Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Rozhodnutí (48)

Kategorie


Jonáš: Rozhodnutí (48)

Rozhodnutí

Všimli jsme si několika témat typických pro Jonáše: jeho hněvu, sobectví, samoty a exkluzivity. Tato témata se uzavřela tou Boží závěrečnou řečí. Ale ještě jsme měli jedno téma, které jsme v posledních verších nechali stranou. Přitom jsme však o něm často přemýšleli především v první části příběhu – téma Jonášovy pasivity. Jonáš byl od začátku, oproti postavám námořníků, Ninivských, dokonce i ryb a červů, neskutečně pasivní. Dělá jen to nezbytně nutné. Dnes uvidíme, jak Bůh i toto téma Jonášovi na konci mezi řádky otevírá. 

Pojďme si ještě jednou připomenout závěrečnou scénu knihy. Jonáš projde městem skrz na skrz, řekne to své krátké kázání o soudu, projde skrz město, vyjde na jeho východní straně, najde si v pusté krajině místo, odkud je na město dobrý výhled, postaví si přístřešek a čeká na konec Ninive. Vyroste nad ním rostlina, ta mu ještě zkvalitní stín. Ale potom přijde tragédie: červ sežere rostlinu, vítr odvane přístřešek a sluníčko se opře vší silou do Jonáše. Omdlévá, chce umřít a v tomto zvláštním stavu vede závěrečný dialog s Bohem. Když příběh skončí, Jonáš zůstal na stejném místě, leží na ostrém slunci. Kdyby to byla závěrečná scéna filmu, tak v nás všech zanechá otázku, jestli se Jonáš zvedne, nebo zůstane ležet.

Jonáš má teď život a smrt naprosto ve svých rukou. Bůh mu vzal přístřešek a Jonáš se musí rozhodnout. Když zůstane pasivní na poušti v hněvu a samotě, tak zemře. Bůh ho už nezachrání. Je to vlastně podobné jako když byl hozen do vody. Ale poušť není voda. Ve vodě v bouři se Jonáš nemohl zachránit sám, musela přijít ryba, protože Jonáš by sám nedoplaval ke břehu. Ale teď je to jiné. Jonáš je na dohled od města. Ve městě jsou lidé, kteří činili pokání, lidé, kteří naslouchali Jonášovu kázání, lidé obrácení vzhůru k Bohu. Jonáš je pár kilometrů od nich, sám, na sluníčku, bez ochrany. A tady ho příběh zanechává. V tom hlavním rozhodnutí: zůstanu a zemřu, nebo odejdu k druhým, nechám se chránit městem a budu žít. Tady se ukáže, jestli se Jonáš je schopen na město dívat Božíma očima. Těma očima Boží lítosti, kterou mu dal Bůh zažít v rostlině. Jak to dopadlo Jonáši? Zahlédl jsi ve městě lítost? Změnil ses a vrátil se zpátky k lidem? Vystoupil jsi ze své pasivity, ze své samoty? Zůstaneš sám nebo nezůstaneš? 

Teď je na Jonášovi, aby dospěl, aby se stal člověkem, který bude aktivně vstupovat do vztahů s druhými, navzdory ztrátě, kterou prožil. A jestli to Jonáš neudělá, tak umře. Možná se nám Pán Bůh znovu jeví jako krutý Bůh. Na druhou stranu Bůh nenechává Jonáše na poušti okamžitě. Ne, nejdřív s ním dlouho pracuje; vybaví ho vším potřebným, dá mu zažít milost a odpuštění, ukáže mu své srdce a odhalí karty. Potom nechá Jonáše se svobodně zodpovědně rozhodnout: zůstaň pasivní a umři, nebo vstaň a žij. 

Jsou situace i v našem životě, kdy se nám někdo dlouho věnoval, řešil s námi něco, víme všechno, co potřebujeme, rozumíme tomu, co bychom měli udělat a teď se už jen čeká na naše rozhodnutí. Jsou věci, které za nás druhý neudělá, dokonce ani sám Bůh ne. V naší zacyklenosti se dostaneme do stavu,  kde nás druhý vybaví vším, co potřebujeme, ale změnu musíme udělat sami.

Od alkoholika jednou lidé dají ruce pryč a řeknou: “Prostě buď se sebou něco uděláš, nebo umřeš. My tě máme moc rádi, ale teď už je to na tobě.” Doktor řekne člověku: “Buď přestanete kouřit a začnete držet dietu, nebo umřete.” Žena, která je v násilném vztahu, Všichni jí radí, ať odejde, ale finální rozhodnutí je na ní, zůstat nebo jít. Nikdo jiný ji nemůže zachránit, jen ona sama, která si řekne a dost! A vstoupí ke druhým, kteří jí mohou pomoct. Jsou to chvíle v životě, kdy člověk svou pasivitou a zacykleností směřuje k smrti. V určitou chvíli si za to může jen a jen sám. Mnohokrát v životě jsme Bohem vybaveni vším, co potřebujeme a pak ponecháni před rozhodnutím. Uvěříš, neuvěříš; rozhodneš se pro mě, nerozhodneš se pro mě. Toto rozhodnutí je teď na Jonášovi. Vstaneš, vrátíš se do města, nebo zůstaneš a umřeš. Bůh udělal všechno, co mohl. Mluvil s ním, vysvětlil mu to, dal mu zažít milost v rybě i blízkost v rostlině, ukázal mu své srdce. Teď ho zodpovědně nechává ležet. Jonáši být člověkem znamená vstát, přijmout zodpovědnost za sebe a jít, ale jestli se staneš člověkem, to v tuto chvíli záleží jen na tobě. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, vzpomínáme si, kolikrát jsme tě očima Tvých učedníků viděli, jak přicházíš k nemocnému a říkáš mu Vstaň, vezmi své lože a jdi. Nechápali jsme tě, vždyť to byli lidé, kteří roky a roky leželi, nehýbali se, pasivně, nemocní, bezmocní, nechávali o sebe pečovat druhé. A ty jsi je nejen uzdravil, ale i uschopnil, dodal jsi jim naději a sílu, ale vstát museli sami. Nezvedl jsi je, oni sami se museli s vírou, že to má smysl, začít zvedat na vlastní nohy a žít. Tolik radosti jsme s Tebou, Pane Ježíši, zažili, když jsme viděli, jak poslechli Tvé slovo, jak pomalu odložili přikrývku, přesunuli nohy z nosítek, začali se zvedat a dělat pohyby, které už dlouho nedělali. Sami, ve víře, že už od Tebe uzdravení dostali, že mají všechno potřebné k tomu, aby vstali a šli. I my se, Pane, chceme zvednout z naší pasivity ve víře, že máme všechno, co potřebujeme, abychom se mohli stát zralým člověkem.