Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Vzhůru (20)

Kategorie


Jonáš: Vzhůru (20)

Kapitola druhá: Velká ryba

Část 5: Vzhůru 

Modlitba člověka na dně, modlitba v mezistavu, v krizi; modlitba transformace. Modlitba vyjadřující zážitek, který člověka změnil. Člověka, který se postupně stává člověkem. Muž, o kterém vypráví příběh knihy Jonáš, se dostal do situace, kdy je tak bezmocný, že už mu nezbývá nic jiného, než se obrátit k Bohu. Každá část modlitby vyjadřovala určitý zvrat v Jonášově nitru: první změna je změna směru, v modlitbě se obrací k Bohu, místo aby od něj utíkal; druhá změna je změna od vlastních prožitků směrem k textu žalmů; třetí změna je změna interpretace, za vším, co se děje, je Bůh; čtvrtá změna je změna touhy, touha být co nejdál od Boha se promění v touhu po Bohu a jeho blízkosti; pátá změna, která je v textu, který se dnes před námi otevírá, je změna, která není v  Jonášově nitru, ale ve vnějších okolnostech, je to změna, kterou udělá Bůh. 

Voda mě obstoupila až k duši, obklopila mě hlubina, chaluha ovázala mou hlavu.  Sestoupil jsem k základům hor, (země za mnou navěky zavřela své závory, ale ty jsi vyvedl můj život z jámy,a Hospodine, můj Bože.  

Jonáš 2:6-7

 

Jonáš se nejen duchovně, ale nyní i fyzicky odráží od dna. První část verše shrnuje jeho pád, sestup do hlubin, druhá část odkazuje na Boží záchranu. První část je vyjádřena slovesem „sestoupil jsem“, druhá „vyzvedl jsi mě, vyvedl jsi mě“. V hebrejském textu je zřetelně patrný směr vzhůru, který stojí v protikladu s předchozím klesáním. Jonáš sestupuje a Bůh ho pozvedá. 

Jonášův sestup. Jonáš znovu v básni vyjadřuje svou zkušenost s tím, jak se topil, jak byl na dně, jak nemohl dýchat. Sestoupil až k základům hor. Obraz, který vyjadřuje nejvzdálenější okraj myslitelného světa. Jonáš sestupuje do hlubiny. Vodní hladina, která se za ním zavřela, mu připomíná vrata podsvětí, která se nad ním zavírají. Chaluhy, o kterých Jonáš mluví, jsou stejné slovo jako rákos použitý v názvu Rákosové moře. Všude, kde se mluví o Rudém nebo Rákosovém moři, v tom moři, kde v příběhu Exodu utonuli Egypťané a Izraelité byli zachráněni, protože mořem prošli, je to vyjádřeno právě slovem chaluhy. Dokonce na knihu Exodus a příběh projití mořem odkazuje ten tento verš v několika slovech. Jonáš si sám sebe představuje jako Egypťany, kteří pronásledovali Izraelce a nakonec skončili v moři. Možná je dnes pro nás těžké cítit s Jonášem, rozumět jeho metaforám. Pokusím se vyjádřit Jonášův zážitek metaforami současnosti. Jonáš se cítil jako člověk s vážným průběhem covidu. Nemohl se nadechnout, vlastní tělo mu vypovídalo službu, mozek vydával příkazy, vůlí se snažil nadechnout, ale nešlo to. Cítil bolest, pálilo ho to,  polévala ho hrůza, nemohl dýchat. Mohl se cítit jako astronaut ve skafandru, volně se vznášející vesmírem kdesi u oběžné dráhy Pluta. Všude tma, chlad, ticho, prázdno. Země je tak daleko, že není na obloze vidět. I slunce je mnohem menší. Cesta domů je nepředstavitelná, všude kolem něj miliony kilometrů prázdnoty. Možná se Jonáš cítil jako zločinec, který byl odsouzen za své viny. Všechno vyšlo najevo, vchází do věznice, kde je odsouzen na doživotí. Postupně slyší, jak se za ním zavírají nejprve vnější dveře, potom vstupuje do svého oddělení a znovu za sebou slyší zavření dveří. Nakonec vejde do své cely a za ním se s ohlušující ránou zavřou těžké kovové dveře. Jonáš nemůže dýchat, je na kraji známého světa a zavřeli se za ním dveře, které už se nikdy neotevřou. Bible je bytostně lidská kniha. Je to kniha o nás lidech. Vystihuje dokonale naše nejhlubší krize a ukazuje nám, že to, co v životě zažíváme, je normální. 

To bylo znovu shrnutí Jonášova pádu v různých obrazech, které Jonáš používal. Nyní ale dochází ke zvratu. Slovo „ale“ je pantem, na kterém se otáčí celá kapitola. Novým tématem je Jonášův výstup. Dochází zde k dlouho očekávanému zvratu. Jonáš se proměnil uvnitř a Bůh proměnil okolnosti ve vnějším světě. Obojí se stalo zároveň. Jonáš se vnitřně natáhl k Bohu a Bůh ho reálně vytáhl. Můžeme si všimnout čtyř charakteristik Boží záchrany: 

1. Bůh zachraňuje navzdory naší vině. Jonáš byl vinen, zasloužil si smrt. V zákoně stálo, že když prorok nevyřídí slovo, které má od Boha, je vinen a trestem byla smrt. Nevarovat Ninivské znamenalo mít zodpovědnost za jejich zánik, mít jejich krev na vlastních rukou. Jonáš svým útěkem nad sebou vyhlašuje trest smrti. A přesto ho Bůh zachraňuje. 

2. Bůh zachraňuje navzdory svému soudu. Bůh je paradoxně na obou stranách fronty: je útočníkem i ochráncem; toho, kdo ubližuje i toho, kdo ošetřuje; toho, kdo  soudí i zachraňuje. Už dávno to vyjádřil v knize Deuteronomium 32:39 - Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. Na začátku básně Jonáš mluvil o Bohu jako o tom, kdo ho uvrhl do vody, kdo ho zavrhl. Ale teď se Bůh v jeho mysli promění, Bůh se stane zachráncem. Je to Jonáš sám, který sestupuje, Bůh však pozvedá. Bůh je na obou stranách. Útočí i chrání, chrání sám před sebou. To je napětí, které v Bohu je, a Jonáš i my se s ním vyrovnáváme. 

3. Bůh zachraňuje na poslední chvíli. Proč si Bůh dává se záchranou na čas? Možná proto, aby bylo jasné, že zázrak záchrany dělá on a nikdo jiný. Kdo jiný by dovedl Jonáše vytáhnout z bouřícího moře? Kdo jiný by ho dokázal zachránit, když se topí uprostřed bouře? Nikdo jiný než Bůh ve své rybě. Možná Bůh zachraňuje na poslední chvíli i proto, abychom si my všichni vyprávěli příběhy s naději, která trvá až do konce. Tak jako v napínavém thrilleru. I v poslední vteřině může přijít záchrana. Já, který potom prožívám svůj život, budu mít naději do posledního dechu, do posledního okamžiku, protože znám dobře příběhy, které mi vypráví, že záchrana může přijít kdykoliv. A jedním z těchto příběhů je i příběh Jonáše. Bůh často čeká až do konce, aby byla jeho sláva větší a já si nemohl přiřknout zásluhy za svou záchranu. 

4. Bůh zachraňuje postupně. Zdá se, že ryba je v příběhu jakýmsi záchranným člunem. Není to v ní dobré, to je jasné, ale je to lepší než být venku utopený. Bůh vysvobodil Jonáše k životu. Zachrání ho nejprve prostorem ryby. To je samo o sobě krize, ale Jonáš žije, Bůh zachránil jeho život. Bůh zachraňuje postupně. Představte si člověka, který se psychicky zhroutí a třeba si i sáhne na život. Skončí na několik měsíců v psychiatrické léčebně. Léčebna není místo, kde byste chtěli žít, je to v něčem krize. Ale zároveň je to záchrana před zhroucením a smrtí, které by na člověka číhalo venku. Léčebna se pro mnoho lidí stala útrobami ryby, mezistavem, záchranným člunem na přechodnou dobu. 

I nás Bůh zachraňuje a vytahuje podobným způsobem: navzdory naší vině, navzdory svému soudu, často na poslední chvíli a postupně. Jonáš se stává v příběhu jak Egypťanem, kterého Bůh utopil v moři, tak Izraelcem, který mořem prošel. Paradoxně je v duši jednoho člověka Egypťan umírající v moři i Izraelita, který mořem postupně projde. To je starozákonní obraz, na který Jonáš ve své modlitbě nenápadně odkazuje. Podobným způsobem Nový zákon hovoří o křtu: starý člověk ve vodě křtu umírá, Egypťan v nás umírá, hřích v nás je zničen, na dně moře, na dně vody; zároveň se však z životodárné vody rodí nový člověk, nový Izraelita, nová osobnost. To se děje Jonášovi - jako Egypťan obklopen rákosem v Rákosovém moři umírá, jako Izraelita se rodí z Boží milosti. Bůh, který soudí, ničí Egypťana v Jonášovi. Bůh, který zachraňuje, pozvedá Izraelitu v Jonášovi. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, přemýšlíme nad tím, jaké to pro Tebe bylo, když jsi četl příběh Jonáše. Užasl jsi, když jsi věděl, že Ty sám sestoupíš na nejhlubší dno. Nebyl to Tvůj hřích, který tě táhl ke dnu jako Jonáše. Byl to náš hřích, za který jsi Ty sám přijal zodpovědnost. A tak jako Jonáše Bůh vytáhl zpět, tak i Tebe Bůh vytáhl ze smrti do života v ještě větší slávě. Tebe se držíme, Pane Ježíši, s Tebou se ztotožňujeme. Protože v Tobě padáme a umírá v nás náš hřích. A v Tobě se také obracíme vzhůru a jsme vytaženi jako nové stvoření ke Tvé slávě.