Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Zrání (26)

Kategorie


Jonáš: Zrání (26)

Kapitola třetí, Velké město.

Část 2: Zrání 

Jonáš od iniciativního, mnohomluvného, konzistentního a flexibilního Boha dostává novou šanci. Šanci ujmout se opakované výzvy jít slovem posloužit rozkládajícímu se světu. Jak Jonáš s výzvou naloží napodruhé?

Jonáš vstal a šel do Ninive podle Hospodinova slova.

Jonáš 3:3a 

Jonáš poslechne. Přesně tak, jak mu Bůh poprvé a podruhé řekl: Vstal a šel. Sláva. Můžeme mu zatleskat a zaradovat se. Poslechl. Konečně, po tolika týdnech se změna projeví v akci. Teď už Jonáš má na to, vstát a jít, předtím na to neměl; osobnostně, duchovně, duševně. Bylo to za hranicemi jeho osobních možností. Neměl na to sílu, ale teď už má. Pojďme si jeho osobnostní proměnu ještě jednou reflektovat. První kapitola byla o útěku, výzvu nepřijal, a druhá o návratu. První o smrti starého člověka a druhá o vzkříšení nového člověka. Teď nám z pláže odchází nový Jonáš. Prošel krizí a ta ho změnila. Jak se to stalo? V příběhu rozpoznáváme několik principů proměny člověka: 

Princip 1. „Zevnitř ven“: Osobnostní proměna Jonáše se odehrála nejprve uvnitř, v jeho duši, v jeho mysli, v jeho srdci, a potom se projevila navenek, v jeho těle, jeho vstání a jítí, v jeho poslušnosti. Proto je celá druhá kapitola věnována modlitbě. V modlitbě dochází na jiné přemýšlení, získává nové nastavení srdce, nový směr. Uvědomuje si, o co přišel, vztahuje se k Bohu. To vše se odehrává na rovině jeho mysli. Jeho tělo se v rybě pohybovat nemůže, nemůže ani poslechnout, ani neposlechnout. Proměna začíná uvnitř.  Teprve když je venku na břehu, tak se ukáže, že proměna, která nastala uvnitř ve chvíli, kdy se Jonáš ještě nemohl hýbat, se prodere ven.  Změnil se, opravdu přijal zodpovědnost za rozkládající se svět. Už vyráží za posláním. 

Princip 2. „Drivem je Boží slovo“: To, co Jonáše táhne dopředu k větší zralosti, je sám Bůh. A dělá to svým slovem. Chce ho posunout dál. Proto dává na začátku Jonášovi větší výzvu, než je schopen zvládnout. To Bůh ví. Jonáš není schopen jít do Ninive na začátku první kapitoly. To nemůžeme od něj očekávat. Jonáš se musí proměnit, vyrůst, dozrát, aby toho byl schopen. Boží slovo ho nejdříve štve a drásá, utíká před ním, zápasí s ním, protože není schopen ho naplnit. Nemá na to - duševně, duchovně, fyzicky, psychicky. Prostě to nejde. Je to větší než on.  Stejné je to i s námi. Bůh nám v Bibli dává mnohem větší výzvy než ty, které jsme schopni přijmout: Milujte své nepřátele. Odpouštějte. Buďte svatí jako já jsem svatý. Opusť rodinu a jdi. Následuj mě a neohlížej se zpět. To jsou výzvy, které zdaleka přesahují naše schopnosti, naši vlastní osobnost. Je to podobné, jako kdybyste po zastaralém softwaru na počítači chtěli výkon a možnosti softwaru nového. To prostě nejde. Není na to struktura, konkrétně na to není struktura v mozku. Proto s Biblí a s jejími výzvami zápasíme, utíkáme před nimi, vyhýbáme se jim nebo si je ohýbáme. Zároveň nám však Bůh nedává jen výzvy, ale i příležitost ke zrání, abychom se v nich mohli posouvat. Tím, že je ve svých výzvách natolik konzistentní, pořád stejný a pevný, a zároveň nám dává druhé šance, tak jeho pevná i milostivá tvář spolu vytváří prostor, kde můžeme růst do netušených rozměrů. A základním vyjádřením tohoto prostoru je evangelium. Podstata evangelia je v tom, že nám Bůh odpouští, přijímá nás, dává nám druhé šance. Je s námi vztahově propojen a provázán, ať už jeho výzvy zvládáme nebo nezvládáme. Boží milostivá i pevná tvář vytváří prostor pro potřebnou krizi Jonáše.  

Stejně je to i s dětmi. Aby rostly a zrály, potřebují dvě věci: 1) Výzvy, na které zatím nemají. Například nakreslit celou stránku koleček a vlnovek, ze kterých se postupně stala písmenka. Vzpomínáte na písanky? Když dítě poprvé otevírá nepopsanou písanku, nemá na to nakreslit  písmenka. Přestože na to nemá, dostane to jako výzvu. Děti potřebují výzvy, které je převyšují. Potřebuje někoho, kdo ho v té výzvě bude držet, kdo bude konzistentní a nenechá se rozhodit nutnou krizí dítěte. 2) To druhé, co potřebuje, je prostor milosti na to být v krizi, učit se a dělat chyby. První stránka koleček a vlnek byla porod. Bolelo to, křičelo se, plakalo, hněvalo na obou stranách. Vyžadovalo to obrovskou trpělivost. Vzpomínáte? A jak by taky ne, když v hlavě musela vzniknout řada nových nervových spojení, aby se to dítě naučilo. A právě v tomto prostoru moudrý rodič ví, že dává prostor pevnosti, tedy “chci to po tobě pořád” a lásky: „dělej, kolik chceš chyb, jsem tu s tebou.“ Boží slovo je pro nás jak drivem k tomu, co ještě nezvládáme, tak prostorem pevné milosti zrát. To zažil Jonáš: výzvu, na kterou nemá, a prostor k tomu dozrát. 

Potřebná krize: Cesta na moře byla pro Jonáše sice zacházka, ale nutná. Byl to potřebný krok pro zrání osobnosti člověka. Zacházky jsou nutné. Nevěřím lidem, kteří si neprošli zacházkami, nevěřím lidem, kteří si neprošli krizí, a nevěřím sám sobě v oblastech, kde jsem si krizí neprošel. 

Během krize nepoužitelný: Naše počítače občas potřebují upgradovat svůj operační systém. Znamená to, že během doby stahování aktualizací a aktualizace počítače nemůžete svůj počítač používat pro práci. Nemůžete vytvářet hodnoty, něco psát, hrát hru. Nic, prostě nejde. Je to nutná daň za to, aby váš počítač fungoval na vyšší úrovni, s novou vychytávkou a byl přizpůsoben stále se měnícímu a rostoucímu digitálnímu světu. Potřebuje se vyvinout. Čím větší je aktualizace, tím delší čas zabere. Jonáš to udělal podobně. Upgradoval svůj duchovní software a nyní může přijmout úkol, na který v předchozí úrovni rozhodně neměl. V duchovním a psychickém životě je to úplně stejné. Během krize jsme téměř nepoužitelní. Naše mysl zpracovává spoustu informací, máme v sobě rozporuplné myšlenky, neladí nám to, nejde. Jsme zahleděni do sebe a své bolesti. Člověk v krizi není funkční v tom smyslu, že by naplno plnil své poslání, nezabýval se sebou a jel dopředu. Ale pokud si člověk krizí projde, nastává fungování na úplně nové rovině. 

Jsme jako pole, které si občas potřebuje odpočinout, aby mohlo znovu dát úrodu. Jsme jako student, který si potřebuje dát pauzu ve službě, aby mohl projít duchovní krizí a pak se zase ke službě vrátit. Jsme jako lidé, kteří si po smrti blízkého berou na chvíli volno, protože to potřebují zpracovat. Jsme jako žena, která zjistí, že je těhotná a má devět měsíců na nejen na to připravit miminko, ale připravit i sebe na novou výzvu, na kterou zatím nebyla připravena. I ona dostala výzvu, na kterou zatím nemá, ale dostává i prostor k tomu dozrát. 

Výzva, útěk, bouře a ryba se staly symbolem proměny člověka. Odehrála se zevnitř ven. Byla motivována pevným Božím slovem, byla nutná a během ní byl Jonáš nepoužitelný. Taková je dynamika proměny člověka ve světě. Podobné principy jsou přítomny, když my sami zrajeme a procházíme duchovní krizí. Není to nic špatného, nic, s čím by Bůh nepočítal. Je občas potřeba upgradovat náš duchovní software. Jinak než v zastavení, krizi, modlitbě a půstu to nejde. Naopak takto, někteří více, jiní méně bouřlivě, zrajeme. Takto jsme stvořeni, máme období bezpečného přebývání s Bohem, kdy můžeme aktivně sloužit, jít za Bohem. Děláme to, na co máme. A potom přichází výzvy. Výzvy, které jsou větší než my sami. Přichází z Božího popudu, jsou vyjádřením Božího ducha v nás. A když na ně nemáme, přichází krize, ve které přecházíme na novou úroveň fungování, do zralejší zbožnosti. Bůh nám dává výzvy a Bůh nám dává prostor zrát. 

Jonáš vstal a šel do Ninive podle Hospodinova slova.

Jak moc je tento nový Jonáš opravdu nový? Je jeho proměna opravdu stabilní? To ještě uvidíme. Zatím se zdá, že dělá dobrý krok a nic víc po něm teď nikdo nechce. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, mluvil jsi opakovaně o semínku, které musí zemřít, být pohřbeno, aby z něj mohlo něco být, aby naplnilo svůj účel a přineslo užitek. I části naší duše musí umřít, abychom se mohli znovu narodit jako zralejší osobnosti, umírá náš hřích, umírá naše jednoduché uvažování, naše černobílé přemýšlení, naše pýcha, naše pokrytectví, umírá naše pohrdání druhými. Umíráme s Tebou, Pane Ježíši Kriste. Umíráme s nadějí, že to dobré, co z nás ve smrti krize zbude, bude s Tebou vzkříšeno k novému životu. Děkujeme za výzvy, které nám dáváš a které zatím přesahují to, co jsme schopni vžít, vtělit a poslechnout. Díky, že tvá milost nám poskytuje prostor pro krizi, růst a zrání. Díky, že v tobě můžeme umírat, abychom se mohli v tobě znovu narodit.