Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Kudy dál? (25)

Kategorie


Jonáš: Kudy dál? (25)

KUDY DÁL

Jonáš 3:1-2

Co budeme dělat, až zase budeme moci svobodně chodit po večerech ven a vídat se s lidmi? Najednou před námi bude viset otázka: Kudy dál? Co s životem? Kam se vydáme jako jednotlivci, rodiny, komunity, lidstvo? Kterým směrem půjdeme, až vylezeme z břicha ryby, které je sice krizí, ale zároveň nás chrání před krizí ještě větší?  Kudy dál? Chceme se jen vrátit k tomu, co bylo? Nebo jsme ochotni využít čas ke změně směru? 

Čteme společně knihu Jonáš. Každý den jeden verš. První kapitola byla o člověku, který odmítá Boží výzvu přijmout zodpovědnost za rozkládající se svět. Ukázala nám, že ten, kdo před zodpovědností a Bohem prchá, se osobnostně hroutí a rozpadá. Začnou se okolo něj objevovat bouře, které ovlivní nejen jeho, ale i jeho okolí. Ten, kdo nesměřuje vzhůru k Bohu, silou gravitace hříchu klesá dolů. Ve druhé kapitole jsme četli, jak tento člověk klesl až do stavu na pokraji smrti. Nezbývá mu nic jiného než se modlit. V modlitbě obrací pozornost vzhůru k Bohu. Zážitek bouře, ryby a záchrany, reflektovaný v modlitbě, ho změní. Když dokončí modlitbu, tak ho ryba vyplivne na pláž. Na břehu s pevnou půdou pod nohama se ze země zvedá nový člověk. Stejný, a přesto jiný Jonáš. Asi tak stejný a jiný jako bychom byli vy nebo já po extrémním zážitku hrůzy, ohrožení a záchrany. To člověka změní. Nový Jonáš je znovu na začátku. Budoucnost se před ním otevírá jako otázka, jako nový svět. Kudy dál? Kterým směrem? Kterou cestou z vody ven? Na tuto otázku odpoví text:

Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám.

Jonáš 3:1-2

Bůh iniciativní

Bůh iniciativně osloví na-břeh-vyvrženého-rozhlížejícího-se-Jonáše a zopakuje původní výzvu. Zase Bůh. Všechny kapitoly v knize Jonáš, kromě začátku čtvrté, začínají a končí Bohem. Bůh je hlavní postavou knihy. Není to ani Jonáš, ani pohané, ani velká ryba, nebo žravý červík. Nic, jen Bůh. Asi čtyřicetkrát je postava Boha vepsána do útlé knížečky, do té malé povídky mezi  dalšími proroky. Taková hustota Božího slova, Božího jména je neobvyklá, dokonce i na biblická měřítka. Ale nás už to nepřekvapí. Víme, že autor knihy rád přehání, že všechno důležité je velké a všechno zásadní je několikrát zopakováno. A tak příběh nešetří Božím jménem a Božím vlivem na děj. Vepíše Boha do každého volného místečka. Jestliže je hlavní postavou knihy Jonáš Bůh, potom je celá kniha Božím sebepředstavením. Bůh se ukazuje vepsán v příběhu. Odpověď na naše i Jonášovo „Kudy dál“ je provázáno s odpovědí na otázku „Kdo je Bůh“. Vždyť Kudy dál znamená Kudy za Bohem. První kapitola nám Boha představila jako Boha výzev a zodpovědnosti. Druhá kapitola, ta modlitba, nám představila Boha jako Boha zachraňujícího. Jaký Bůh je vepsán do dnešního textu? Už jsme si všimli, že Bůh je iniciativní. Dále se nám představí jako: mnohomluvný, konzistentní v poslání, flexibilní ve způsobu provedení a ochotný dát druhou šanci.  

Bůh mnohomluvný a konzistentní 

Bůh mluví k Jonášovi podruhé. Připomíná mi to text v úvodu novozákonního dopisu Židům: mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům. Bůh není mlčenlivý, ale mnohomluvný. K Jonášovi mluví dvakrát přímo, na začátku první kapitoly a na začátku třetí kapitoly, mezi tím k němu hovoří nepřímo: skrz bouři, skrz vítr, v napomenutí a milosti námořníků, skrz rybu a záchranu. Bůh, který mluví. A v tom, co říká Jonášovi, je konzistentní. Jak ta výzva na začátku první kapitoly, tak ta výzva na začátku třetí kapitoly jsou na začátku stejné (Poslání, které Bůh pro Jonáše má, zůstává stejné): Jdi do obřího města Ninive a vyřiď můj vzkaz.  Bůh respektuje potřebu lidí slyšet výzvu vícekrát. Ještě že tak, oddechneme si. Málokdy nám něco dojde napoprvé. Jako rodiče to jistě znáte. Výjimečně se stane, že dítěti jednou přikážete a hned vás poslechne. Opakování bývá nutné. Proč? Když pomineme přirozenou rebelii dítěte, tak opakování dodává výzvě váhu. Ukazuje, že to myslíte doopravdy, že jste si to nerozmysleli, že jste nezapomněli. Dokazujete tím, že jste důslední, konzistentní a nepouštíte slova jen tak do větru. A to dítě potřebuje zažít, to je znak správné výchovy. Potřebuje vědět, že ne znamená ne teď i za deset minut. Že ukliď si platí teď i později. Jen tak se dítě setkává s řádem světa, který je pevný, na který sice naráží, ale o který se může i opřít. Potom má pevnou půdu pod nohama a bude mnohem silnější. Opakování výzev je důležité a dobré. Navíc minimalizuje efekt toho, že by člověk prvně nerozuměl, neslyšel. Například dítě zaplavené emocemi neslyší, neslyší také, když mu dáváte výzev moc. Je potřeba některé věci opakovat. Bůh se představuje jako rodič připraven předložit Jonášovi výzvu vícekrát.  

Mluvil jsem o dětech, ale víme, že nejen děti potřebují slyšet věci vícekrát. Kolikrát se vám nějaké téma musí vynořit v mysli a přijít k vám z venku jako výzva, než ji začnete brát vážně a něco s ní dělat. S myšlenkou „měl bych zhubnout a cvičit“ si pohráváme roky, než podle ní začneme žít. Nestačí nám jednou se vidět v zrcadle nebo na fotce, nestačí jedna poznámka od manželky, dokonce ani doporučení lékaře. Musí se toho nahromadit o dost více. Musíme mít hodně náznaků, že vztah s druhým člověkem je v krizi, než si to opravdu přiznáme a vyhledáme pomoc. Výzvu jít pracovat jako dobrovolník do uprchlického tábora také nepřijmeme na základě jednoho večerního nápadu, ale potřebujeme tuto výzvu potvrdit v určitém čase. Vědět, že to je ono. A není to jen o naší rebelii, ale nemůžeme poslechnout a vtělit všechny výzvy, které k nám přichází. Potřebujeme vědět, co je důležité, o co se můžeme opřít. A to bývá právě to, co k nám přichází z více stran, opakovaně:  ve snu, ve filmu, z obrazu, z Bible, od druhého člověka. Tam nacházím něco pevného, čemu se mohu podřídit. Tam nacházím Boží výzvu. 

Bůh je mnohomluvný a konzistentní. Nikdy nepřestal být mnohomluvným. Jestli máme dojem, že Bůh nemluví, že mlčí, zkuste si přečíst celou Bibli. Je tam toho mnohem víc, než budeme schopni rozumem porozumět, vírou vyznat a mnohem víc, než jsme schopni vtělit do života. Je to kniha, která nás bude vždy mnohonásobně přesahovat. Vždy budeme schopni z ní aplikovat jen malý zlomek potenciálu, který v sobě má. Je nevyčerpatelným zdrojem moudrosti a výzev. Nikdy ji nemůžete dočíst s dojmem jo to už mám, to už zvládám, tak mi, Bože, pošli další knihu! Ne, to není možné. 

Jonáš i my na břehu nové země potkáváme mnohomluvného, konzistentního Boha. Iniciativně nám nabízí velké množství cest, mnoho výzev. Jakou cestou jít, jakou výzvu chci přijmout? Přijmi výzvu, která se ti nabízí opakovaně, kterou ti Bůh říká už podruhé, možná víckrát než podruhé. Výzvu sloužit slovem rozkládajícímu se světu. 

Bůh flexibilní 

Už jsme si všimli, že když dáme druhé verše první a třetí kapitoly vedle sebe a detailně je porovnáme, zjistíme, že obě poslání jsou v první části totožná a v závěru odlišná. Podobnosti vyjadřují Boží konzistenci, v čem je stejný, naopak rozdíly ukazují na Boží flexibilitu, na jeho změnu. Poslouchejte: 

Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne. 

Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám.

Dvě odlišnosti: 1) Je tu jiná předložka. Malinká, téměř nepostřehnutelná, ale významná změna. Poprvé je Jonáš poslán, aby volal proti městu, podruhé má volat k městu. První předložka v originále působí více konfrontačně, útočně (jdi tam a naper jim to), druhá je mírnější (řekni jim to). Výzva dýchá jiným dojmem. 2) Poprvé je argumentováno zlem, které překonalo určitou mez. Podruhé je důraz na zvěst, kterou Bůh říká samotnému Jonášovi, a Jonáš ji má vyřídit.

V tak krátké, staré, hutné povídce nemůžou být slova psána omylem. Autor nezapomněl na to, že v prvním verši první kapitoly to formuloval jinak. Velmi dobře věděl, že píše jinou výzvu. Dochází k mírné změně způsobu, jakým má být v Ninive kázáno. Boží výzva zůstává stejná v odpovědi na otázku Kam má jít? a Proč?, ale zlehka se mění důraz na to Jak? Co se změnilo? Co se změnilo mezi začátkem první a třetí kapitoly? Není to ani Ninive, ani Bůh, ale Jonáš. Jiný Jonáš má jinak mluvit k městu. Jonáš je člověkem, který na sobě zakusil trest, ohrožení i milost záchrany. Milost od námořníků, kteří za něj zápasili, přestože jim zkomplikoval život, trest i milost ze strany Boha, který ho hodil do moře a pak ho zachránil v rybě. Jonáš je, ať chce nebo nechce, jiný muž. Tím pádem je i jiné poslání, které má. Má jinak mluvit, Bůh od něj očekává jinou řeč.  

Kudy dál? Jak chcete sloužit rozkládajícímu se světu svým slovem? 

Sloužíme podle toho, kým jsme. Naše služba se mění v souvislosti se změnami naší osobnosti. Příklad: Mám za úkol kázat, to je obecný pojem. Mám za úkol nějakým způsobem využívat slova, řeč, mluvu tak, abych mluvil k rozkládajícímu se světu, ať už lidské duše, lidských vztahů nebo větší společnosti. To, jak budu kázat, jaká slova volím, je různé. Před rokem jsem kázal jinak než před deseti lety a za třicet let to bude taky jiné. Důvodem je to, že já se měním. Moje zkušenost s Božím trestem, s Božími výzvami, se soudem, s hříchem i milostí, záchranou mění mě osobně. Příběhy, které slyším od druhých lidí o jejich zápasech, mění mě osobně. Proto dostávám od Boha výzvu mluvit jinak, než jsem mluvil dřív. Podobné je to s rodičovstvím. Jste povoláni k tomu vést děti, malé i větší, dospělé i miminka, vychovávat je, zmocňovat je, povzbuzovat, napomínat. A to, jak to děláte, ten konkrétní způsob, ke kterému vás Bůh volá, je vždy vázán na to, kým jste. To, jak vás Bůh zformoval, předáváte dál. To je vaše poslání. 

Možná mě dnes poslouchá někdo, ke komu Bůh kdysi promluvil a ujistil ho o tom, že ho miluje. Ten člověk, který toto zažil s Bohem, je si tím jistý, tak najednou zažil Boha v tom Boží vtěleném slově na vlastní kůži. Potom se to, co zažil, stává zvěstí, kterou předává dál. To je to, co Bůh Jonášovi říká Řekni jim to, co já říkám tobě. Jak říká apoštol Pavel, sloužíme druhým tou útěchou, které se dostalo nám. 

2 Korintským 1:4 On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.

Bůh se představuje jako flexibilní. Počítá s tím, že můj způsob naplnění jeho poslání je limitován mnou samotným, kým jsem, mou zralostí a zkušenostmi, které jsem s ním nabral. A právě v těchto našich limitech si nás chce použít. To je neskutečně osvobozující pocit. Moje osobnost, osobitost,selhání a pády, limity a neschopnosti, to vše Bůh flexibilně zapojuje do svého poslání. 

Tak tedy, vylezli jsme s Jonášem z břicha ryby, rozhlížíme se, kam dál, co dál a slyšíme z tohoto textu: Přijmi výzvu, která se ti nabízí opakovaně. Výzvu, kde slovem sloužíš rozkládajícímu se světu a předáváš přesně to, co jsi ty sám od Boha přijal. 

Bůh dávající druhé šance

Bůh je iniciativní, mnohomluvný a konzistentní v hlavním poslání a flexibilní v detailech.  A nakonec,  Bůh, který dává druhé šance. A proč ne? Je to jiný Jonáš, než byl před pár týdny. Prošel si radikální transformací. Třeba už tentokrát bude citlivější na Boží výzvu a ochotnější přijmout zodpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. Pán Bůh, který dává druhé šance. Trefně to vystihl prorok Jeremiáš v obrazu hlíny a hrnčíře (Jeremiáš 18:1-6). Jonáš je hlínou a Bůh hrnčířem. Bůh chce z kusu hlíny něco vytvořit, nádobu, která bude použita v Ninive. Začne tvořit. Tvoří, tvoří, ale  hlína není poddajná, nenechá se tvarovat, dělá si, co chce. Hrnčíř ji zmačká a teď stojí před rozhodnutím: vezmu ji a hodím z okna, nebo vezmu ji a postavím na hrnčířský kruh a začnu znovu. Jeremiáš v obrazu ukazuje na Boží rozhodnutí použít hlínu znovu, přestože se jí to poprvé nepovedlo. Nevyhodí ji oknem a nevezme si jinou. A tak dostává hlína i Jonáš druhou šanci. Má možnost prokázat, že se změnil. Dostává stejný úkol. Skrze Jonáše chce Pán Bůh dát druhou šanci celému městu. Jonáš sám druhou šanci dostal a teď může předávat zvěst milosti dál. 

Pokud věříme v Boha, který dává druhé šance, potom nemusíme lámat hůl nad sebou ani nad druhými, pokud se nám něco nepodaří napoprvé. Vždyť chybami a nezralostí se měníme a učíme. Vtělujeme Boha druhých šancí. Toužíme spolu s ním, aby všichni lidé došli spásy. To je naše bytostné poslání. 

Rozšíříme radu: Přijmi výzvu, která se ti nabízí opakovaně. Výzvu, kde slovem sloužíš rozkládajícímu se světu. Předáváš to, co jsi ty sám od Boha přijal, dokonce i když se ti to napoprvé nepovede. 

Jaký Bůh je vepsán do dnešního textu? Iniciativní, mnohomluvný, konzistentní v poslání, flexibilní ve způsobu provedení a ochotný dát druhou šanci. 

Současná glosa

Co bude, až vylezeme z břicha ryby a znovu se nám otevře nepřeberné množství životních možností? Co až budeme zase na křižovatce? Vrátíme se zpět ke stejnému způsobu života? Možná ano, možná rádi. Určitě budou věci, kterých si budeme vážit, protože máme zkušenost života bez nich. Zároveň možná, tak jako Jonáš, můžeme přidat výzvy, které jsme předtím potlačovali, před kterými jsme utíkali. A jestli dostaneme druhou šanci, můžeme něco napravit. Ale jestli něco reálně v životě napravíme, bude vycházet z toho, co děláme teď. 

Nyní máme jedinečnou příležitost, modlit se, postit se, meditovat, rozjímat. Teď jsme ještě v břiše ryby, teď jsme v modlitbě, která reflektuje naši proměnu. V onom mezistavu, kdy už nás nebaví sledovat filmy a seriály, hrát hry a začínáme se nudit. Zábava nás už nebaví. To je dobře. Teď jdeme hlouběji, nasloucháme hlasům, které jsme předtím přehlušili. Co budeš dělat? Jaké poslání před tebou leží? Jak chceš slovem změnit rozkládající se svět? Otevřel se nám prostor ptát se Boha, co po mě chce?  A tímto kázáním vás k tomu chci povzbudit. Teď je čas přemýšlet o tom, co budeme dělat, až vylezeme z břicha. Až budeme venku a uvidíme otevřenou restauraci, kino a kavárnu, bude pozdě přemýšlet a rozhodovat se. Automaticky vjedeme do starých kolejích. Jsme si jisti, že chceme? Své směřování v životě vybojovávám na modlitbách v břiše ryby jako Jonáš.

Boží řeč k člověku: Človíčku, dnes jsem se ti představil jako iniciativní Bůh. Můžeš se spolehnout na to, že budu iniciativně vstupovat s výzvami do tvého života. Nenechám tě jen tak bloumat životem, budeš mít ode mě dostatek výzev. Můžeš se spolehnout na to, že jsem mnohomluvný Bůh. Budu k tobě mluvit různými způsoby, z několika stran, podruhé, potřetí, protože vím, že ti trvá, než se naučíš slyšet můj hlas a poslouchat ho. Chci ti taky ukázat, že jsou věci, na kterých mi opravdu záleží a které se s časem nemění. Neměním se jako počasí. Jsou věci, po kterých toužím pořád, každý den, v průběhu celých dějin. Jsem konzistentní v posláních. Ale když se podíváš blíž, zjistíš, že je hodně způsobů, jak moje přání naplnit. Ale to, co čekám přímo od tebe, to tvoje poslání, je ti šité přímo na míru. Chci, abys nepředával nic jiného, než to, co jsi ode mě přijal. Mluv o tom, čím jsem tebe oslovil, čím jsem tebe proměnil. Jsem Bůh druhých šancí. Mám druhou šanci pro tebe a budu rád, když ty dáš druhé šance lidem okolo sebe. To, co jsi ode mě přijal, to, jak jsem se ti dnes zjevil já, předávej dál.

Lidská odpověď: Chválíme tě, Bože, za to, jaký jsi. Díky, že se mohu spolehnout na tvou iniciativu, se kterou mě chceš oslovit. Díky, Bože, že jsi mnohomluvný a že respektuješ mou potřebu slyšet věci vícekrát. Díky, že se mohu spolehnout na to, že jsou tu konzistentně dobré věci, kterým mohu zasvětit svůj život, aniž bych byl zklamán. Díky, že mě chceš použít v mé osobitosti, přesně takového, jaký jsem.