Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Boží lítost (34)

Kategorie


Jonáš: Boží lítost (34)

Kapitola třetí: Velké město

Část 10: Boží Lítost 

Jonášovo heslovité kázání je jako jiskra, která zažehne stoh slámy. Celé město zachvátí strach z blížícího se kolapsu. Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno, sdělují si navzájem. Na všech rovinách společnosti se nastartuje proces radikální proměny. Každý přijme zodpovědnost za svůj díl viny a obrátí se od svého hříchu k Bohu. Král vyjádří naději, že třeba na jejich obrácení zareaguje Bůh svým obrácením a slitováním. Minule jsme skončili u královy otázky. Vyslyší Bůh jejich volání? Změní své rozhodnutí? Bude mu stačit, to, co udělali? Pochybnosti jsou nasnadě. Příběh naznačuje, že jejich pokání nebylo tak ideální, jak bychom si ho představovali. Nejsme si jisti jejich motivy, ani představou boha. Ani ovoce pokání se neprojevilo z dlouhodobého hlediska, navíc jsou to fakt bídáci. Co na to Bůh?  

Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to.  

Jonáš 3:10

Naše rozpaky a nejistota ohledně možné Boží reakce jsou přehlušeny jeho jasným zřetelně artikulovaným přitakáním k životu města a jeho obyvatel. Jakoby v tuto chvíli bylo Bohu jedno, jakou mají motivaci, že si ho nedostatečně dobře pojmenovali, že jim sám vysloveně nedal šanci. Bůh byl připraven se nad nimi slitovat. Jeho oko upřeně sledovalo město, a když uviděl pozitivní změnu na jejich straně, okamžitě vysílá pozitivní signál sám. Dělá to proto, aby zárodek dobra, ke kterému se obrátili, podpořil a nezničil. Dokonce lituje toho, že zlo vůbec řekl a zamýšlel. Bere své slovo zpět. Nemá potřebu se jim ještě mstít, varovat je, ještě chvíli se na ně mračit nebo dělat uraženého, aby usilovali o jeho přízeň. V tom je Bůh úplně jiný než my lidé. Jeho deklarovanému odpuštění chybí ona pachuť hořkosti, která zůstává v nás ještě dobu poté, co si navzájem odpustíme. Odpustím, prominu, ale druhý ještě chvíli pociťuje mou nelibost - Musím ho v tom ještě chvíli podusit, ještě se na něj zamračím. Ono to ani jinak nejde, protože jsme v tom omezeni i fyziologicky. Emoce neodeznívají tak rychle jako myšlenky. Emoce jsou jako počasí, kterému chvíli trvá, než se změní. Bůh je však jiný. Není limitován emočním prožíváním lidského těla. Dokonce jde sám opačným směrem. Ve chvíli, kdy Ninivští činí pokání, udělají krok směrem k němu, přestože není dokonalý, tak řekne „moje chyba“, „beru zpět“ „lituji toho, že jsem vás chtěl připravit o život“. Je to pro nás těžko představitelné, něco s čím nemáme zkušenost, něco, co je ve vztahu k Bohu otázka víry a ne naší zkušenosti. Vždyť naše zkušenost je následující; představte si dvě scény z rodinného života: 

Žena udělá finanční průšvih, utratí moc peněz. Manžel se to dozví, udělá scénu a dá jí pomyslný nůž na krk s tím, že když nezačne splácet, nebude finančně vykazatelná a neuskrovní se, tak je mezi nimi konec. Ona na tuto scénu reaguje pokorně, omluví se, slíbí nápravu a začne pro to něco dělat. Emoce však v muži ještě zůstávají. Dá jí sice šanci, ale dívá se na ni s nedůvěrou, mračí se a nějakou dobu se jí vyhýbá. 

Nebo jiná scéna: teenager se probudí, pomodlí se a s takovou chutí si řekne, že dnešek začne jinak. Venku svítí sluníčko, vypadá to, že by mohl být hezký den. S rodiči se včera hádali, ale dnešek začíná znovu. A tak dříve než vyjde z pokojíčku, nasadí úsměv, podívá se do zrcadla a usměje se na sebe tím nejhezčím úsměvem, který dovede. Párkrát si zkusí hezky říct  “dobré ráno”. Vyleze ven, vejde do kuchyně a řekne s tím nejlepším umem, jak nejmileji dovede “dobré ráno”. Maminka ho zaslechne, ale nedojde jí ta malá změna v jeho hlase. Vyčte mu, že pozdě vstává, má vrabčí hnízdo na hlavě a neměl by tolik hrát na počítači. Veškerá touha změnit sebe a svět je v teenagerovi pro dnešní den zabita, protože nikdo neocenil malou změnu k dobru, která ho stála tolik úsilí. 

První situace ukázala, proč je těžké reagovat s lítostí a milostí na hříšníka, který zkouší nastoupit cestu pokání. Důvodem je, že se bráníme dalšímu zranění, nedůvěřujeme lidem, že se mohou změnit.  Nechceme se znovu napálit, a tak jsme opatrní. Odpustí, ale nedůvěřují. Proto zůstává pachuť hořkosti v našich ústech, která křiví naši tvář i poté, co jsme řekli, že odpouštíme. Druhá situace nám ukázala, jak důležitá je pozitivní zpětná vazba během prvních kroků změny. A zde je vidět obrovský rozdíl mezi námi lidmi a Bohem. Bůh se svobodně rozhoduje na lidskou lítost reagovat okamžitě pozitivně. I za cenu toho, že mu druhý znovu ublíží, že to není trvalé pokání. Bůh se nepotřebuje chránit hněvem a uzavřením se. Bůh totiž ví, že když už uděláme něco dobře a nasměřujeme se správně, tak je dobré naši snahu podpořit a ne nám vyčíst, co všechno nám ještě chybí. Bůh ani nemá potřebu se ke zlu vracet a říkat: “Jestli vám to ale nevydrží, tak to stále platí a zničím vás.” Ne, dokonce lituje svých slov: “Moje chyba, neměl jsem to vůbec říkat.”

Tak tedy, jestliže jste kdy po modlitbě, lítosti a pokání nad hříchem stále cítili nebo vnímali z Boží strany nezájem, hněv, výčitku, to, že vám sice odpustil, ale ještě chvíli s vámi nemluví a pravděpodobně vám nepožehná a nemůžete očekávat jeho milost v dalších dnech, nejedná se o reakci reálného Boha, ale o vaši projekci. Svou zkušenost si promítáte do věčného Boha. Ten bůh, kterému po vašem pokání stále zůstala v ústech negativní příchuť toho, že se na vás ještě zlobí, že vám teď úplně nevěří, není reálný bůh. Je to fantazijní bůh, který nemá s Bohem Bible vůbec nic společného.  To, co znáte ze života, si promítáte do nebe. Jsou to vaše vlastní emoce, vaše vlastní hořkost, která zůstává jako hněv na vás samotné. S Bohem nemá nic společného. Vaši blízcí nevěří vašemu pokání hned, protože se před vaším hříchem potřebují chránit, ale Bůh ne. Klidně do toho jde znovu. Sleduje, dívá se a oceňuje sebemenší pohyb správným směrem. Věříme Boha, který se utrpení nebojí, vstupuje do něj z lásky k nám. Nechává se opakovaně zraňovat a zabíjet. Znovu se k nám s láskou vrací, a tak v nás buduje a posiluje to, co je dobré. Vzpomeňte si na Ježíšovo podobenství o marnotratném synu a otci, který mu běží naproti ještě dřív, než syn cokoliv řekne a udělá. Otec ho podpoří a odmění první krůček, i když ještě není vyhráno. Nemůže vědět, co se synu honí v hlavě, jestli opravdu udělal pokání, ale otec to neřeší. Vůbec to neřeší a běží mu naproti při sebemenším náznaku jeho změny. 

Naše přemýšlení o Ninivských a zpochybňování jejich pokání odhalilo důležitou pravdu o nás. Díváme se více na to, co ještě druhému a nám chybí do zralosti a dokonalosti a do toho, jak by měl podle nás člověk vypadat, zatímco Bůh si všímá směru, kterým jsme se alespoň minimálně posunuli správně. A tento směr posílí, odmění, pozitivně na něj zareaguje. Misto toho, aby člověku řekl, že má stále ještě vrabčí hnízdo na hlavě a že zase moc hrál, tak řekne: “ Je milé slyšet z tvých úst tak pěkný pozdrav. Děkuji ti za něj, zlepšil jsi mi den”. Pokud by maminka takto zareagovala na svého syna, posílila by okamžitě to dobré v něm. To je Boží výchova. Takto se vztahuje i k nám.

Pohanský král měl tedy pravdu. Bůh opravdu litoval toho, že chtěl město zničit. Viděl pokání Ninivských a sám změnil svůj úsudek. Máme radost z tohoto happyendu? Zde by kniha Jonáš normálně končila. Příběh by se završil a Jonáš šel domů. Byl by tam třeba verš: Radující se Jonáš se vrátil domů a chválil Pána Boha. A ono ne. Ještě se otevře čtvrtá kapitola s novou zápletkou, která odhalí Jonášovo nitro a jeho hněv ještě víc než bouře a ryba. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, máme před očima Tvůj příběh, který nás znovu a znovu přesvědčuje, že se nebojíš bolesti a zranění, které Ti způsobujeme svým opakovaným hříchem. Že se před námi nemáš potřebu chránit, že v Tobě nezůstává hořkost déle než je potřeba, ale s otevřenou náručí pozitivně reaguješ na náš sebemenší záchvěv pokání a dobra, který v nás je. Když za Tebou jdeme, když se obracíme k tomu, co je dobré a měníme svůj život, připadáme si občas jako dítě, které se teprve učí chodit. Opatrnými, nejistými krůčky se blížíme k Tvé náruči, ale padáme na zadek, nejde nám to, pořád se něčeho přidržujeme. Ale to, co nás k Tobě táhne, je Tvá otevřená náruč a Tvůj pohled, kterým oceňuješ každý sebemenší pohyb a snahu, kterou my napřeme vůči k Tobě. Děkuji ti za to, že nás dovedeš ocenit a posílit, to malé dobré, co jsme právě udělali. Díky, že se před Tebou můžeme učit chodit.