Radomír Matulík - Pamět národa
Mého bratra popravili v koncentráku čtyři dny před příchodem Američanů
Zlínští školáci navštěvují pamětníky a natáčejí jejich vzpomínky. Ty jsou součástí celonárodního projektu Paměť národa. Nechybí v něm ani příběh Radomíra Matulíka.
ZLÍN Ten okamžik si Radomír Matulík pamatuje celý život. Dva učitelé, k nimž vzhlížel, vážil si jich a považoval za autoritu a odborníky, se objevili v čele německých vojáků, kteří v březnu 1939 obsadili Zlín.
Od události uplynulo 76 let, přesto ji má stále před očima.
„Učili mě na měšťance, byli velmi vzdělaní. A oba byli vysocí němečtí důstojníci, jeden major, druhý plukovník. Bylo to první překvapení, které okupace přinesla. Do té doby to nikdo ani netušil," vypráví dnes devadesátiletý muž.
Pozorně mu naslouchají Vojtěch Najman a Barbora Štachová, dva deváťáci ze Základní školy Emila Zátopka ve Zlíně. Radomíra Matulíka navštívili i se svojí dějepisářkou Andreou Vanickou u něj doma. Zapojili se tak do vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů.
„Děti se na půl roku stávají reportéry pátrající po osudech lidí ze svého okolí. Přitom se seznamují s fenomény moderních dějin a příběhy, které by jinak byly zapomenuty, vyprávějí dál," uvedla vedoucí projektu Hana Hniličková.
Vzpomínky pana Matulíka, které školáci natočili, se stanou součástí sbírky Paměť národa. Ta v současné době obsahuje více než tři tisíce osudů pamětníků války, holocaustu i totalitních režimů.
Když zastavilo auto gestapáků, každý se bál, zda nejdou k němu
Deváťáci se v jeho bytě pohodlně usadili na sedačku a vybaveni nahrávacím zařízením pokládají první otázku. „Ví toho hrozně moc. Už jsme tady podruhé, poprvé jsme vůbec všechno neobsáhli," tvrdí oba školáci.
A i nynější návštěva bude informačně bohatá. Pan Matulík vypráví o životě v protektorátu, všudy přítomném strachu a napětí. „Když na ulici zastavilo auto plné gestapáků, každý strnul, jestli nejdou k němu. Byl to neustálý stres," popisuje.
I jeho rodina se měla proč bát. Mladší bratr Bronislav totiž byl u partyzánů. „Byli ale nezkušení, gestapáci je pochytali a bratra popravili v Mauthausenu čtyři dny před tím, než tam dorazili Američani," utírá si oči starý muž.
Jen on z celé rodiny věděl, že bratr je členem partyzánské skupiny.
„Před čtvrtou hodinou ráno nám někdo bouchal na dveře, ať rychle vstáváme, že zatkli našeho Broníka. Věděl jsem, že v komíně, který se nepoužíval, má ukryté náboje a nějaké nelegální tiskoviny. Všechno jsem popadl a utíkal to hodit do Dřevnice," vzpomíná Matulík a vybízí školáky, ať se ptají na vše, co je zajímá.
Padají doplňující dotazy, kolik let bylo jeho bratrovi, když se přidal k partyzánům, jestli se za války muselo chodit do školy a nechybí ani prosba, zda může nějak obšírněji popsat partyzánské hnutí.
Tvář starého muže se rozjasní, když ve svém pečlivě uspořádaném albu ukazuje dětem zažloutlé fotografie z první republiky. Do školy chodil s dcerou Jana Antonína Bati Editou nebo se synem Dominika Čipery Janem.
„Nebyly to nijak rozmazlené nebo hýčkané děti. Rodiče je drželi zkrátka. Chodili mezi nás, obyčejné děti. Dokonce tam chodil i mladý Tomáš Baťa," říká pamětník.
A hned přidává historku. „Pan učitel chtěl nechat Tomíka Baťu po škole, protože zlobil s ostatními kluky. Ale on mu řekl, že po škole nebude, protože je mladý Baťa a nic nemusí umět, ani psát, protože bude psát na stroji. Učitel ihned vytočil číslo starého pana Bati a řekl mu to. Tomík chtěl mezitím ze školy utéct, a když přelézal plot, zrovna otec přijel. Ihned stáhnul pásek, hned na plotě jej přidržel a tím páskem dostal na zadek. Volal na něho: Já jsem starý Baťa a já ti říkám, že musíš umět všechno a budeš po škole, jak bude potřeba," směje se ještě po spoustě let Matulík.
Moje nacionálie poslali do Moskvy - a byl jsem ve straně
Vyučil se kovářem a teprve za několik let si dodělával večerní průmyslovku. Jednoduché to neměl ani za minulého režimu.
„Několikrát se mě chtěl vedoucí zbavit, ale neměl za mě náhradu. I tehdy potřebovali dobré pracanty a odborníky," vysvětluje.
S nadhledem vypráví i o svém vstupu do komunistické strany. „Za války mě bratr vzal párkrát k partyzánům, a když jsem tam byl asi potřetí, řekli mi, že moje nacionálie už poslali do Moskvy a že ze mě bude komunista," konstatuje věcně. Z partaje vystoupil v 60. letech.
Deváťáci kontrolují diktafon, zda se vše nahrává. „Když paní učitelka přišla s tím, že se do tohoto projektu můžeme zapojit, docela nás to zaujalo, ale je to hodně náročné," přiznávají.
Jejich vyučující nepochybuje, že podobný projekt je pro ně nesmírně přínosný. „Dají si do souvislostí věci, které se učí ve škole. Navíc je to obohatí i po lidské stránce. Setkají se s člověkem, který toho hodně zažil," uzavírá Vanická.
Martina Malá redaktorka MF DNES
Paměť národa
Rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků chce přehlednou a srozumitelnou formou zpřístupnit badatelům i široké veřejnosti individuální svědectví pamětníků významných dějinných událostí 20. století. Digitální pamětnický archiv Paměť národa (www.pametnaroda.cz) vytvořili sdružení Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. V databázi jsou uchované nahrávky, ukázky z nahrávek, fotografie, deníky či archivní dokumenty. Databáze si dává za cíl poznávat podstatu nedemokratických režimů 20. století, nacismu a komunismu, a zkoumat fenomény, které je provázely. Skládá mozaiku ze vzpomínek tisíců jednotlivců, kteří se ocitli v mezní situaci a o své svědectví se podělili.