Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Radost (42)

Kategorie


Jonáš: Radost (42)

Kapitola čtvrtá: Velký hněv

Část 7: Radost

Z minulého verše na nás dýchla Jonášova samota. Samota poslání a zodpovědnosti, která patří ke zralému lidství, ale i samota prohloubená hříchem a sobectvím. Jonáš se nesblíží s žádným člověkem, kladné hrdiny jen míjí. Projde městem, aniž by se zastavil. Staví si pro sebe přístřešek za městem a ignoruje Bohem položenou otázku. Je sám, zakřiven do sebe ve svém sobectví, hněvu a exkluzivitě. Co na to Bůh? Už to vzdá? Nechá Jonáše konečně být, ať si dělá, co chce, když tak moc chce být sám? Respektuje Bůh Jonášovu samotu?

Hospodin Bůh připravil ricinovník, který vyrostl nad Jonášem, aby byl stínem pro jeho hlavu a vysvobodil ho z jeho trápení. Jonáš se z ricinovníku převelice radoval.  

Jonáš 4:6

Bůh změní způsob řeči. Za Jonáše mluví výmluvné činy a Bůh na jeho řeč přistoupí. Také promluví činem. Během týdnů, kdy Jonáš sedí ve své chýši, vyroste nad ním rostlina s velkými listy a poskytne mu stín. Bůh se k Jonášovi zachová hezky. Dá mu zažít něco pěkného a odvede tak pozornost od jeho hněvu. Pomůže Jonášovi vyjít z jeho zakřivení se do sebe tím, že mu dá zdroj vnější radosti. Čtyři myšlenky textu: 

1. Boží řeč: Bůh začne s Jonášem komunikovat nepřímo, skrz rostlinu. Tak jako v první kapitole poslal vítr a bouři a ve druhé kapitole připravil rybu, tak nyní použije rostlinu, zítra potom červa, pozítří slunce a vítr. Bůh se snaží obejít Jonášovy osobní obrany. Kdyby k němu promluvil přímo, Jonáš se ještě více zapouzdří do sebe. Proto Bůh mluví nepřímo, skrz rostlinu. Ani Jonáš za kytkou nerozpoznává Boží řeč. Prostě tu vyrostla, možná jí pomohl ten můj malý stín, co tu mám. Proto se Jonáš může vztáhnout ke kytce pozitivně, protože netuší, že jde o Boží nástroj.  Mluví Bůh podobně i k nám? Jak by ne. Ve chvílích, kdy ignorujeme jeho tichý hlas, hlas Božího ducha, když nenasloucháme a neodpovídáme na otázky, které nám klade. Pak Bůh promluví zvenčí, zážitkem. Obchází tak obrany našeho hříšného srdce. 

2. Pozitivní přístup: Bůh dělá pro Jonáše něco pozitivního. Ukazuje se, že Jonášův přístřešek, který si postavil sám pro sebe, nebyl dostačující. Bylo pod ním stejně horko. Rostlina mu poskytla výrazně kvalitnější stín. 

3. Odvedení pozornosti: Jonáš je zakřiven sám do sebe, jeho sobectví, exkluzivity a hněvu, se kterým trucoidně pozoruje město. Má okolo sebe poušť a nevnímá nic jiného než sebe a město. A tak mu Bůh dává něco, čím odvede jeho pozornost od zdroje hněvu. Podobně jako když máte malé dítě, které je rozrušené. Dáte mu před oči plyšáka, ono si ho obejme, začne si s ním hrát a okamžitě zapomene na to, co ho rozrušilo. Vzpomínám si na doby, když jsme s Lenkou chodili. Řešili jsme nějaký spor, hádali se nebo bylo nějaké nedorozumění a zůstala po něm naštvaná atmosféra. Šli jsme vedle sebe po ulici a najednou se na plotě objevilo roztomilé koťátko. Koukalo na nás a my jsme se u něj na chvíli zastavili. Nešlo se na něj nesmát. Když jsme odcházeli, nálada mezi námi byla úplně jiná. Už jsme se usmívali jeden na druhého. Pán Bůh zasáhl, odvedl naši pozornost a proměnil naše prožívání. To se stalo i Jonášovi.

4. Velká radost: Boží jednání vyústí v Jonášovu velkou radost. Konečně prožívá něco jiného než hněv. Je to opravdu extrémní radost. Představme si knihu  jako animovanou pohádku, kde hlavní postavičce nejdříve zrudne hlava hněvem a z uší mu jde kouř, jak moc se zlobí; teď by se najednou kvůli květině rozzářil, měl by úsměv od ucha k uchu, chechtal by se a radostně poskakoval kolem rostlinky. Radost je emoce, kterou prožíváme v přítomnosti něčeho, co je dobré. Rostlina, která Jonášovi dává stín je opravdu dobrá. Proto má velkou radost. 

Bůh tedy promluvil činem. Prostřednictvím rostliny odvedl pozornost od hněvu a dává člověku zažít něco pozitivního a radostného. To všechno dělá ve chvíli, kdy by jakákoliv řeč z jeho strany byla Jonášem vnímána jako útok. Nemůže na něj jinak než nepřímo.

Představte si Jonáše jako město s hradbami, které uzavře všechny brány. Cítí se obleženo, bojí se a zlobí. Všechny zbraně jsou připravené k boji. Všechny díry utěsněné. Je to Jonáš, který ignoruje Boží otázky, Boží řeč. Sám se stává uzavřeným městem. A Bůh by klidně mohl na město Jonášovy duše zaútočit přímo a říct mu: “Víš, co je tvůj problém? Jsi sobecký a hněváš se.” Ovšem to by bylo jako kdyby k městu přijel s katapultem a začal do něj střílet ohnivé koule. Město by se ještě víc rozzuřilo. Šlo by do protiútoku. Situace by se ještě vyhrotila. Proto Bůh nejde přímo, ale posílá do města dar přes prostředníka. Postaví před město dar, který město Jonáš rádo přijme, rádo využije. Jonáš se přestane ovládat, zapomene na svůj hněv, otevře bránu a přijme dar. Netuší totiž, že s ním přijímá i Hospodina. Je to dar podobný slavnému trojskému koni. Způsob, kterým Bůh nenápadně vstupuje do samoty druhého, aniž by si to člověk uvědomil. 

I my jsme jako město. A když se cítíme ohrožení druhým, zesílíme hradby, zavřeme brány a zvedeme padací mosty. Jeho slova a přiblížení se bereme jako útok. Jsme podráždění a okamžitě připravení ke konfliktu. Bůh za této situace mění strategii a přichází k nám oklikou. Vzdává se své moci, nevstupuje jako ten, kdo bude tlačit. Možná si řekneme, že to zavání manipulací. Rozhodně ano! Cokoliv není přímou upřímnou komunikací zavání manipulací. Ale pojďme se na to podívat ještě jinak. Jonáš je obráncem města své duše, stejně jako jeho vězněm a rukojmím. Je držen v šachu sám sebou. Část jeho duše se obrní samotou, ale část zůstává osamocena. Není pro něj dobré, aby byl sám. I když tvrdí, že sám chce být. Bůh tedy jde proti Jonášovi, manipuluje Jonáše, obchází ho, posílá mu trojského koně v podobě kytky, ale tím zachraňuje Jonáše před Jonášem. … jen si vzpomeňte, co jsme četli „aby ho vysvobodil z jeho trápení“. Je to Boží záchranná vysvobozující mise, kterou vyžaduje výjimečná situace. Jonáš má ve své duši sabotéra, který jeho samotného drží v šachu. Bůh se snaží obejít, aby ho zachránil. Je samozřejmě lepší, když spolu jako lidé i s Bohem můžeme komunikovat napřímo, bez manipulace. To je možné mezi zralými lidmi, kteří jsou ochotni naslouchat druhému, vstupovat do rozhovoru, ale občas se chováme jako děti. Jsme v takové pasti sebe sama, že by přímý útok a jasně řečená pravda v určitou chvíli pouze situaci zhoršila. A tak Bůh vstupuje k Jonášovi nepřímo. Stává se jeho radostí, aniž by si to Jonáš uvědomil. Podobným způsobem vstupuje i k nám. Chce nás zachránit před námi samotnými, před sabotéry, které máme ve své duši. Obchází nás, aby se s námi setkal a nás zachránil.  I evangelium se nám občas může jevit jako trojský kůň, kterého dostaneme do sebe, přijmeme a ono v nás učiní nečekané změny. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, věříme tomu, že i k nám přicházíš jako zachránce, který nás chce vysvobodit ze spárů nás samotných. Díky, že nás vysvobozuješ z pasti našeho sobectví, našeho hněvu, úzkosti. Jsme jako opevněné město, které se občas brání Tvému slovu, Tvému tichému hlasu. Díky, Pane, že to s námi nevzdáváš, že hledáš způsoby, jak se k nám dostat. Že ti tolik záleží na našem štěstí a na naší radosti, že jsi ochoten jakýmikoliv prostředky vstoupit do našeho nitra a vnést do něj pokoj.