Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Proměna (13)

Kategorie


Jonáš: Proměna (13)

Kapitola první: Velká bouře

Část 13: Proměna 

První kapitola nám Jonáše vykreslí jako netypického hlavního hrdinu. Jakoby hlavní postavou byl míč kutálející se samospádem dolů z kopce. Dělá jedinou věc: kutálí se dolů z Jeruzaléma do Joppe, do lodě a do podpalubí a tam se zastaví a usne; pak se nechá vzbudit, zvednout a vhodit do vody. Je sice hlavní postavou, ale nic nedělá. A tím na sebe nechává působit pouze sílu chaosu, gravitace a rozpadu. Chová se víc jako míč než člověk. Možná byste se divili, kolik lidí o sobě jako o míči uvažuje. Mají pocit, že se sami nerozhodují, jen pasivně přihlíží tomu, co musí dělat. Jsou jako listy hnané větrem nebo jako přelétavé míče bez kotvy a vlastní síly. To je Jonáš. Pak tu jsou námořníci, kteří jsou mnohem aktivnější, a tudíž i důležitější aktéry příběhu. A samozřejmě je tu postava Boha, který je hlavním hybatelem děje. Když tedy první kapitola končí, nepřekvapí nás, že nezůstane pohledem upřena na Jonáše, míč plovoucí na hladině, se kterým si pohrávají vlny, ale pozornost se zaměří na námořníky a na Boha na lodi. Bouře se pro ně zázračně uklidnila. Co bylo dál? 

A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili mu sliby.

Jonáš 1:16

Strach je častým slovem v příběhu. Námořníci se postupně bojí bouře, smrti. Jonáš je naučí bát se Boha, mít bázeň před Bohem, toužit před Ním utéct a zároveň být k Němu neodolatelně přitahován. To vše se námořníci naučili kvůli tomu, že se setkali s Božím člověkem na útěku od Boha a s Bohem, který tohoto člověka svým Duchem ve větru pronásledoval. Tři myšlenky z verše přímo pro nás. Mohu být špatným svědectvím o velkém Bohu. Mám okolo sebe ovoce zralé ke sklizni. Jsem obohacován setkáním s problematickým člověkem

1) Mohu být špatným svědectvím o velkém Bohu. 

Jonáš byl ve své víře vtělené špatným svědectvím o Bohu, ale ve víře vyznávající byl svědectvím dobrým. Svědčil námořníkům o mocném a velkém Bohu stvořiteli. Není sám svou osobností krásnou reklamní výlohou na dobrého Boha. Není nejlepším vzorkem lidskosti, se kterým se Bůh může pochlubit.  Ale přitom i ve svém hříchu, své nezralosti a svém pádu svědčí o velkém Bohu. Není svědectvím sám o sobě, o své dobrotě, ale o Bohu. Námořníci navíc vidí, že Bůh je velký a nenechá člověka jen tak si dělat, co chce. Vidí Boha, který Jonáše vychovává, Boha, který Jonáše pronásleduje. 

Nebýt Jonášova útěku a nezralosti, námořníci by se nesetkali s Boží slávou na hlubině. Bez hříchu není záchrany. Můžeme s jistou opatrností uvažovat o takzvaných svatých hříších. Je to hřích, který má z Boží milosti nejen negativní, ale i pozitivní dopad. Bůh si používá i lidský hřích pro svou slávu, aniž by hřích přestal být hříchem. Nebýt hříchu Jidáše, Piláta a velekněží, nikdo z nás by neměl naději na záchranu, nestala by se nejkrásnější událost v dějinách. Jonáš není kladný hrdina, a přesto si Bůh právě jeho chyby použije pro svou slávu, pro obrácení pohanů. Žasneme. 

Ani my nejsme svědectvím sami o sobě, o naší zralosti a dobrotě, nejsme dobrou Boží značkou. Ale přesto jsme svědectvím o dobrém a velkém Bohu! I má selhání jsou svědectvím o svatém a milosrdném Bohu. A moje bouře, které na mě Bůh sesílá, jsou svědectvím o Bohu, který se zajímá a vychovává mě. Znamená to, že máme hřešit o to víc, aby se víc ukázala Boží milost? Samozřejmě, že ne. Ale žijeme s důvěrou, že to, jak se bude šířit svědectví o Bohu, není závislé na našich osobních schopnostech, ale na Bohu samotném. Je to primárně Boží mise, ne naše.

2) Mám okolo sebe ovoce zralé ke sklizni

V textu mě zaráží lehkost, s jakou námořníci přijali a uznali Jonášova Boha. Na začátku bouře se zdá, že o něm nemají ani páru. Na konci k němu závazně směřují své životy. Podobná lehkost je vidět později v příběhu u obrácení ninivských. Celá kniha jakoby chtěla izraelským čtenářům ukázat nový pohled na pohany. Mohou se rozpadat, mohou být zlí, mohou být pověrčiví, ale jsou zároveň jako ovoce připravené ke sklizni. Stačí málo a k Bohu se obrátí. Stačí slovo vyznání člověka doprovázené Božím činem. 

Jonáš dá námořníkům svým vyznáním koncept, který oni sami v sobě už mají a vtělují. Vyznávající víra jim pomůže pojmenovat to, s čím mají zkušenost a po čem touží. Sami námořníci jasně vtělovali víru v závazky a zodpovědnost a Jonáš jim svými slovy, vyznáním ukáže Boha nebes, který lidi vyzývá a učí je zodpovědnosti. Boha, který lidi klidně i tvrdě vychovává, když zodpovědní nejsou. Jonáš posloužil námořníkům tím, že jim ukázal na víru vyznávající. Námořníci byli připravení tuto vyznávající víru přijmout, vždyť už ji dávno vtělovali. Proto se k Bohu vztahují pomocí slibů a závazků. Ví, že vzhůru k Bohu stoupají pouze tehdy, když zodpovědnost přijímají.  

Námořníci jsou podobní lidem, kteří vyrůstali na knížkách Jaroslava Foglara. Žili v mládí s přesvědčením, že přátelství, věrnost, čest, pravdivost jsou hlavní hodnoty, se kterými se může vést “modrý život”. Potom však narazili na dospělost, na temnou stránku v sobě i v druhých, prožili zklamání. Přitom stále někde v nitru touží po dobru. A najednou se dozví o odpuštění, milosti a cestě posvěcení. To je to, co oni sami žili, to je to, co oni sami hledali, ale nebyli toho schopni. Teď dostávají slova k tomu, co už dávno vtělovali. Nebo jsou námořníci jako lidé hledající krásu přírody, obrazů, umění, hudby. Touží po kráse, ale stále tou krásou nejsou naplněni. A tak hledají dál a dál a dál.  A pak se najednou dozví o krásném Bohu. Dostane se k nim vyznání o Bohu stvořiteli, který veškerou krásu sám stvořil, a je tak krásný, že to nejhezčí, co je smysly vnímatelné na zemi, je pouhým slabým odvarem, ochutnávkou, trailerem k Bohu samotnému. “To je on”, řekne si člověk, “k němu jsem vždy směřoval”. Nebo jsou námořníci jako lidé bojující za záchranu planety a obětující vše proto, aby se zde dařilo i dalším generacím. A do toho se slyší vyznání o Bohu stvořiteli, který své stvoření zná, miluje, chrání a pečuje. Který povolává lidi k tomu, aby vytvářeli rajskou zahradu na zemi. To je jejich podstata. Najednou to člověku, který tuto podstatu už dávno vtěloval, dojde: vždyť k tomuto jsem vždy směřoval. Námořníci jsou jako zralé ovoce připravené ke sklizni. Dávno vtělují to, v co Jonáš pouze věří. Námořníci jsou jako lidé zaměření k tomu, co je dobré, svaté a krásné, a potřebují jen dodat slova k tomu, k čemu už dávno směřují. 

3) jsem obohacován setkáním s problematickým člověkem. 

Námořníci se na lodi setkali s cizincem Jonášem. Zkomplikoval jim život. Přišli kvůli němu o majetek a vybavení lodi. Ohrozil je na životě. Museli vynaložit všechnu sílu, aby přežili. On sám nehnul ani prstem. Situaci ještě zhoršoval. Pasivně pozoroval jejich snahu. Jonáš je pro námořníky prototypem problematického člověka. Na druhou stranu je právě tento Jonáš neskutečně obohatil. Pomohl jim zvednout oči výš, než se kdykoli předtím odvážili pohlédnout. Řekl jim svědectví o Bohu nebes, o Bohu, který je větší než jejich malí částeční bohové. Dal jim zažít krizi, ve které obstáli. Dal jim zažít bezmoc a limity, které je učinili pokornější ve vztahu k Bohu. A tak se pro ně setkání s problematickým člověkem stalo klíčovým pro jejich život. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tušíme, jak se Tvé srdce chvěje radostí. Radostí z přítomnosti dobra, které čteš v příběhu. Obrátili se k Bohu, k Tvému otci. Zavázali se mu do budoucna. Jasně, udělali to po svém, ale směřují vzhůru. To je pro dnešek dobré. Radujeme se s Tebou nad těmi, kteří se v životě setkali s Tvou mocí a nasměřovali svůj pohled vzhůru k Tobě. I my známe, Ježíši, Tvou výzvu, že pole zbělela ke žni. Lidé jsou hladoví po mocném Bohu, dobrém Bohu a stabilním Bohu vtěleném do láskyplných komunit. Děkujeme, že i my můžeme být svědectvím, ne o sobě, ale o Tobě. Sláva Tobě, Kriste.