Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Modlitba (21)

Kategorie


Jonáš: Modlitba (21)

Kapitola druhá: Velká ryba

Část 7: Modlitba 

Jonáš je stále v břiše ryby a v ní prochází vnitřní osobní proměnou zachycenou v modlitbě. Mění se jeho touha, jeho směr, jeho způsob myšlení, jeho prožívání vůči Bohu. Duchovně se odráží od dna a stoupá vzhůru. Bůh ho zachránil a on se k němu obrátil. Část básně, kterou budeme číst, je podobná předchozím. To je jedna z funkcí poezie. Zastaví nás. Mohli bychom jednou větou říct: “Bůh Jonáše zachránil a on se změnil,” a plynule pokračovat v příběhu. Ale to by bylo příliš rychlé a vůbec by to neodpovídalo realitě našeho života. Vždyť zrání, transformace a prožívání není nikdy instantní a rychlé. Proto poezii rozumíme a je pro nás oslovující právě v obdobích, kdy procházíme velkou proměnou. Poezie nás zastavuje, vrací se do míst, kde už jsme byli, zase, jinak, jinými slovy. A tak i my máme možnost už druhý týden Jonášovu modlitbu zažívat, a nejen se o ní dozvědět… 

Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina, má modlitba pronikla k tobě do tvého svatého chrámu.  

Jonáš 2:8

Na rovině děje příběhu Jonáš znovu vypráví zážitek toho, jak se topil. Už ho opouštělo vědomí a pak se probral v rybě. Je zachráněn, je naživu. Díky tomu ví, že Bůh jeho modlitbu opravdu slyšel. Vždyť ho zázračně zachránil. Ryba byla jak prostředkem záchrany, tak vyjádřením krize. Ve vodě by se člověk utopil hned, v rybě dal příběh Jonášovi čas k modlitbě. Tři pozorování verše: 

Duše vyhasínající: Doslova můžeme číst, že z Jonáše vyprchával život. Nešlo o nějakou psychickou skleslost, splín a melancholii. Ne, Jonáš ztrácel vědomí. Život ho opouštěl. Minule jsme si řekli, že ho Bůh zachránil na poslední chvíli. I tento obraz to potvrzuje. Jonáš už zavíral oči, loučil se s životem. Byl přesvědčen o svém konci. Je to modlitba duše umírající.

Mysl rozpomínající se: Přesto v posledních chvílích, na hraně života a smrti, myslí Jonáš na Boha. Svou pozornost neupírá na divoké okolnosti bouře a vody, ani na vlastní bolest, nebo snad na svůj minulý hřích, ale na Boha samotného. Vrací se v myšlenkách k němu. Rozpomíná se na to, co kdysi měl a o co přišel.  Připomíná nám zde Petra, který se topil, protože se díval na vlny okolo a pak byl vytažen, když pohlédl vzhůru na Krista. Rozpomněl se, že Kristus je s ním. Vzpomínám na jednu umírající paní, která v posledních dnech před smrtí přestávala reagovat na okolí a celé její vědomé prožívání se stávalo modlitbou. Při rozhovoru s ní jsem nevěděl, jestli s ní ještě mluvím, nebo jestli se spolu modlíme; plynule přecházela do modlitby. To, co v jejím životě nakonec na smrtelné posteli zůstalo, byla bolest a modlitba. Mysl obracející se na hraně života a smrti k Bohu.

Modlitba pronikající: Jonáš si představuje, jak jeho modlitba proniká k Bohu. Drží se fantazie, že přestože sám Boha nevidí a v chrámu není, tak jeho modlitba překonává prostor a proniká až k Bohu. Opírá se o víru, kterou vyjádřil Šalamoun v modlitbě při slavnostním otevření chrámu: 1Kr 8:30 Vyslýchej prosbu svého služebníka i Izraele, svého lidu, kterou se budou modlit obráceni k tomuto místu, vyslýchej v místě svého přebývání, v nebesích, vyslýchej a odpouštěj. Šalamoun se modlil za ty, kteří se ve víře budou obracet v modlitbě směrem k tomuto místu, aby je Bůh, který sídlí v nebesích, vyslyšel. Je tu tradicí Bible zakotvený obraz, kterého se Jonáš drží. Ať jsi kdekoliv, představ si při modlitbě chrám, natoč se jeho směrem a Bůh tvou modlitbu v nebesích uslyší. 

Jak lidem Bible představuje modlitbu? Jak se dostane modlitba od člověka k Bohu? Kniha Zjevení např. přirovnává modlitby k vůni kadidla; k vůni kadidla, která se šíří až k nebi. Vůně se šíří na dálku, neviditelně, a tak si lidé představovali, že modlitba je cítit podobně. Asi před padesáti lety byl mezi dětmi dělán výzkum, jak si představují modlitbu, jak si představují, že se modlitba dostane k Bohu.  Děti odpovídaly, že modlitby k Bohu doletí, doplavou, že je tam donesou andělé. Modernější děti si pak modlitby představovaly jako bezdrátový telefon, kdy mohou s někým mluvit na dálku. Dnes jsme na dálkové přenosy ještě větší experti. Objevili jsme způsoby, jak přenášet zvuk, a dokonce i obraz neskutečnou rychlostí po celém světě. Představit si přenos modlitby už není problém. Akorát máme větší problém věřit tomu, že na druhé straně komunikačního kanálu je někdo, kdo by nás slyšel, kdo by se o nás zajímal. Jonáš potřebuje metaforu, obraz, představu toho, že jeho modlitba opravdu dospěla tam, kam měla. Znovu se tedy opírá o Bibli.  O stejné obrazy se opíráme i my. Věříme, že naše modlitba dospěje tam, kam má.

Duše vyhasínající, mysl rozpomínající se a modlitba pronikající. Bůh, který slyší modlitbu člověka těsně před smrtí. Dokonce nejen slyší, možná můžeme jít o krok dál a říct, že je touto modlitbou sám oslaven. Apoštol Pavel ve svém zamyšlení nad životem a smrtí napsal slavnou větu, že touží oslavit Boha jak životem, tak smrtí. Jak chcete oslavit Boha smrtí? Kromě toho, že se to možná podařilo Husovi a dalším slavným mučedníkům. Co my obyčejní lidé, jak oslavujeme Boha smrtí? Umírá k Boží slávě ten, kdo vnímá smrt jako zisk, protože bude s Bohem. Umírá k Boží slávě ten, který je i ve smrti zaměřen na Boha. Tak jako Jonáš se ve chvíli smrti rozpomíná na Boha. Nemyslí na nic jiného. Bůh zůstává jako to poslední, co v jeho vědomí přetrvává. A tak je Bůh oslaven jako to největší,  nejlepší v životě člověka, s čím a pro co člověk umírá.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty ses stal novým chrámem. Místem, které není geograficky umístěno na kopci v Jeruzalémě, ale příběhem, kterému věříme. Jsi Bohem, ke kterému se v modlitbě vztahujeme a věříme, že naše modlitby slyšíš a jsi jimi oslaven. Slyšíš náš vděk, naše přání, naše touhy, naše stížnosti, bolesti i radosti. Děkujeme za lidi, kteří umírali a svou smrtí oslavili Tebe. Připomínali si v modlitbě před smrtí Tebe, díky za jejich svědectví, kterým je pro nás to, že viděli smrt jako zisk.