Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Závazek (22)

Kategorie


Jonáš: Závazek (22)

Kapitola druhá: Velká ryba

Část 7: Závazek 

Nacházíme se v polovině knihy Jonáš a je před námi závěr Jonášovy modlitby. V modlitbě jsme s Jonášem navštívili místa jeho vzpomínek na utrpení a krizi, podělil se s námi o svou touhu, viděli jsme různé aspekty jeho proměny. A nyní zažijeme, že z modlitby transformace vytryskne akce. Změna uvnitř se touží projevit navenek ve změně vyjádřené v závazku. Zatím byla pozornost upřena do minulosti a přítomnosti, teď se v Jonášovi otevře budoucnost. Dopromodlil se až do chvíle, kdy se znovu otevírá budoucnosti. Zaposlouchejme se tedy do posledních veršů Jonášova žalmu.

Ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost. Ale já ti budu obětovat za zvuku písně díků; co jsem slíbil, splním. Záchrana je v Hospodinu.  

Jonáš 2:9-10

Verše mají tři části. První působí trochu nepatřičně, je to podivný odskok k jiným lidem, druhá část je Jonášův závazek a třetí shrnuje vyznání víry. První dvě části stojí v kontrastu a otáčí se na pantu slova „Ale“. O třetí části pojednáme zvlášť na konci. 

Jonáš si v mysli vykreslí dvě cesty. To je vlastně princip přemýšlení. Můžeme si vykreslit v mysli před očima různé cesty a vyslat po nich fantazijního sebe, jakéhosi avatara-sebe, a pozorovat, kam dojde. Příklad: Zvažuji, že změním práci. Co se stane, když změním práci? Prozkoumám tuto cestu ve fantazii: řeknu si: “Možná najdu něco lepšího, budu mít menší příjem, možná zůstanu sám a budu mít depresi.” Vysílám sám sebe do budoucnosti po této cestě a zjišťuji, co všechno se může stát. Potom si zvážím i druhou cestu: Co se stane, když zůstanu v práci a budu tam dál dělat něco, co mě nebaví. A zase vyšlu avatara-sebe do budoucnosti a rozvíjím fantazii toho, co může být. V tom jsme geniální. Pro nás lidi je to  neskutečně důležité, protože dříve než se na nějakou cestu reálně vydáme a investujeme do ní energii, sílu a peníze, tak si ji v mysli můžeme představit a alespoň částečně naplánovat a podle toho se rozhodnout. A když v mé hlavě přijdu o práci nebo dokonce o život, je to jen moje představované já, můj avatar, kterého jsem si tam ve fantazii poslal. Je to super, já sám jsem stále ještě v přítomnosti, takže do nebezpečného světa, který je přede mnou, nejdřív vysílám představu sebe sama. Tato představa zjišťuje, jak by to mohlo vypadat. Takto funguje naše lidské přemýšlení. A přesně to stejné dělá v modlitbě  Jonáš. Kreslí si dvě cesty a pro jednu z nich se rozhoduje. 

1) První cesta je vyjádřena ve větě: ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost. Klamné nicotnosti je termín používaný pro modly. Není to tedy nic jiného než modly, kterým člověk slouží. Tváří se jako něco vzácného, ale klamou tělem, protože jsou nic. Je to cesta plná pastí; něco zahlédnu, po něčem začnu toužit, přiblížím se k tomu, investuju do toho, a když k tomu přijdu, tak mě to zklame. Zjistím, že mi to nedá to, co jsem od toho čekal. Z dálky se mi může jevit, že to, co potřebuji k životu, je partner a udělám všechno proto, abych ho/ji měl. A pak, když se přiblížím a vstoupím do vztahu, zjistím, že mě druhý klamal tělem, nedal mi to bezpečí, tu oporu a tu lásku, kterou jsem hledal! No jasně, že ne! Byla to past, protože jsem od něj chtěl to, co mi může dát jen Bůh. Šel jsem za touhou svého srdce, šel jsem za modlou. Toto se děje ve chvíli, kdy lidé opouští Boží milosrdenství, Boha samotného, Boží věrnost a vydávají se za svými přeludy. Jonáš tuto cestu sám zažil. Vydal se pryč a nespoléhal na Boží milost. Vytyčil si v dálce cíl a vydal se touto cestou s obrovskou touhou. A ta cesta ho zklamala. Byla to jeho modla. Bohužel Jonáš do toho šel naživo. Místo toho, aby si to nejdřív představil, jak to asi může dopadnout, když odejde od Boha, tak do toho šel reálně, se svým vlastním tělem a narazil. Ale dobrá, už se stalo. Teď si tuto cestu znovu kreslí před očima, dosazuje si na ni druhé lidi a říká: “Tudy fakt ne, nechci jít cestou model, toho, co mě zklame, protože jsem od toho očekával něco, co mi - partner, peníze, práce, dům, služba - nemůže dát a opustil jsem Hospodina.

2) Druhá cesta vede k Bohu: ale já ti budu obětovat za zvuku písně díků, co jsem slíbil splním. Jonáš je rozhodnutý vydat se druhou cestou. Vykreslí ji ve své fantazii a řekne si tudy bych chtěl jít. Vysílá už teď svého avatara do budoucnosti a představuje si, jak tento fantazijní Jonáš dojde do chrámu a tam bude vyprávět svůj příběh, své svědectví jako žalm vděčnosti za Boží záchranu. To bude krása. Bude to jeho oběť Bohu. Žádné zabíjení zvířat, ale oběť chvály, která je mnohem vyšší formou oběti. Bohu z toho vzejde sláva. A dodává ještě jednu věc: taky jsem Ti, Bože, něco slíbil a to splním. Co to bylo za slib, to nevíme. Každopádně dělá vůči Bohu závazek. Přijímá zodpovědnost, a to je výraz jeho proměny. Vždyť jsme ho zatím poznali jako člověka, který zodpovědnost nepřijímá, nepřijímá zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Nyní však ano. To je cesta, kterou si v hlavě vysní. Má dojem, že je lepší a je ochoten se po ní vydat. Udělá závazek: Bože, chci jít odteď tudy. Budu se chovat jinak a chci ti vzdát chválu. To je moje cesta. 

Jonáš tu podobně jako celá Bible zjednodušuje a do detailů rozpracovává myšlenku dvou cest. Od Adama a Evy, kteří stáli před rozhodnutím vzít či nevzít, jíst či nejíst; Kaina, který stál před rozhodnutím vládnout nad hříchem nebo se jím nechat ovládat; přes Abrahama, který stál před rozhodnutím, jestli jít či nejít, potom zabít nezabít; až k Mojžíšovi, který se rozhodoval, jestli bude mlčet nebo mluvit, jestli se bude stavět za lidi nebo je potopí. Celá kniha Přísloví je o dvou cestách, moudré a hloupé. Každé přísloví nás staví na křižovatku a vykresluje právě tuto cestu dvou fantazijních avatarů, co se stane, když půjdu po moudrosti, co se stane, když budu hloupý. Ježíš mluví o široké cestě a úzké cestě, která se těžko hledá. Proto i závěrečné vyvrcholení dějin odráží oba důsledky cest, nebe pro ty, kteří směřují k Bohu,  a peklo pro ty, kteří klesají ke dnu a nechtějí mít s nebem nic společného. 

My se rozhodujeme podobně. Každý den, každou chvíli v životě stojíme před rozhodnutím. A u těch větších si také dopředu plánujeme. Posíláme své fantazijní avatary do různých situací a zkoušíme, jak by to mohlo dopadnout. Píšeme si, jak bychom si přáli, aby vypadal náš život za tři roky. Pak si napíšeme, jak rozhodně nechceme, aby vypadal náš život za tři roky. Děláme to stejně jako Jonáš. Půjdu za svou modlou. Jak to dopadne? Půjdu obětovat Hospodinu píseň díků. Jak to dopadne? Kreslíme si cesty. Je nám jasné, že v nich nemůžeme pochytit všechno. Ale na základě toho, co teď víme, jak by ta cesta vypadala, v modlitbě před Bohem zvažujeme své cesty. Tak jako Jonáš. Bohužel Jonáš se už po jedné cestě vydal, aniž by nad tím přemýšlel, a narazil. To nevadí, nám se to také mnohokrát stalo. Takhle zrajeme, takhle se učíme. Potřebujeme si nabít nos, být nezralí, protože zralosti se učíme jen tehdy, jestliže si dovolíme něco udělat, přestože je to nezralé. Teď však jsme spolu s Jonáše dozráli, máme možnost se zastavit a zvažovat varianty. Cesta modloslužby a cesta chvály a uctívání. Jakou cestou se vydáme?

Závěrečná Jonášova tečka za žalmem: Záchrana je v Hospodinu. Jonáš poznal Boží charakter a zažil ho. Bůh se v Jonášově životě zjevil hmatatelně jako ten, kdo zachraňuje, navzdory hříchu, navzdory svému soudu, na posledních chvíli a po částech. Ale zachraňuje. To je Bůh, v kterého věříme. To je Bůh, za kterým má naše životní cesta směřovat.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ve svém jménu, ve svém životě ses zavázal, že půjdeš cestou, která lidem ukáže a vtělí Boha, který zachraňuje. Zachránil jsi svou moudrostí blázny před bláznovstvím. Zachránil jsi svou mocí nemocné od nemoci, posedlé od posedlosti. Svou obětí jsi nás zachránil od studu a viny a dal nám křídla, na kterých můžeme svobodně, radostně a mocně procházet životem. Svou obětí jsi nás zachránil od útěku před utrpením a bolestí.  A tak se můžeme nebát vstupovat do utrpení s Tebou. Prosíme, pane, veď nás v našem přemýšlení o tom, kudy kam.