Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Konečná (12)

Kategorie


Jonáš: Konečná (12)

Kapitola první: Velká bouře

Část 12: Konečná

Dostáváme se k vrcholnému aktu prvního dějství Jonášova dramatu. Příběh nám detailně líčí rozdíl mezi Jonášem a námořníky. Jonáš vystupuje jako Boží člověk. Správně věří v nejlepšího a největšího myslitelného Boha, Boha stvořitele, který je nahoře. Ve svém chování je však Jonáš zaměřen opačně. Nepřijímá zodpovědnost za svět, osobnostně se rozpadá, klesá, utíká, zavírá oči, je pasivní, mlčí a dělá všechno proto, aby umřel. Lidé, kteří zodpovědnost za sebe a za svět nepřijímají se stávají těmi, kdo svět sami rozkládají. Rozpor v Jonášově životě mezi vírou vtělenou a vyznávající vyvolá bouři - Boží bouři. V této bouři se ocitne nejen Jonáš, ale i ti, kdo jsou s ním na jedné lodi. Tak to bývá, protože jsme provázáni s druhými a naše osobní bouře vždy zasáhnou i ty, kdo mají tu smůlu, že jsou nám blízko, že jsou s námi na jedné lodi. Námořníci odhalí v bouři svůj charakter. Jsou to sice lidé, kteří věří v mnoho různých bohů, tedy jejich víra vyznávající pokulhává, ale jejich víra vtělená je mnohem krásnější než Jonášova. Přejímají za něj zodpovědnost, bojují, namáhají se, řeší aktivně situaci, duchovně i prakticky. Nakonec s modlitbou kapitulace na rtech Jonáše zvedají a vrhají do rozbouřeného moře. 

Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře přestalo zuřit.

Jonáš 1:15

Našim citlivým uším může tento verš znít dost hrozivě. Při představě dramatu, který představuje nám běhá mráz po zádech. Opravdu se nedalo dělat nic jiného? Věříme námořníkům, že ne. Oni byli v situaci, kdy to museli udělat, ne my. Brzdíme tedy se svým hodnocením. Předchozí verše nám ukazují, že námořníci Jonáše nevrhají přes palubu v nekontrolovatelném afektu rozzlobených lidí. Po tom, co jim dojde, kdo může za bouři , jejich ztrátu a ohrožení, tak Jonáše nějakou dobu chrání. Když se ale nic nemění, ani Jonáš ani Boží bouře, musí námořníci změnit přístup, proto dochází k nepříjemnému rozhodnutí hodit Jonáše přes palubu. 

Hodit druhého přes palubu: Co znamená hodit druhého přes palubu? Loď v příběhu představuje společnost. Všechno to, co drží společnost dohromady;  ať už je společenství firmy, rodiny, sboru nebo celého státu. Jsou to: normy, pravidla, jistoty, možnost zaměstnání, střechy nad hlavou. Hodit někoho přes palubu a nechat ho plavat znamená přestat se o něj starat, přestat mu poskytovat bezpečí a půdu pod nohama. Proč musí Jonáše do vody házet námořníci, proč neskočí sám? Protože Jonáš na to nemá, je pasivní, nerozhoupal by se. Je podobný mladému muži závislému na drogách, který žije v bytě rodičů. Ten také bude dělat všechno proto, aby ho vyhodili, ale sám neodejde. Je pohodlné se vrátit domů, mít střechu nad hlavou, místo, kde se vyzvracet a vyspat. Vnáší do rodiny neskutečné bouře pro všechny, kdo jsou okolo. Ti,  kdo v určitou chvíli po námaze, varování, řešení a s modlitbou dělají zralý krok, jsou rodiče, kteří ho vyhazují z domu. Vědí, že dokud je doma,  jsou součástí jeho pádu, jemu nepomohou a sobě uškodí. Podobné hranice nastavuje manželka manželovým úletům, nebo starší sboru tomu, kdo významně narušuje a rozkládá společenství. 

Zbožný čin: Akt námořníků je výrazem jejich zbožnosti. Vyslyšeli Jonášovo přání, které řečeno ve světlé chvilce přesně vystihlo situaci: Vrhněte mě a moře vás nechá. Ve slově vrhnout znovu slyšíme, že námořníci pokračují v Božím díle. Vždyť to byl Bůh, kdo vrhá vítr, který způsobuje bouři.  A bouře zuří do té doby, než námořníci dotáhnou Boží čin do konce v tom, že vrhnou Jonáše do vody. Je to tvrdá strana zbožnosti, ale je to pokračování v Božím díle, vyjádření Božího soudu nad druhými. Boží síla je tu ztotožněna s přirozenými silami větru. Představte si vítr, který chce zatlačit na Jonáše, aby ho něco naučil. Námořníci se však větru postaví do cesty, chrání člověka, protože je člověkem, brání ho, i když je cizí a komplikuje jim život. Ale po nějaké době uznají, že to nejde. Jonáš se nemění a bouře se zeslabuje. A ve chvíli, kdy mají strach, že vítr určený Jonášovi, málem smete je samotné a Jonášovi stejně nepomohou, poodstoupí a nechají vítr plnou silou udělat to, k čemu byl určen - shodit Jonáše a nechat ho na vlastní kůži zažít důsledky jeho činů; vykoupat se v bouři, kterou vyvolal. 

Naděje pro nás: Námořníci to dělají v naději, že pro ně bouře skončí. Prosí Boha, aby je zachránil a oni byli zachráněni. A to se také stane. Až s jednoduchou přímostí, trochu naivně, můžeme ve verši číst, jak bouře přestala: hodili - přestala. Jsou věci v životě, které jsou neskutečně složité, ale některou jsou až naivně jednoduché, prosté. Když máte společenství nebo rodinu s výrazně pasivním, agresivním nebo komplikovaným člověkem, který narušuje její fungování, a ten člověk je odejit, automaticky zavládne ticho, klid a mír. Ano, jeho odchodem se okamžitě změní atmosféra a všichni si oddechnou. Některé souvislosti jsou jasné. 

Naděje pro druhého: Námořníci nevyjadřují v činu naději, že by se Jonášovi mohlo ve vodě dařit lépe než na lodi. Neříkají jemu ani sobě: “Víš, je to pro tvé dobro”. Jsou přesvědčeni, že ho zabíjí, přesto to  musí udělat. Ze zpětného pohledu další části příběhu vidíme, že to pro Jonáše bylo to nejlepší, co mohli udělat. Teprve ve vodě, v hlubině změní svůj přístup k životu. Vyřkne proud slov, které budou směřovat vzhůru jako vzduchové bublinky, jako modlitba k Bohu. Když děláme tvrdá rozhodnutí těch, kdo jsou zralejší vůči druhému, málokdy máme naději, že je to pro něj to nejlepší. Možná někdy trochu sobecky působíme jako ti, kteří dělají to nejlepší pro sebe: moje dospělé dítě skončí na ulici, manžel přespává v autě, alkoholik pod mostem, člověk s poruchou osobnosti ve vězení. Děláme to pro jejich dobro? Ne, děláme to jako námořníci proto, že to jinak nejde. Jestli z toho vznikne něco dobrého pro druhého, závisí, tak jako v příběhu, pouze na Boží milosti. My jsme narazili na své limity, není to selhání, je to otevření se prostoru pro Boží zázračné jednání. 

Součástí naší zbožnosti je odvaha a ochota za druhého bojovat, přijmout ho, pečovat o něj a chránit ho ve společenství lodě, které vytváříme. Chráníme ho před důsledky jeho vlastních činů, přijímáme ho do rodiny, adoptujeme ho. Právě my, kteří jsme zodpovědní za sebe, roztahujeme svá křídla a přijímáme do své zodpovědnosti i druhé a druhým pomáháme, potřebujeme slyšet, že součástí naší zbožnosti je i schopnost nastavit hranice. Hranice, kdy je možné říct a dost, konečná a udělat i nepříjemné rozhodnutí, dokonce hodit druhého přes palubu. Apoštol Pavel s tím měl zkušenosti: mluví o vydávání lidí Satanu; o kázni, která chrání společenství, hází druhého do prostoru chaosu a která je milostí jak pro ty, kdo zbydou na palubě a oddechnou si, tak pro člověka, který klesá na dno, aby se od něj mohl třeba i odrazit. Někteří lidé se bez vážného utrpení a nárazu nemění. Zároveň ale neházíme lidi přes palubu každý den. Neděláme to při prvním náznaku problémů, to bychom letěli všichni. Ale je to nástroj, který máme ve své brašně zralých dovedností a můžeme ho použít. Bůh tím vybavil rodiny, společenství i komunitu církve. 

Jsou lidé - osobnostní typy - závislí a komplikovaní, dlouhodobě problematičtí, kteří rozkolíbají loď každé rodiny a společenství. Často mění prostředí a dlouho nikde nevydrží. V církvi to tito lidé mají rádi, protože lidé jsou tu často hodní a nastavení pečovat. Málokdy si dovolí ukázat zuby.  Jsme líhništěm a úkrytem pro lidi jonášovského typu. A v něčem je to dobře: církev jako záchranná loď, která bere na palubu ty, kteří byli jinde vyhození. Proč ne? Dáváme lidem druhé šance, vytahujeme je z vody, dokonce za ně budeme bojovat. Máme ale také své limity. A občas ustupujeme, dáváme ruce pryč, házíme ho do vody a necháváme ho napospas Božím vlnám. Děláme tak s důvěrou v Boha, který může cokoliv a miluje druhého víc než jsme my sami vůbec schopni. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, znovu nás zajímá, co sis ty myslel o této části příběhu. Co jsi četl mezi řádky, co se Tobě vybavilo, když námořníci brali Jonáše a házeli ho do vln. Prosíme, dej nám sílu za druhé bojovat a dej nám moudrost, kdy přestat. Odpusť nám, Pane, kdy jsme za druhé přejímali zodpovědnost a bránili jim setkat se s Tebou v bouři.