušenost s mlčením i křikem, se rozhodne opět mlčet. Jeho druhé mlčení a čekání je znakem jeho síly, ne jeho slabosti. Až o dvacet let později stojí na křižovatce a znovu se rozhoduje mlčet. Tentokrát je jeho mlčení mlčením Krista. Mlčením toho, kdo může mluvit, může křičet, může dát druhého do vězení, rozhodne se to však neudělat.

Není mlčení jako mlčení. Představte si rodinu. Rodiče spolu mají dlouhodobý, vleklý konflikt, který vyvrcholí zpravidla večer. Oba jsou unavení a jejich dny pravidelně končí boucháním dveří, křikem, nadávkami a občas rozbitými talíři. Bydlí v malém domě se svými dvěma dětmi. Jednomu chlapci je dvanáct a druhému patnáct. Tito chlapci slyší velmi dobře všechny hádky. Mladší z kluků většinou zaleze do postele, dá si sluchátka, celý se klepe a je z toho úplně nervózní, špatně spí. Jeho starší brácha, když už to nemůže vydržet, občas vyleze na chodbu a zařve na rodiče, že chtějí klid. Přidá se nějak do jejich boje. Oba stáli na křižovatce, ale ani jeden z nich si to neuvědomuje. Jeden se vydal doprava, druhý doleva. Každý se zachoval tak, jak mu to bylo nějak přirozené. Jedes se spíš schová, druhý jde do útoku. Později chlapci dospějí, každý z nich má manželku. V konfliktech zjistí, že se chovají stejně. Starší útočí na svou ženu a mladší se stahuje. Jednou se sejdou na pivu, baví se o tom, jak se jim daří v komunikaci s jejich ženami. Po dlouhém večeru blízkého povídání se navzájem shodnou: Brácho, chtěl bych být jako ty a umět říct ne, to se mi nelíbí. Druhý bratr se zasměje: Brácho, já bych chtěl být jako ty a umět mlčet. Od teď bratři ví, že při každé reakci na svou ženu se nachází na křižovatce. Můžou se zachovat tak, jak je jim to přirozené, nebo jak by se zachoval brácha. Najednou se z přímých cest, těch automatických reakcí, stávají křižovatky. Zachovám se jako já, nebo jako brácha. Mám tu možnost. Dokud si Josef neuvědomoval, že je na křižovatce a prostě přecházel křivdy mlčením, bylo to mlčení ze slabosti. Teprve když si později v životě Josef uvědomí, že stojí na křižovatce a že může bojovat nebo mlčet, rozhodne se mlčet. Teprve potom je jeho mlčení mlčení mzralého člověka.

Když ti druhý ukřivdí, pravděpodobně budeš volit jednu nebo druhou reakci. Útočit nějakým zpět, hůře či lépe, nebo se stáhneš. Jedna z těchto reakcí je ti asi přirozenější. Josefovi byl přirozenější ústup, mlčel. Ne proto, že by byl silný, že by se rozhodl z nějakého rozumného, dobrého důvodu zatím nezasáhnout a vyřešit to později. Ne, mlčí, protože bojovat neumí, je slabý. Možná si myslíš, že tvé reakce jsou automatické jako si to možná myslel i Josef, že nemůžeš jinak, ale není to tak. Jsi na křižovatce. A to že jsi se naučil odbočovat vždy doprava neznamená, že není možné zabočit i doleva. Jen je to trochu těžší, ale občas se to hodí. Jsi na křižovatce, rozhoduješ se. Dokonce i tehdy když si myslíš, že se chováš automaticky, nebo že nemáš na výběr.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.