Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Pokání (29)

Kategorie


Jonáš: Pokání (29)

Kapitola třetí: Velké město

Část 5: Pokání

Jonáš prochází rozlehlým, zvráceným a nebezpečným městem. Městem, které se rozkládá zlem a spěje ke kolapsu. Vyhlašuje nad ním krátké, úderné, pravdivé slovo soudu s výzvou mezi řádky. Jak na jeho kázání zareagují obyvatelé města? 

Představte si, že byste sami měli napsat povídku, román, nebo sepsat scénář pro divadelní hru na téma Život před apokalypsou. Měl by to být příběh o tom, že se společnost dozví, že za čtyřicet dní přijde katastrofa. Jak byste sami takový příběh napsali? Jaké byste do něj zařadili postavy? Jak by se děj vyvíjel? Já osobně bych popsal různé typy lidí podobně jako Albert Camus v románu Mor. Zamyslel bych se nad tím, jak různí lidé reagují na krizovou situaci, na katastrofu, která se blíží.  Byli by tam lidé, kteří by chtěli utéct před katastrofou, opustit společnost. Určitě by tam byli lidé, kteří by chtěli společnost zachránit, dělali by všechno pro to, aby katastrofě zabránili. Možná by tam byli lidé, kteří by si začali užívat života a nevázaně se radovat, rabovat a ničit a žít si pro sebe. Možná by tam byla skupinka lidí, která se psychicky zhroutí a zavře se doma. A možná by i někdo spáchal sebevraždu. Zkrátka každý by reagoval po svém. Myslím, že by to byl poměrně realistický scénář. Každopádně takový scénář kniha Jonáš smete ze stolu a napíše vlastní…. 

Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst a všichni, od největšího až po nejmenšího, si oblékli žíněné roucho.

Jonáš 3:5

To, co se právě děje, je naprosto nemyslitelné, nečekané a absurdní. Nikdo z nás by takto román nenapsal. Žádné rozdílné reakce různých lidí, všichni stejně začnou truchlit. Prostě a jednoduše, Jonáš řekne a lidé uvěří a jejich víra je vidět. Jonášovo slovo se zatím dostalo k malému zlomku lidí, ale ti si to řekli mezi sebou a dál. Během prvního dne ze tří už Jonáš nebyl sám, kdo toto heslovité kázání šířil. Šířilo se samo městem od úst k ústům, napříč všemi vrstvami společnosti. Jonáš byl jako hořící sirka, která v mžiku zapálila celý stoh slámy. Nejúspěšnější kázání v dějinách. Ninivští se tak právě zařadili po bok větru, bouře, námořníků a ryby jako postav v příběhu, kterým stačí maličko, aby poslechli Boha. Stačí jedna výzva, aby se nasměrovali k dobru. Úspěšný misionář Jonáš tak znovu zůstává osamocen jako neposlušný hrdina, kterému musí Bůh říkat věci dvakrát. Ale abychom mu zase nekřivdili. Příběh se na něj samotného dívá z mnohem většího detailu. Při takovém rozlišení na úrovni motivů, modliteb a vnitřních zápasů vypadá člověk jinak, než když je součástí velkého davu, který udělá něco správně. 

Reakce města, která je popsána ve verších 5-9, by se dala výstižně shrnout slovem „pokání“. Je to komplexní změna směru na úrovni osobnostní i společenské. Je to změna primární orientace od sebe, od své cesty zla, směrem k Bohu. V tomto zamyšlení a i v těch dalších uvidíme, že předpokladem pokání je osobní viditelná víra v Boha a vědomí vlastní viny, které se projeví pokorou, hladem, změnou života a nadějí

Předpokladem pokání je osobní viditelná víra v Boha a vlastní vinu

Osobní znamená, že každý člověk sám přijímá zodpovědnost za svůj díl viny za rozpad města. Ninivští nejdou do ulic skandovat proti politikům, kteří je svedli na scestí, nevyvléknou se ze zodpovědnosti, nejde o třídní boj chudých proti bohatým. Ne, každý sám si vezme své roucho a tím vyjádří: je to moje vina. Část viny města je moje vina, osobní. Vidí sebe, jedince, jako toho, kdo společnost utváří. Nejen ti velcí, ti, co mají v rukách moc a musí se veřejně omluvit, když udělají přešlap, ale i ti malí s malým vlivem, kteří se veřejně za stejné přešlapy neomlouvají. Všichni společně od největšího po nejmenšího, osobně, berou zodpovědnost za rozpad města. Nesvádí vinu na někoho jiného.

Viditelná znamená, že to, co si sami uvědomili, si lidé nenechali pro sebe. Neřeknou si někde v koutku duše: “a, to jsem asi neměl”. Ne, oni to expresivně vyjadřují a komunikují do světa okolo sebe. Což je pravděpodobně i způsob, jak se celá zvěst šířila dál. Po ulicích začalo chodit víc a víc zachmuřených a  truchlících lidí v žíněném rouchu, další se ptali: “Co se to děje?”, a tak se informace šířila. Viditelně dávají najevo, že jsou v krizi a krizi udržují půstem.

Víra: Ninivští uvěřili na základě slova. Neměli nic jiného než Jonášovo slovo, žádné znamení, žádné kouzlo, žádné přesvědčující důkazy, jen slovo o kolapsu. Osobně se domnívám, že to, co přispělo k té obrovské popularitě Jonášovy zvěsti, bylo to, že lidé sami viděli a zakoušeli na sobě zlo, které mezi nimi bylo. Lidé nebyli spokojení. Jonáš se stal jejich hlasem, rozbuškou pro napěchovanou společnost. Seno už bylo vysušené, a proto se tak rychle rozhořelo.

V Boha: Ninivští uvěřili Bohu. Nejde zde však o Hospodina, Boha Izraele, ale o Boha v tom nejobecnějším slova smyslu. To kniha Jonáš důsledně rozlišuje. Jonáš se vztahuje k Hospodinu, vyjádřeného Božím jménem, pohané k Bohu, k obecnému Bohu. Bůh tu pro ně, podobně jako pro námořníky z první kapitoly, mohl být reprezentantem toho nejvyššího a nejlepšího možného co si dovedou představit. Cokoliv, co je nahoře. Podobně jako dnes mnoho lidí řekne „že nad námi něco je“ a přitom nevyznávají víru v „Ježíše a křesťanského Boha“. Asi na té této rovině nám text říká, že se pohané vztahují k Bohu. A tak možná si i s Jonášem tak trochu říkáme, jestli to není málo, jestli to bude stačit? Uvěřili v Boha, ale ne v našeho Boha, v našeho osobního Boha smlouvy. Jestli to stačilo nebo nestačilo uvidíme na konci kapitoly.

a vlastní vinu. To, čemu ninivští uvěřili, je fakt, že když budou dále pokračovat směrem ke zlu, tak se zhroutí a přijde katastrofa. Pokud se nezaměří vzhůru k Bohu, dopadnou špatně.  Je to víra v to, že je tady Bůh, který je někde jinde než oni. Je tu víra v to, že se oni sami provinili. Zasáhne je to s takovou přesvědčivostí, že se úplně zaseknou, přestanou jíst a začnou truchlit. Každý z občanů Ninive tak vyjadřuje osobní, viditelně projevující se víru v Boha a vlastní vinu. 

Kde vidíme sami sebe v příběhu Ninivských? Jaké výzvy dává příběh nám? I tato část příběhu se znovu vrací k tématu přijetí zodpovědnosti za rozkládající se svět. S Jonášem jsme se učili přijmout zodpovědnost za cizí svět, který se rozkládá někde mimo nás. Tentokrát jde však o svět náš. Tentokrát jde o přijetí osobní zodpovědnosti, za to, že jsem součástí společnosti, která je v jistých ohledech zvrácená. Má v sobě určitou míru zla, korupce, násilí a nenávisti a dalších společenských hříchů. Jsou to modly společnosti, kterým lidé věří a které uctívají. Přestože i my si můžeme říci, že jsme malí páni, že nic nezmůžeme a tedy za nic nemůžeme, že se nepodílíme aktivně na zlu, tak si všimněme, že právě tento postoj je něco, co v Ninive nevidíme. Pokání Ninivských začalo právě u lidí, kteří přijali zodpovědnost za odraz celku společnosti v sobě, za svůj, byť malinký, díl viny na zlu společnosti, vyjádřený třeba jen jejich pasivitou, že nedělali nic s tím, že se společnost rozpadala. Každý z nich osobně vyhlašuje pokání nad společnosti, ve které je, malí i velcí. Je to vykupující. A tak můžeme i my dnes v modlitbě vyznat společně svou vlastní účast na hříších naší doby. Nejen našich osobních hříších, kterých jsme se někde dopustili, ale přemýšlet i nad vyznáním hříchů společenských. Možná je i to naše role jako křesťanů v dnešní době. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty ses stal člověkem a jako jeden z lidí ses podepsal pod hříchy lidstva. Viděl jsi v sobě stejnou tendenci k hříchu, jakou máme my, stejné pokušení, stejnou hloubku zla, se kterým jsi ty sám zápasil. Přitom si vyhrál. Přestože jsi nad hříchem osobně vyhrál, ztotožnil ses s hříchem společnosti, vyjádřil jsi, že tu stojíš s námi. Neber nás ze světa, ale zachovej nás od zlého, dej nám moudrost rozlišit hříchy doby, prohlédnout slepá místa naší společnosti, modly, které společně uctíváme, aniž bychom o nich věděli. Prosíme, Pane, dej nám milost stát a přijmout odpovědnost za viny naše i viny společnosti, ve které jsme.  Dej nám, Pane, milost k pokání, abychom první mohli vyjít do ulic a činit pokání za zlo, které je ve společnosti.