Josef (15) Příprava na odpuštění: Vztah s Bohem

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

15. Příprava na odpuštění: vztah s Bohem 

Nacházíme se ve třetím dějství příběhu. Josef žije v důsledcích křivdy a zároveň si ho Bůh připravuje na odpuštění. Vlastně, aniž by to Josef věděl, už dávno nastoupil proces odpouštění. Přišel sice o svůj pestrobarevný plášť, ale můžeme si představit, že nyní si postupně z příběhů a zážitků sešívá nový.  První barvou tkaniny Josefova nového, neviditelného pláště je oddělení od těch, kdo mu ublížili. Josef je rád, že zapomněl na dům svého otce a na vše, co se tam odehrálo. Oddělil se vnitřně i vnějšně. V zásadních oblastech života je úplně jiný než jeho bratři i než jeho otec. Dnes se zaměříme na Josefův vztah k Bohu, protože i tato druhá barva tkaniny příběhu pozitivně přispívá k jeho dobrému uzavření. 

O Josefovu vztahu s Bohem toho moc nevíme. Nesdílí nám to, jak a jestli se modlí. Nevíme, jak si Boha přímo představuje, ani jak si připomíná příběhy předků. Přesto je z jeho výroků je patrné, že s Bohem ve svém životě počítá. Je s ním je v kontaktu. 

Pár příkladů: Potífarově manželce, která se ho snaží svést, argumentuje: „Jak bych mohl spáchat takové zlo a zhřešit proti Bohu“. Josef si uvědomuje nejen to, že by se tím provinil proti šéfu Potífarovi, ale došlo by k narušení jeho vazby na Boha. Šel by proti Bohu. Boha si představuje jako garanta morálky, jeho lepšího já. Později ve vězení, když mu odsouzenci vykládají své sny, řekne: „což nenáleží výklad Bohu“. A tuto představu potvrdí při svém rozhovoru s faraonem, kterému vykládá jeho sny. Dále faraonovi říká: „Bůh ukázal, co bude dělat… Věc je Bohem pevně stanovena…“ V Josefově představě je Bůh svrchovaný a mocný. A je to Bůh, který komunikuje s lidmi, třeba skrze sny. A až jednou bude Josef mluvit ke svým bratrům, začne větu „Bojím se Boha…“. Díky této bázni před Bohem změní svůj verdikt a zachová se k nim s větší milostí. Když po letech interpretuje celý svůj životní příběh, řekne „Bůh mě poslal před vámi…“. Vnímá Boha jako toho, kdo vede a má v rukou celý jeho příběh, znovu jako svrchovaného vládce. A bratří se jednou zeptá „Což jsem na místě Boha?“ Dá tak najevo pokoru, kterou on sám ve vztahu k Bohu má, přestože je nejmocnějším mužem v zemi. Na Boha si nehraje. Bůh je stále nad ním a Josef má vůči němu velikou úctu. 

Josef vnímá Boha na pozadí své existence. Vztahuje se k němu. Je to Bůh, komu je vděčný a u koho čerpá inspiraci pro výklad snů. Je to Bůh, který je nad ním jako ideál nejlepšího možného života. Josef vztažen k Bohu se v klíčové momenty chová lépe než by se choval, kdyby Boha jako garanta morálky nad sebou neměl. Je to Bůh, který brzdí Josefovy emoce. Vnímá Boha jako toho, kdo je svrchovaný, mocný, pevný a vede jeho život a řídí i celou zemi, vstupuje do vztahu s člověkem, oslovuje ho. To je Josefova představa Boha, která k nám prosakuje z toho, jak o něm Josef mluví před lidmi. A my žasneme…

To, jak Josef mluví o Bohu, má vliv i na to, jak ho vidí druzí lidé. Potífar vidí, že Hospodin Josefovi žehná a že je s ním (39:3). Farao o něm na konci jejich prvního společného setkání prohlásí, že je v něm Duch Boží. To je pocta. První dojem, který Josef udělá na druhé lidi, a okolí hned pozná a ocení Boha v Josefovi. Možná nám to přijde jako samozřejmé, ale v biblickém vyprávění je Josef jednou z prvních postav, z jejíž řeči je taková zbožnost a představa Boha naprosto zřetelná. Navíc ještě před tolika různými pohany.

Když jsme mluvili o důsledcích, které měla křivda na Josefa, řekli jsme si, že prodání do otroctví změnilo Josefovi celý jeho svět. Když se další den probudil, zjistil, že nemá vůbec nic z toho, co mohl nazvat domovem. Přišel o vztahy s blízkými. Byl vykořeněn z místa, kde žil. Přišel o své oblečení i osobní věci. I jeho mysl a tělo prošlo takovou proměnou, že už to není stejný Josef. Z jeho řeči však začne být časem být jasné, že se vztahuje k Bohu. A jak jinak by o Bohu věděl než z toho, co se dozvěděl doma? Víra v Hospodina tu byla zatím jen jejich rodinnou záležitostí, osobním rodinným dědictvím. Bůh se jim představoval jako Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův. Tedy, to jediné, co u Josefa přetrvalo jako tenká stříbrná nitka propojující jeho minulost s přítomností, jeho dětství s dospělostí, je Bůh. Josef se oddělil od rodiny, vnějšně i vnitřně, ale vztah k Bohu zůstal. Boha nezavrhl. Možná právě proto, že Josefovi z jeho minulosti nic jiného nezůstalo, přilnul právě k němu. 

Josef se oddělil od své rodiny, od všeho zlého, co pro něj znamenali, ale nezanevřel na Boha, o kterém si rodina vyprávěla. Znáte varování: pozor, ať nevyliješ s vaničkou i dítě. Josef poslechne, nevylije s rodinou i Boha. Dovede oddělit Boha od hříšných lidí. Asi jako člověk, který byl vychován v tvrdém církevním prostředím, se v dospělosti dovede oddělit od konkrétního projevu náboženskosti a zachová si vřelý osobní vztah s Bohem. Nebo člověk, kterého zklame jeho duchovní vedoucí, ale svým odmítnutím a odchodem ze sboru neodmítá Boha. Právě naopak, s Bohem vztah má. Ještě silnější. Bůh jako součást jeho osobnosti, každodenního rozhodování. Jsou to chvíle, kdy člověk dovede oddělit Boha od těch, kteří mu v životě ublížili. A to se povedlo Josefovi, a to se povedlo mnohým z nás.

Z čeho pramení Josefova jistota ve vztahu k Bohu? Co mohlo být příčinou jeho intimní osobní provázanosti s Bohem? Odpověď možná překvapivě není psychologicky-kompenzační, ale teologická. První verš, ve kterém vystoupí obě postavy, postava Hospodina a Josefa, není o Josefovi, který se vztahuje k Bohu, ale o Bohu, který je blízko Josefovi. První verš v příběhu, který téma Boha a Josefa otevře, je verš Genesis 39:2 … a Hospodin byl s Josefem, a proto byl úspěšný člověk. Zůstal v domě svého egyptského pána. Jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že všemu, co dělá, Hospodin dopřává v jeho rukou úspěch. Byl to Bůh sám, který se k Josefovi sklonil, který mu dal hmatatelně a fyzicky zažít, že je s ním. Bůh mu to dává najevo v té jediné oblasti, kterou mohl Josef dělat – pracovat. Bůh se první sklání k Josefovi, ujišťuje ho o své blízkosti v té oblasti, které Josef rozumí. Práce rukama, ruční práce, kterou Josef dělá. Apoštol Jan o mnoho set let později to vyjádří následovně: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ Bůh byl v příběhu první, kdo vstoupil do vztahu s Josefem, zahájil komunikaci, komunikaci ohledně práce. Mohla vypadat třeba následovně: Josefa někdo ráno probudí kopancem a spolu s ostatními otroky jde na stavbu. Dělá pohyby rukama, třeba hněte hlínu, skládá cihly jednu na druhou a staví zeď. A ono to vypadá dobře. Josef má sílu a všimne si jakési mikro-radosti, maličké radosti z pohybu, který dělá, a z práce, kterou právě vykonal. Záchvěv radosti. Jsi to ty, Bože? Postupně dělá složitější a složitější práce. Pracuje na zahradě a rostliny pod jeho rukama jen vzkvétají. Jsi to ty, Bože? Potom dostává na povel pár otroků pod sebou a je vůči nim tak pevný a zároveň dobrý, že jejich pracovní skupina funguje nejlépe. Josef usíná s otázkou: Jsi to ty, Bože? Kdo ke mě promlouvá jako zpětná vazba na práci mých rukou? Jsi to ty, Bože? Na cokoliv sáhne, to mu jde. Od maličkých pohybů rukou po rozhodnutí a vztah s ostatními otroky, vždy když Josef něco aktivně udělá, svět se mu poddá a odpoví mu dobře. Jsi to ty, Bože, za tím? Po dlouhém, dlouhém, dlouhém čase se Josef ujišťuje, ano, je to Bůh. Je to boží hlas ke mně, Bůh je se mnou. Jsem jako strom zasazený u tekoucí vody, jemuž listí neuvadá, vše, co podniknu, se zdaří…  S každým z nás Bůh komunikuje jinak, Josef neměl nic než práci, a tak k němu Bůh promlouval v ní. 

Josef má ještě k odpuštění daleko, ale do tkaniny svého života vetká pestré vzory, ve kterých časem rozpoznáme celkový vzorec odpuštění. Josef se na odpuštění připravuje tím, že se od těch, kdo mu ublížili vnitřně i vnějšně, oddělí. A připravuje se na odpuštění tak, že odpovídá na Boží přimknutí se k němu tím, že sám k Bohu přilne. Z toho, jak o Bohu před druhými mluví je slyšet, že je pro něj Bůh inspirací, svrchovaným vládcem, garantem jeho lepšího já, tím, kdo ho zbrzdí, když je potřeba, tím, před kým Josef může být pokorný i jako vládce velké země. Josef s Bohem je tak spojen, že Potífar, farao a nakonec i jeho otec toto spojení jasně uvidí. 

Když nevíš, co s životem, procházíš procesem krize, nezapomeň vetkat do svého života vztah s Bohem. Možná tě zklamala církev, věřící lidé, duchovní autority, tvoje vlastní rodina. Ale to, že se odděluješ od rodiny, sboru, komunity ještě neznamená, že se musíš oddělit i od Boha. Rozhlédni se okolo sebe, jak k tobě Bůh mluví? Jak tě ujišťuje o vazbě, kterou k tobě má? Josefa ujišťoval tím, že mu žehnal v práci. Protože to bylo jediné, co Josef mohl dělat. K tobě možná mluví jinak, ale hledá způsob, jak ti dát najevo, že je s tebou, abys i ty mohl přilnout k němu.

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.