Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš, Vánoce a dvojí samota (41)

Kategorie


Jonáš, Vánoce a dvojí samota (41)

Dvojí samota člověka Jonáše

Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od města. Postavil si tam stánek a pobýval pod ním ve stínu, aby viděl, co se s městem stane.  

Jonáš 4:5

Nad veršem jsem rozjímal; opakovaně si ho četl, nechával jsem ho působit na svou fantazii. Představoval jsem si, jak Jonáš sedí víc jak měsíc na poušti na kopci za městem v improvizované chýši z kamenů překrytou kusem látky a čeká na zkázu města. Živí v sobě hněv a  sleduje zpovzdálí, kdy už přijde vytoužená katastrofa. Z tohoto obrazu na mě nejsilněji zapůsobila Jonášova samota; den za dnem, týden za týdnem, déle než v rybě, stále sám. Došlo mi, že Jonášova samota je dvojího druhu: samota Jonášova poslání a samota jeho sobectví; samota lidství a samota hříchu.

Samota poslání 

Bůh Jonáše poslal na cestu samotného. Nezve partu kamarádů, ani nesestaví žádný akční prorocký tým. Ne, je to Jonášův úkol, mise jednoho člověka. Musí to tak být. Příběh je postaven na tématu přijetí zodpovědnosti. Zodpovědnost za život a za svět mohu přijmout jen sám jako jednotlivec. Být člověkem znamená být v sám. Jen si vzpomeňte na Froda z příběhu Pána prstenů. „Být tím, kdo nese prsten znamená být sám.“ Symbol prstenu je tím, co Froda odlišuje od ostatních. Dostává ho jako úkol a musí ho nést sám. Nikdo ho nemůže nést za něj, nikomu ho nemůže půjčit. Být nositelem prstenu znamená být sám. I v našem životě jsou věci, které musíme udělat sami. Rozhodnutí, kde nám sice někdo poradí, ale zodpovědnost a rozhodnutí je stejně na nás. Jsou zkušenosti, které sdílíme jen sami se sebou, nelze je předat; když přijde nemoc, když prožívám bolest. Až jednou budeme umírat, i kdybychom byli obklopeni rodinou a přáteli, na to, co se odehrává uvnitř, budeme sami. Člověk je povolán sám k životu, nikdo života za něj neodžije. Když pozoruji Jonáše, jak tam sedí nad tím městem a sleduje ho, vidím člověka povolaného Bohem k samotě. Ovšem Jonáš tuto lidskou samotu ještě prohloubí svým sobectvím. Ke své samotě poslání lidství si navíc naloží vlastní samotu, samotu osamělosti.

Samota sobectví

V čem je Jonáš sám? 

1. Odchází z města, které se právě obrátilo k Bohu. Opouští kladné hrdiny v příběhu - mnoho lidí, kteří činí pokání a obrací se k Hospodinu. Ten, kdo je s Pánem Bohem nejvíc spojen, městem pouze projde, ze západu na východ a na východní straně zůstane. S nikým z nich se nesblíží. Stejně jako opustil námořníky, pokračuje i teď ve své cestě. Mine druhé, nezůstane s nimi, nechce s nimi mít nic společného. Pojďme zpět k Frodovi a prstenu. I Frodo je na své nesení prstenu sám, ale během prvních pár etap příběhu se okolo něj vytvoří skupina přátel. Je sám s posláním, ale nezůstává osamocen, protože druhé nemíjí, ale přijímá k sobě. Samota poslání neznamená být úplně sám. Frodo není sám, ale Jonáš ano. Správný hrdina se vydává na cestu sám, ale po cestě potká parťáka, někoho, s kým se sblíží. Ale Jonáš záměrně opouští všechny, které po cestě potká, nesblíží se s nimi, míjí je. A jeho samota se prohloubí…

2. Vydává se na východ, tedy dál do neznáma, ještě dál od své vlastní země. A jeho samota se prohloubí… 

3. Staví si pro sebe přístřešek. Jonáš tu dělá něco sám pro sebe. Životní energii investuje do toho, aby jemu bylo dobře, aby on sám měl stín. Je to síla, která neproudí k druhým v lásce, ale je zakroucena sama do sebe. Tato nehoráznost je zesílena z lehkého náznaku textu. V hebrejštině je slovo pro přístřešek suka. Slovo, které možná znáte, se používá pro svátek Sukkot. Svátek, kde si lidé spolu mají postavit přístřešky, tzv. suky, vyjít z města a týden se v nich radovat. Je to radostný svátek o společenství rodiny a přátel. Jsou tam spolu, radují se a přespávají ve svých suka. Ale Jonáš si staví suku sám pro sebe. Nehoráznost. A jeho samota se zakřivením do sebe ještě prohloubí…

4. Neodpovídá na Boží otázku. Jonáš ignoruje nejen lidi, ale i Boha. V předchozím verši mu Bůh položí otázku: Je to dobře, že se tak zlobíš? A Jonáš ji nechá bez přímé odpovědi. Podobně jako na začátku příběhu, Bůh mu řekne, že má jít do Ninive, a on mlčí a jde opačným směrem. Teď se ho Bůh zeptá, jestli je dobře, že je tak naštvaný. A Jonáš mlčí, ignoruje ho. Oddělí se od Boha, který s ním chce být v jeho samotě.  A jeho samota se ještě prohloubí… 

Jonášova samota sobectví je prohloubena tím, že druhé míjí a nesblíží se s nimi, vzdaluje se od nich, energii investuje do péče o sebe a Boha a jeho otázku ignoruje. 

Co způsobilo Jonášovu samotu? Jeho hněv. Hněv přece odděluje lidi. Hněvivá tvář křičí do okolí: „Dej si na mě bacha! Nepřibližuj se! Nemluv na mě. Nedotýkej se mě.“ Hněvivá tvář vzdaluje dva lidi. Je to Jonášův hněv, který stojí za jeho samotou. A hněv je výsledkem jeho hříchu, hříchu exkluzivity - já jsem přece Boží člověk, Jonáš - Boží prorok, ti Ninivané jsou hrozní lidé a pravděpodobně to pokání nemysleli vážně, já s nimi nechci nic mít. Jonáš se do své samoty a svého hněvu dostává díky tomu, že druhými lidmi pohrdá. Jonáš vyčleněním druhých od sebe nakonec vyčlenil sám sebe od druhých. Se svou exkluzivní zbožností zůstal sám, vyloučen z komunity Ninivských. Sám se svým hněvem. Podobně jako Eliáš zůstal sám ve svém zoufalství, depresi a vyhoření, protože nepočítal pět tisíc dalších lidí, kteří byli na jeho straně. Ale on je bral jako ty, kdo ho zradili, nedovedl se přes to přenést, vyloučil je od sebe a tím vyloučil sám sebe od nich.

Dovedete si Jonáše představit?  Vidíte v něm někoho ze svých blízkých? Zahlédli jste v něm sami sebe. Je to obraz člověka, který sedí sám a pozoruje svět druhých lidí s křivdou a hořkostí v srdci. Jonáš se odráží v muži, který sleduje profil na síti své bývalé přítelkyně nebo manželky a se sebelítostí sleduje její život. Jonáš se odráží v ženě, která sleduje na sítích životy druhých lidí, porovnává se s nimi. Je to obraz staršího muže, který sleduje zprávy a dění jako pozorovatel a jenom si stěžuje. Jonáš se odráží v zatrpklém senioru, který od sebe všechny odhání. Jonáš se odráží v každém z nás, kdo se sobecky zakřivuje do sebe, pozoruje svět skrze svá okna a míjí se s druhými. 

To byla dvojí samota proroka Jonáše. Samota poslání i sobectví. Příběh ještě neskončil, budeme pokračovat v příštím týdnu. Ale zatím si dovolím malý spoiler. Bůh Jonáše nenechá samotného, znovu ho osloví, tím že pro něj udělá něco pěkného. Co to bude? Dá mu rostlinu a tím mu udělá velkou radost. Proč to dělá? Protože je Bohem vstupujícím do lidské samoty, který chce přetvořit lidskou samotu láskou.

Samota prvních Vánoc

I Ježíš na Vánoce vstupoval do samoty poslání. Přijal prsten moci a vydal se na cestu, na které ho nikdo nemůže zastoupit, je to jen a jen jeho úkol, je v něm sám. Ježíš opustil nebe, opustil svou rodinu, svého Otce, jeho slávu, nebeský tanec Trojice. Stal se člověkem. Člověkem, který je povolán k tomu, aby byl sám. Narodil se osamocené Marii a Josefovi v Betlémě. Narodil se těm, kdo byli odstrčení od lidí mezi zvířata do stáji. Mnohokrát za svůj život byl Ježíš sám; neoženil se, často trávil čas sám. Jeho smrt, smrt na kříži, tak jako smrt každého z nás, je zkušeností samoty. Bůh, který na sebe bere poslání samoty. 

Ale Ježíš je sám jen v tomto smyslu. Není jako Jonáš. Ježíš nezůstává v té druhé samotě, v samotě hříchu. Neodděluje se od druhých lidí, neprochází městem, ale zůstává s hříšníky. Stoluje s nimi, nemíjí je. Ježíš jako jediný člověk, který by mohl všechny exkluzivně odmítnout, tak přijímá. Nestaví si pro sebe chatrč, neřeší vlastní bydlení, ale buduje duchovní chrám z živých těl svým následovníků, ne dům sám pro sebe, ale společně. Ježíš neignoruje Boha, i když se mu nelíbí, co mu Bůh říká, tak se k němu neotáčí zády. Ježíš je sám ve svém poslání a přitom není osamocen. Dokonce i v zážitku smrti je obklopen učedníky, ženami, ještě i na kříži v místě bolesti a samoty. Tam, kde bychom čekali, že už se sobecky v bolesti zakřiví sám do sebe, tak sblíží s jedním zločincem a poslouží mu. Je sám ve svém poslání, ale nikdy není osamocen. Protože miluje ty, které na své životní pouti potkává. Svou láskou je osvobozuje k lásce nás.

Dvojí samota letošních Vánoc

Blíží se nám Vánoce. Budou pro nás i pro celé lidstvo výjimečné. Samota je jejich tématem. I v naší samotě se prolínají samota poslání a samota sobectví. 

Samota poslání: Vánoce byly svátky, kdy se lidé scházeli, sbližovali; na půlnočních byly narvané kostely, na vánočních koncertech a trzích s punči a svařáky cizí lidé z města zažívali krásné vánoční písně spolu; církev se scházela k dětským slavnostem v napěchovaných kostelech s vánoční atmosférou. A dnes se možná opět vidíme na nějakou dobu naposledy. … Je to samota, samota dána okolnostmi, které neovlivníme. Je to poslání, které jako lidé máme, zodpovědnost, kterou máme za sebe a za lidi okolo nás. Je to samota maminky, která je sama doma s dětmi;  samota muže v práci bez rodiny; samota lékaře, který tráví celé dny v nemocnici; samota seniorů v domovech důchodců a v místech, kde za nimi nikdo nemůže jít. Obrovská samota. Budeme sami, bez těch, kteří v tomto roce zemřeli. Slavíme první Vánoce, bez nich. Budou mít příchuť smutku a samoty: prázdná místa, kde sedávali, co říkali a dělali. To je samota našeho lidství. Samota, kterou přijímáme, protože jsou věci, které za nás nikdo druhý neudělá. Být člověkem znamená být sám. Máme prsten. Nikdo ho nemůže nést za nás. Ale to neznamená že musíme zůstat osamocení. 

Samota sobectví: Záleží jen a jen na nás, jestli budeme osamoceni i v tom druhém slova smyslu. Jestli se naše samota prohloubí v osamělosti jako u Jonáše. Míjíte druhé, nebo se s nimi zastavíte ve vzájemném blízkém setkání? Utíkáte od druhých, nebo se přibližujete? Investuje energii do svých věcí, nebo budujete něco pro druhé? Živíte v sobě hněv a hořkost? Pohrdáte druhými?  

Výzva

Mám pro vás výzvu na letošní Vánoce. Přijměte samotu, která je nutná jako poslání, které máte od Boha. Člověk má být sám. Ale nezůstávejte osamoceni kvůli svému hříchu. Máte k tomu sílu, vždyť žijete příběh, kdy Bůh vstoupil do vaší samoty. Nám, nám narodil se Immanuel, Bůh s námi. Opustil své, přijal samotu člověka, aby mohl být s tebou a vybírá si právě ty, kdo prožívají samotu. S láskou se k nám vztahuje, abychom my mohli svobodně milovat druhé a nenechávat je samotnými.