Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Hlad (31)

Kategorie


Jonáš: Hlad (31)

Kapitola třetí: Velké město

Část 7: Hlad 

Jonášovo kázání má obrovský úspěch. Celá společnost uvěří, že na ně Bůh sesílá tragédii, která způsobí kolaps jejich civilizace. Proto se k němu svorně obrací, činí pokání. Dokonce se k nim pokorně přidává i sám král. Minule jsme si všimli, že král pokorně sestupuje ze svého trůnu a symbolicky se  vzdává své moci. Napadlo nás, jestli to není výraz jeho slabosti, jestli neutíká před zodpovědností. Nemá právě král ve chvíli krize zůstat silným? Jako symbol neochvějné moci sedící na trůnu, aby byl povzbuzením pro svůj lid? Ne. Dnešní verš nám ukáže, že král si přes všechnu pokoru před lidmi, Bohem i sebou ponechal obrovskou vnitřní sílu. Projevil pokoru, ale zůstal silným. Poradí se s rádci a vyhlásí následující vládní nařízení: 

Vyhlásil: V Ninive, z rozhodnutí krále a jeho velmožů: Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nesytí ani nepijí vodu.  

Jonáš 3:7

Král a další vrcholní politici se dohodnou a podpoří to, co už společností probublává. Výzvou k půstu podpoří směr pokání. Půst od jídla a vody se vztahuje na všechny živé bytosti ve městě. Proč zrovna půst? Začneme zase obráceně. K čemu je jídlo a pití? K tomu, aby nás udrželo při životě. K tomu, aby nám dodalo energii a k tomu, aby nám udělalo dobře. Po jídle se člověk cítí příjemně, trochu otupený a unavený, zvlášť pokud to bylo něco většího, bylo toho hodně, bylo to těžší. Ale funkcí jídla je mnohem víc než jen, aby nás udrželo při životě. Dokonce si troufám říct, že velká část toho, co sami jíme má funkci společenskou, příjemnou a úlevnou, a rozhodně ne nezbytně nutnou. Co jiného chcete večer u televize dělat? Co se tedy děje v člověku, když se rozhodne vstoupit do půstu? Vzniká absťák, krize, nepříjemný pocit. Je podrážděný, unavený, kručí mu v břiše. Není v pořádku. A právě tento stav krize, nepořádku je něco, co půst udržuje v člověku. Jen si představte Ninivské. Mají tu krizi, blíží se katastrofa, vyděsí se. Ale potom večer přijdou domů, dají si dobré jídlo, dobré pití a jen tak sedí rozvalení se svou rodinou a s přáteli. Se vším tím příjemným, co vstřebávají, se odplavuje stres a krize. Najednou svět nevypadá tak strašně. Zahoří jim naděje, cítí se lépe a svět se zdá být v pořádku. A to je právě moment, který nesmí nastat. Jen pár hodin po krizi už jsou v pohodě, a to právě díky jídlu. Půst je má udržet v krizi. Má jim být zle i v noci a další den ráno ještě hůř. Krize ve vnějším světě se musí odrazit ve vnitřním světě těla a emocí. Jinak než půstem to však nepůjde. Jídlo a pití je drogou, která nám dává radost ze života, příjemné chvilky. A těch se člověk v půstu vzdává. Krizí, nepohodlím, emocemi a kručícím břichem se tak konečně dostane ke slovu nářek duše. Lidská duše naříká, touží po Bohu, po nebi, po jeho království plném spravedlnosti a práva. Naše duše křičí po uspokojení, po lásce. Ale my jsme ji naučili, že stačí, když si dá jedno dvě piva, čokoládu, kačenu se zelím, pizzu, burger a najednou je svět zase v pořádku. A přitom není, nic se nezměnilo, jen já jsem uspokojil hlad své duše. Ne, uspokojil, možná jen přehlušil. Co je tedy v pozadí královy výzvy k půstu? To, aby si všichni lidé vzali čas a vědomě vstoupili do krize. Aby jejich těla a emoce každou minutu během několika dní odrážela úzkost z toho, že se civilizace žene do zániku. Násilně se dobrovolně všichni udržují v krizi. Dokonce i zvířata, aby řvala a křičela hlady, aby bučely krávy a hýkaly oslice. Aby se celým městem nesl nářek a aby neskončil večer u toho, že se lidé dobře nají. Aby po pár hodinách nezpohodlněli a nepřestali se modlit. 

I my půstem vyjadřujeme náš hlad po Bohu, naši žízeň po spravedlnosti. Ty pocity, hříchy, stesky a bolesti, které jsou v nás latentně skryty, se půstem vyplavují navenek. Odepřu si dobré jídlo, dobré pití, zkrátka to, co mě uspokojí. Mé tělo tak konečně může cítit to, co už dávno má duše prožívá, že svět není v pořádku. Proto jsou půsty zásadním prvkem naší zbožnosti. Ne pořád. Jsou chvíle, kdy se radujeme a odpočíváme, potom má společné jídlo svůj význam. Ovšem čím je nám lépe, čím pohodlněji si žijeme, zakotveni ve zvrácené společnosti, ve společnosti směřující ke kolapsu, čím více dobrého jídla máme na stolech, tím důležitější půst je. 

Svým půstem si spolu s Ninivskými připomínáme, že krize trvá. Že teď je zrovna období, kdy chceme, aby naše modlitby nebyly pohlceny pohodlím, ale aby vycházely z nepohodlí jak našeho těla, tak naší duše. Spolu s Ježíšem půstem přivoláváme krizi, dokonce samotného ďábla, který díky naší slabosti sílí a jeho pokušení roste. To je realita tvrdého světa, duchovního boje. Odepřu si několik jídel na několik málo dní a prožiji na vlastním těle úzkost světa. A mohu bojovat. Možná právě k boji za svět mě půstem zlý pohanský král Ninive dnes zve. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi řekl: “blaze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti.” A my Ti vyznáváme, že často hříchy světa, naše vlastní pocity nespravedlnosti a krize a úzkosti přehlušíme příjemnými zážitky, třeba i jídlem a pitím. Chceme se cítit dobře. Prosím, pane, odpusť nám to. Ano, pane, snažíme se jídlem a pitím ukojit hlad naší duše, která však hladoví po Tobě, po spravedlnosti, právu a Tvém království. Díky, pane, za dnešní výzvu k půstu, kterou jsme slyšeli  od pohanského krále. Díky za to, že můžeme odhalit hlad naší duše, zakusit krizi světa, a tak se s Tebou spojit v utrpení a zápase za to, aby se Tvé království šířilo mezi námi. Buď Tobě sláva.