Josef (32) Druhé slzy

Josefův příběh je od nás vzdálen tisíce let. Přesto se v kulisách beduínských stanů i egyptských paláců odehrává opakujících se drama: křivda, vina, chaos, zranění, oddělení, zrada, samota, ale i láska, naděje, úsilí, požehnání, zralost a objetí. Zvu vás na dobrodružnou výpravu po Josefových stopách na cestě od křivdy k odpuštění a usmíření.

32. Druhé slzy

Poprvé se Josef rozplakal ve chvíli, kdy se dozvěděl to, co předtím nevěděl. Dozvěděl se, že Rúben byl na jeho straně a že bratři litují toho, že ho svlékli, hodili do studny a prodali do otroctví. Jeho první slzy byli decentní. Stačilo, aby se na chvíli otočil zády a nikdo nic nepoznal. Dnes budeme svědky o řád intenzivnější emocionální reakce. Jen poslouchejte. 

Genesis 43:29-34 Pozvedl oči a uviděl svého bratra Benjamína, syna své matky, a zeptal se: Toto je váš nejmladší bratr, o kterém jste mi říkali? A řekl: Bůh ti buď milostiv, můj synu. Josef pospíchal pryč, protože se roznítila jeho náklonnost k bratrovi a chtěl plakat. Vešel tedy do pokoje a tam se rozplakal. Pak si umyl tvář a vyšel. Se sebeovládáním řekl: Předkládejte jídlo. ... Nechal jim od sebe nosit čestné porce a Benjamínova porce byla pětkrát větší než porce jich všech; a pili s ním, až se opili.

Druhý Josefův pláč je reakcí na setkání s Benjamínem. Benjamín byl Josefův mladší bratr. Jeho narození bylo doprovázeno tragédií. Zemřela při něm jejich maminka Ráchel. V jeden den Josef přišel o maminku a získal bratříčka. O vztahu Josefa a Benjamína před Josefovým zmizením nic nevíme. Příběh zde mlčí. Z tohoto oddílu je však zřejmé, že k němu měl Josef velmi silné citové pouto. Silnější než k ostatním polovičním bratrům. Josef naposledy viděl Benjamína asi jako pětileté nebo desetileté dítě, které si hrálo mezi stany. Teď po více jak dvaceti letech před ním stojí muž na vrcholu fyzických sil. A tím mužem je kdysi maličký Benjamín. Jen si představte, že potkáte někoho, koho jste viděli před dvaceti lety jako dítě a kdo vám byl blízko. Vaše reakce je úžas. ”Tys ale vyrostl” chce se nám říct. Málokdo se udrží a nechá situaci bez komentáře. Vždyť naše vzpomínka na dotyčného a realita, které teď čelím, v sobě obsahuje dvacetiletý rozpor. Josef však nemůže dát najevo, že bratra zná. Přesto je jeho emocionální reakce výrazně silnější než ta předešlá. Není schopen se ovládat. Nestačí se jen otočit zády, předstírat smrkání a utřít si oči. Odchází z jídelny do svého soukromého pokoje. Teprve tam, mezi čtyřmi stěnami svého bezpečného místa může dát volný průchod svému pláči. Tam může být sám sebou a sundat hereckou masku klamu. Je to pořádný pláč. Musí si po něm umýt obličej a znovu se upravit, aby na něm nebylo nic poznat. Co říkají jeho slzy? 

Určitě nějak souvisí s Benjamínem. Vždyť jsme četli, že když bratři přišli, Josef je i Benjamína pozoruje z povzdálí a dává instrukce správci – aby je zavedl k němu domů a připravil jim jídlo. Jeho nynější reakce tak nemůže být překvapením. Vždyť už možná několik hodin ví, že přijel Benjamín a že se v rodině něco změnilo. Dokonce Josef Benjamína už viděl, před několika hodinami. Ale předtím neplakal. Proč teď ano? Jeho slzy nejsou reakcí na samotnou Benjamínovu existenci, ale na něco, co je možné vnímat jen z blízka. Z dálky je Benjamín pro Josefa jen chlap mezi ostatními chlapy, těžko rozlišitelný. Z blízka je ale jeho zkušenost jiná, mnohem intenzivnější: má máminy oči, odstáté uši tak, jak si pamatuji, tělo je jiné, ale vyzařuje z něj to, co Josef znal. Poznal v dospělém muži malého chlapce. Možná to bylo proto. To, co můžeme odvodit z textu je, že Josefovy slzy rozhodně souvisí nejen s existencí Benjamína, ale s něčím, co bylo možné vnímat, když si byli blízko, když stáli jen pár metrů od sebe. Josefovy slzy tedy říkají něco o tom, že reagují na blízkost Benjamína. Stále však nevíme, co přesně jeho slzy říkají.

Tady už nám text možná víc nenapoví. Pojďme si sami sebe zkusit dosadit do Josefovy situace. Co by říkaly tvoje slzy, moje slzy na Josefově místě? Možná by to byly slzy lítosti a smutku nad tím, že se s bratrem tak dlouho neviděli. Slzy oplákávající to všechno, co spolu zameškali. Jeho dospívání a první lásky, lukostřelbu, růst vousů a oslavu dospělosti. Možná to jsou slzy hněvu na bratry a na Boha, že byli tolik let od sebe a ani teď v tuto chvíli se nemohou obejmout. Jsou si tak blízko a přitom pořád daleko, nejde natáhnout ruku a dotknout se. To je frustrující. Možná to jsou slzy radosti. Radosti nad tím, jak krásný Benjamín je. Jak vyrostl, a přesto si v sobě zachoval to, co Josef dobře znal. Radosti nad tím, že ho může Josef znovu vidět, že ho táta nakonec pustil a svěřil do péče bratrů, že se v rodině něco změnilo. Možná Josefovy slzy říkají to všechno najednou. Možná v sobě obsahují lítost, smutek, hněv i radost. Josefovy slzy ukazují na to, že jsme jako lidé především vztahové bytosti. Naše vztahy jsou bytostně vepsány do našich těl. Jako bychom byli naprogramováni na blízkost, a to takovou, že ani po dvaceti letech pouto nezmizí, naopak přetrvá. Josef vidí Benjamína z blízka a rozpláče se, protože je uvnitř něj něco, co je připoutáno k Benjamínovi a co bylo celé ty roky nenaplněno.  

Přemýšleli jsme dnes nad tím, co asi mohly říkat Josefovy slzy. Co vyjadřovaly o jeho vztahu k Benjamínovi? Podobným způsobem se někdy ptám lidí, kteří se během rozhovoru se mnou rozpláčí, anebo to říkám sám sobě, když se rozpláču já. Když se postupně uklidní, zeptám se jich: ”Co říkaly tvé slzy?” Je to podle mého názoru lepší otázka než ”proč pláčeš?”. Otázka proč může být příliš útočná. Druhý si ji může vyložit tak, že jsem přesvědčen, že by plakat neměl a teď se ho ptám na racionální vysvětlení absurdních slz. Může mít pocit, že se musí obhajovat. Těmto nedorozuměním se můžeme vyhnout ve chvíli, kdy se ptám ”co říkají tvé slzy?” Je to otázka poetická. Otázka, která nehodnotí, ale která se zajímá. Je to otázka, která zve k rozhovoru, k blízkosti, ke vztahu, pro který jsme stvořeni. Josefovy první slzy ukázaly, jak důležité pro něj bylo vidět lítost bratrů. Jeho druhé slzy vypráví o poutu k Benjamínovi. O čem vypráví vaše slzy?