Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Tragédie (43)

Kategorie


Jonáš: Tragédie (43)

Kapitola čtvrtá: Velký hněv

Část 8: Tragédie

Jonáš tráví dny sám daleko od lidí v improvizované chýši zakřiven sám do sebe, v sobectví, na poušti čeká na konec světa. Ignoruje Boží otázku. Nemluví s nikým. Je plný hněvu. Jedinou radost mu v poslední době dělá rostlina, která mu vyrostla u přístřešku. Má velké listy a poskytuje stín. Rostlina je Jonášův největší a jediný kamarád. Podařilo se jí nějakým způsobem překonat Jonášovy obrany a udělat mu radost. Nic jiného by se pravděpodobně k Jonášovi nedostalo. Žádný člověk, ani sám Bůh, ale rostlina. Co by mi mohla udělat zlého? Jonáš ji přijímá, ale netuší, že se jedná o Boží dar; že je to Bůh, kdo nenápadně a s radostí vstoupil do jeho života. Kdyby to věděl, možná by se tolik neradoval. Ale Jonáš to neví. Má rostlinu a ta si ho získala. Jonáš se upřímně z rostliny raduje… 

Když vyšla druhého dne jitřenka, Bůh připravil červa, který napadl ricinovník, takže uschl.  I stalo se, že když vyšlo slunce, připravil Bůh horký východní vítr a slunce bilo na Jonášovu hlavu, takže omdléval. 

Jonáš 4:7-8

Do Jonášova života se vetká tragédie. Tuto tragédii řídí Bůh. Ale tak jako Jonáš nerozpoznával Boží řeč za květinou, nevypadá to, že by tušil, že i červ, vítr a slunce je Boží řečí. Pojďme se na situaci podívat z Jonášova pohledu. Schválně, jestli se dovedete vžít do jeho situace, jestli jste byli v jeho “kůži”.

Přichází o to nejvzácnější – Jonáš v rostlině přichází o to nejvzácnější co má. To jediné, k čemu si vybudoval v příběhu pozitivní vztah, to jediné z čeho se byl schopen radovat. Neraduje se z poslání, neraduje se z Boží řeči, neraduje se ze záchrany v rybě, neraduje se z pokání Ninive. Neraduje se. Jedině z roslitny. Je mu tedy nejblíž. Je to to nejlepší dobro, které vidí kolem sebe. Vždyť radost je emoce, kterou prožívám v přítomnosti toho, co považuji za dobré. A o to právě Jonáš přichází. Katastrofa mu bere to nejbližší. Znáte to?

Krátká radost – Všechno v knize Jonáš trvá dost dlouho: tři dny v rybě, tři dny ve městě a teď téměř měsíc na poušti. Všechno Jonášovo utrpení a hněv se táhne dlouho. Ale radost mu vydrží jen jeden den. Tak to v životě máme. Během utrpení se život vleče a radostné chvíle utečou jako voda. Jakoby chvíle radosti občas ztrácely na váze v porovnání s hrůzami, které se dějí. I my čtenáři máme tendenci v příběhu radost z rostliny přeskočit, nevnímat ji jako něco extrémního, zase spadneme do marnosti, vydrží jen jeden den. Proč bychom se z ní měli radovat, když je tak pomíjivá? Ale rostlina a radost z ní hraje v knize velikou roli, jak uvidíme ještě dál. Byli jste v Jonášově kůži? Znáte radosti, které vám přijdou tak krátké, tak pomíjivé, že nepřeváží negativní zážitky? 

Krutá příroda – Příroda je krásná i krutá; pestrá, bohatá, nádherná a zároveň děsivá, běhá nám z ní mráz po zádech. My lidé jsme se už od přírody do velké míry oddělili. Žijeme ve městech, ve společnosti a v digitálním světě, kde jsme omezili vlivy větrů, slunce, dešťů a chladu. Můžeme pracovat, ať je zima nebo léto. Je nám to jedno. Dokázali jsme do velké míry vliv přírody v našich životech eliminovat. Dříve to tak lidé neměli; když přišla krutá zima, byla krutá zima.  I když v poslední době se objevila část přírody, malý virus, který nás jako lidstvo dostal na kolena. Připomněl nám, že tu příroda stále je. A je krásná, pestrá, živá, odolná a zároveň krutá. Zabíjí. Červ, co zničil květinu, vítr, který Jonášovi odvál střechu nad hlavou, a slunce, které se do něj ze všech sil opřelo. Zasáhla i vás krutá realita přírody? 

Ďábel kaká na jednu hromadu – To byl citát jedné mé kamarádky. Samozřejmě ho říkala trochu peprněji, ale nechtěl jsem vás provokovat sprostými výrazy. Když už se něco pokazí, tak se toho pokazí spoustu. Když mám den blbec, tak to začne tím, že se poleju kávou, ale do večera už se z toho nevylížu. Jedna katastrofa za druhou. Prostě den blbec. To je Jonášův zážitek. Nad ránem červ, co sežral rostlinu, pak vítr, který odvál všechny Jonášovy zbytky přístřešku a potom ostré slunce, které ho úplně zmohlo. Znáte takové dny? Byli jste v Jonášově kůži?

Bolest – Finálním stavem je Jonášova vnitřní bolest ze ztráty květiny a fyzická bolest z ostrého slunce a větru. Znáte bolest? 

To byl příběh z pohledu Jonáše. Příběh o ztrátě, bolesti, krutosti světa, z extrému do extrému, zanedbatelná radost a ďábel, který kaká na jednu hromadu. Opravdu ďábel? Tak to říkáme my, ale příběh nám umožňuje vidět i Boží perspektivu. V textu je vyjádřeno slovem: připravil. Bůh připravil červa a vítr. Stejně jako ve druhé kapitole připravil rybu. Stejně jako na začátku poslal svůj vítr. Vracíme se tak na začátek knihy. Boží neverbální aktivita v příběhu je zarámovaná Bohem, který sesílá vítr na začátku a na konci. Vítr je zároveň slovo pro Božího ducha. Je to tedy Bůh sám, který k Jonášovi mluví. Boží duch k němu promlouvá v květině, v slunci, ve větru.  

 

To vše je Boží řeč k Jonášovi. Ovšem zatím vůbec netušíme, co mu tím Bůh chce říct. Jako čtenáři příběhu máme tu výhodu, že jsme viděli spojnici mezi Bohem a červem, větrem a sluncem. Jonáš tuto spojnici zatím nevidí, vidí jen tragédii. Ale ani my nevíme, co Boží slova znamenají. To je bod v příběhu, ve kterém se dnes nacházíme my i Jonáš. Přichází tragédie - o něco jsme přišli, radost trvá jen chvíli, ukáže se krutá realita přírody, nemoci, zhouby. Všechno se najednou pokazí a člověk s tím nemůže nic dělat. To jsou chvíle, kdy je velmi těžké slyšet a rozpoznávat Boží řeč. Přitom někde v hloubi duše věříme, že vše je Boží řečí. 

 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, kdysi jsme se tě s učedníky tváří v tvář lidské katastrofě ptali, jestli za to někdo může, čí je to vina, proč se děje to, co se děje. A ty jsi odpověděl: “Není to ničí vina, všechno se děje, aby Bůh byl oslaven.” Vyznáváme ti, že častokrát je pro nás těžké věřit tomu, že vše se děje nakonec ke Tvé slávě. Ale děkujeme za to, že nám to říkáš. Že právě ve chvílích, kdy nerozumíme světu okolo sebe, přicházíme o to, k čemu jsme měli pevné pouto, stojíme tváří v tvář kruté přírodě, věci se kazí, kde mohou, slyšíme právě Tvá slova… aby se zjevila Boží sláva. I v Jonášově příběhu slyšíme… připravil jsi to. Nevíme proč. Nevíme, co tím sleduješ. Žijeme s nejistotou, ale zároveň i s vírou, že jsi za vším. Proto na Tvou slávu dnes trpělivě a pokorně čekáme.