Církev bratrská Zlín  Blog  Ze života

Kategorie

Ze života

Ze života

Aby mohl přijít

„Tak co, jak jsi připravená na Vánoce,“ zeptal se mě tuhle student v hodině angličtiny, aby řeč nestála.

No nazdar, advent na krku…

Ze života

Pravda skrytá v mechu

Prožívám depku a honí se mi hlavou hlouposti, které mě ničí… Jdu si vyčistit hlavu do lesa v naději, že hříbek mě potěší. Prý rostou ve velkém...

Ze života

Špatné Velikonoce?

„Letos jsou ale špatné Velikonoce,“ ozvalo se někde za mými zády cestou domů v autobuse. Zbytek rozpravy jsem už neslyšela, navíc byl čas vystupovat, a tak už jsem se nedozvěděla, co z toho plyne a co s tím mluvčí hodlá dělat.

Ze života

53 rublů

Kdo u nás byl na návštěvě, pravděpodobně ví, že se v našem domě povalují na různých místech různé mince. Támhle na poličce leží pár centů, na knihovničce jsem onehdy viděla pár jihokorejských wonů, na koberci snadno zahlédnete rubl a šťastlivec by mohl najít i anglickou libru.

Ze života

K večeru s Dieslem

Na Malé scéně 1. listopadu 2014 jsme měli možnost naslochat dialogu Bronislava Matulíka s Dieslem II., ve té římské dvojce se skrývá znovuzrozený Diesel I. Diesel I. byl elitní voják, bijec a kriminálník. Diesel II. je křesťan.

Ze života

Kávovar

Nevím, jak vy, ale mě vždycky potěší, když můžu začínat svůj pracovní den nad šálkem horkého, napěněného cappuccina. Nejsem si jistá, na kolik mi pomáhá k probuzení dávka kofeinu, ale vůně čerstvě umleté kávy a teplo sálající z hrnečku mi vždycky navodí příjemný pocit a umocní chuť do práce.

Ze života

Pažitka

„Píp. Píp.“ – SMSka po ránu většinou nevěstí nic dobrého. Většinou to znamená, že se některý z mých studentů omlouvá z hodiny angličtiny, což mě v drtivé většině případů nepotěší.

Tentokrát je tomu ale jinak. Studentka má dotaz: „Chcete pažitku?“ – „Jasně. Chci. Díky.“

O hodinu později se zjeví ve dveřích s obrovským trsem pažitky. Ono je to spíš takový menší keř. „Jé, děkuju. Ale co s tím budu dělat, šmankote? Já myslela, že přinesete svazeček, jen tak na chleba…“ – „Dejte si to do vody, ono to vydrží. Nebo si ji můžete zmrazit.“

Už vím. Rozdělím to na menší svazečky a rozdám holkám v práci. Mám z toho nápadu radost a hned další den si připravím dva svazečky pro dvě kamarádky. Nefunguje to ale úplně tak, jak jsem si představovala.

První pokus: „Ahoj, nesu ti trochu pažitky. Dostala jsem ji od jedné studentky. Má jí na zahradě spousty.“ – „Aha. Díky. Ale co s ní budu dělat? Dneska vařím vepřo, knedlo… to se k tomu moc nehodí… No, nevadí. Dám ji na něco zítra. A proč si ji, prosím, tě nezmrazíš? Však to ti vydrží…“

Druhý pokus: Ahoj, nesu ti trochu pažitky. Dostala jsem ji od jedné studentky. Má jí na zahradě spousty.“ – „Aha. Díky. Já mám pažitku od našich. No ale neva, na něco ji dám. A proč si ji vlastně nezmrazíš? Vždyť to ti vydrží…“

Chtěla jsem někoho, jak po křesťansku říkáme, požehnat, ale výsledek byl rozpačitý. Musím přiznat, že mě to docela odradilo. Mají mě za blázna. Dostanu křovisko pažitky, a místo abych si ho jako každý slušný člověk zpracovala a uložila do mrazáku, vymýšlím pochybné akce. Nějak jsem nevěděla, co s tím… Dny plynuly a pažitka stála ve vodě ve džbánku. Párkrát jsem svazeček odebrala, nakrájela a nasypala na jídlo. Pažitky, alespoň opticky, jako by neubývalo. Po týdnu jsem zjistila, že už odspodu začíná hnít, a tudíž zapáchat. Nezbylo než ji vyhodit.

Trochu jako ta zakopaná hřivna. Dar, se kterým rozumně nenaložíme, je k ničemu. Neměla jsem se nechat odradit a měla jsem rozdat i zbytek. Nebo jsem si ji taky mohla zmrazit. Nebojme se činit rozhodnutí  v malých, ale i ve velkých věcech. Škoda promarněných příležitostí. A nemusí jít jen o pažitku. J

Jana K.