Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Touha (19)

Kategorie


Jonáš: Touha (19)

Kapitola druhá: Velká ryba

Část 5: Touha 

Člověk, Jonáš, nenachází oporu ve vnějším světě, a tak hledá oporu ve světě duchovním. Je na dně, a tak se ve svém nitru obrací k Bohu. Otevírá komunikační kanál. V modlitbě se směřuje k tomu, kdo je dobrý, mocný a kdo ho převyšuje. Překonává největší myslitelnou propast mezi podsvětím a nebesy.  Jeho modlitba jako bublinky vzduchu stoupá vzhůru k hladině.

Řekl jsem si: Byl jsem vyhnán od tvého zraku. Moci tak znovu hledět na tvůj svatý chrám!

Jonáš 2:5

Jonáš teď v modlitbě oslovuje sám sebe. Je stále sice nasměřován k Bohu, ale říká, co si myslí, co se mu honí nebo honilo v hlavě v minulosti. Sdílí své myšlenky sám se sebou, s Bohem a s námi. Což je technika, kterou si také půjčuje z knihy žalmů. Jonáš sdílí dvě věci: cítím se oddělen a toužím být napojen. Klíčovým prvkem celé metafory verše je zrak: Byl jsem vyhnán od tvého zraku a toužím hledět, dívat se na tvůj chrám. Cítím se oddělen, protože mě nevidíš, toužím být napojen, vidět, dívat se. Vidět někoho a dívat se na něj znamená být blízko, nevidět a nebýt viděn znamená být oddělen. Lidé se tehdy nemohli na sebe dívat na dálku, tak jako my dnes, ani spolu na dálku nemluvili. To, co vidím je blízko, jsem s tím spojen, to, co nevidím je daleko. 

Cítím se odpojen: Jonášovi se v hlavě rodí myšlenka, že ho Bůh už asi nechce vidět. Cítí se být od něj oddělen. Být před Boží tváří znamená být v blízkém vztahu. Jen si vzpomeňte na to slavné požehnání, které kdysi Jonáš slýchával v chrámu, když jím kněží žehnali jemu a jeho národu: ať Bůh rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Nu 6:25-26). Jonáš sdílí zkušenost člověka, který je Bohem potrestán tím, že od něj odvrátí tvář. Je to jeden z nejsilnějších trestů. Jen si to zkuste s malým dítětem, které udělá něco špatně a vy od něj na chvíli odvrátíte tvář. Nevšímavost a ignorování druhého, ne-pohled je jeden z nejtvrdších trestů. Člověk se okamžitě začne stydět. Jsme stvořeni k tomu, abychom byli ve spojení s druhými. Když se na mě druhý přestane dívat, jsem sám. Je to to nejhorší, co můžete druhému udělat. Ale pokud je to jen na chvíli, je to dobrý výchovný prvek.  Všimněte si, že Jonáš stále vypráví pouze příběh svého hození do vody. Nejde dál do minulosti. Byl jsem vyhnán odkazuje k tomu, že byl hozen do vody a sežrán rybou. Ale vůbec nereflektuje to, že on sám předtím od Boha utekl, že to byl on, kdo se oddělil. Je jako dítě, které rodiči vyčte „ty si mě nevšímáš“ a nechápe, co bylo předtím, že to byl trest za jeho chování, nebo důsledek jeho chování. Pocit odpojení, je neskutečně silný a má tendenci zaplnit celou naši mysl studem, smutkem, strachem, hněvem a dalšími emocemi, které vychází ze studu.

Toužím být napojen: Ze stavu oddělenosti, samoty a studu se vzedme touha. Touha po blízkosti, touha po obnově vztahu. Jonášovi se stýská. Vyjadřuje přání být zase doma, v Jeruzalémě, v chrámu, na bohoslužbě. Tam, kde to zná, tam kde je Bůh. Dívat se na svatý chrám, na to, co je krásné, oddělené, zpívat s ostatním žalmy, nejen si vzpomínat na jejich útržky o samotě. Ty mě, Bože, nechceš vidět, ale já tě vidět chci. 

Co se tu Bohu v příběhu povedlo? Podařilo se obrátit Jonášovu touhu o sto osmdesát stupňů! Vždyť ještě před pár verši Jonáš touží být co nejdále od Boha. Bůh mu to umožní, pustí ho pryč, nechá ho jít. Jonáš utíká, padá, klesá, kutálí se. Podle toho, jak sám touží, jde si za hlasem svého srdce. Pryč od Hospodina. Protože se mu na Bohu něco nelíbí. Bůh mu ukázal tvář, kterou Jonáš nechce přijmout. A pak mu Bůh v zážitku smrtelného ohrožení ukáže svět, ve kterém sám není. Svět pod vodou v břiše velké mořské příšery. Kde je Bůh? Bůh jako by mu říká: Dobrá, chceš být daleko ode mě? Ukážu ti svět, ve kterém nejsi. A Jonáš najednou zjistí, jaký je svět bez Boha a začne po Bohu zpět toužit. Takto Bůh změní Jonášovu touhu, obrátí ji. A dělá to, aniž by šel přímo proti Jonášovi, aniž by ho přemlouval, vysvětloval mu to, nechá ho to jen zažít. 

Tuto dynamiku přiblížení a oddálení velmi dobře známe z našich vztahů. Učili jsme se ji už jako děti, když nám rodiče ukázali tvář, která se nám nelíbila (např. po nás něco chtěli, ale my jsme si chtěli hrát), tak jsme před ní utíkali. Ve světě dítěte byli v tu chvíli táta a máma ti nejhorší. Chtěli jsme být sami. Nejste moji rodiče, utíkám pryč. A pak když jsme sami zůstali a reálně viděli ten děsivý svět bez rodiče, kde nám nikdo nepofouká bolístku a kde jsme sami, zase jsme se k nim chtěli vrátit. Nejdříve celý náš svět naplnil hněv a útěk a potom celý náš svět naplnila touha a stesk. Změna přišla právě ve chvíli, kdy jsme v maličkém prožili to, co Jonáš: Cítím se oddělen a toužím být napojen. A pro rodiče to samozřejmě bylo těžké, vidět nás, jak s nimi nechceme nic mít, možná si i řekli, že jsou špatní rodiče. Není jednoduché vychovávat malé Jonáše a Jonášinky. To ví Pán Bůh a to ví dobře rodiče.

Známe to ale i z partnerských vztahů. Po nějaké době v manželství, v partnerství, v blízkosti začne narůstat dojem, že vidíme jen negativa na druhém a pozitiva na jiných lidech. Dotyčný se pro nás stává někým, od koho chceme utéci, někdy nepřítelem. A někdy i utečeme, vzdálíme se. Nemusíme nutně jít za cizím člověkem, ale přestaneme se na sebe dívat, dotýkat se; každý se uzavírá do svého vlastního světa. A teprve v oddělení zjišťujeme, o koho jsme vlastně přišli. A možná se v nás vzedme touha po návratu. Toužím, toužím po tom, od koho jsem předtím utíkal: toužím vidět maminku, toužím vidět Boha, toužím vidět svou milou. 

Známe Jonášovu situaci velmi dobře. Teprve když o něco přijdeme, když před něčím utečeme, tak si uvědomíme váhu toho, co jsme měli. Stesk, stud a ztráta nám odhalí pravou hodnotu věcí.  Právě v blízkých vztazích s Bohem, s rodiči, s dětmi, s partnery, s přáteli se učíme osobní zralosti, která spočívá v tom, že od druhého neutíkám, i když se mi jeví jako nepřítel. Vydržím s ním a komunikuji s ním. Jonáš viděl Boží tvář, kterou vidět nechtěl, a přestal s ním mluvit. Utekl. I my jsme to takto udělali jako děti, možná i jako dospělí, kteří se vrací do dětského chování. Ale nemusíme. Ano, několikrát utečeme jako Jonáš a pak zjistíme, že utíkat nemusíme. Mohu zůstat, i když druhému nerozumím, i když se mi na něm něco nelíbí, i když se mi jeví jako nepřítel. Už nejsme malí Jonášové a malé Jonášinky.

Modlitba: Vzpomínáme si, Pane Ježíši, jak jsi nám kdysi vyprávěl podobenství o marnotratném synu, který také utekl pryč z přítomnosti otce a teprve po měsících zjišťoval, jak se mu stýská, jak vypadá svět bez otce a jeho touha se proměnila. Vyznáváme Ti, Pane, že jsme stejní, že i nám často dochází to, po čem doopravdy toužíme, až když o to přijdeme. Vyznáváme, že i před Tebou jsme utíkali, když se nám na Tobě něco nelíbilo, ale teď už nemusíme. Víme, že s Tebou můžeme být i v krizi, v konfliktu, i když nám to spolu neladí a ukazuješ nám tvář, která se nám nelíbí. Můžeme zůstat, protože víme, že bez Tebe by to bylo ještě horší, a tak s učedníky občas říkáme: „nemáme kam jinam bychom šli, ty máš slova věčného života“. Díky za blízkost, kterou se můžeme učit mít s Tebou i s našimi blízkými. A děkujeme, že se dnes můžeme vidět i na dálku.