Církev bratrská Zlín  Blog  Jonáš: Probuzení (5)

Kategorie


Jonáš: Probuzení (5)

Kapitola první: Velká bouře

část 5. Probuzení

Vyzývající Bůh vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Člověk utíká před Bohem, nechce ho přijmout takového, jaký je. Zaměří se na svůj vlastní cíl a zaplatí za to. Boží řeč se vůči člověku změní a nabere rozměr grandiózně destruktivní bouře. Jonáš i námořníci na bouři reagují různě, on spánkem, oni bojem. Obojí je motivováno strachem.

Přistoupil k němu velitel posádky a řekl mu: Co je s tebou, ospalče? Vstaň, volej ke svému bohu. Snad si na nás tvůj bůh vzpomene a nezahyneme.  

Jonáš 1:6

Jonáš má tvrdé spaní. Neprobudí ho bouře zuřící okolo, ani tíha svědomí. Vnější, ani vnitřní svět k němu nedoléhají. Od obou se oddělil spánkem. Do toho přichází tvrdé probuzení. Žádné měkké, pozvolné, příjemné probuzení člověka v pohodlí domova, který ví, že je neděle a má dost času. Žádné dovolenkové probuzení člověka, ležícího vedle milované osoby, bez jakéhokoliv závanu dusné atmosféry. Nic takového. Jonášovo probuzení je tvrdé. O to tvrdší, o co mělo usínání silnější příchuť útěku. Co byla první Jonášova myšlenka? Probouzel se pomalu, nebo to na něj všechno padlo najednou? Byl zmaten, nebo s čistou hlavou přesně věděl, co se okolo něj děje? Z kapitánových slov se Jonášovi připomene pět informací, které se hlásí o pozornost: 

Jsem na lodi. Jonáš je okamžitě zaplaven podněty. Ucítí pohyb lodi, slyší hluk a cítí smrad podpalubí. Vidí, jak se nad ním sklání tvář drsného kapitána. Ten ho častuje nevybíravými slovy, třepe s ním a možná do něj i kopne. Jen si zkuste probudit tvrdě spícího neznámého chlápka v krizové situaci. 

Dělám něco špatně. Co je s tebou ospalče? Co tu chrápeš? Je otázka, ve které Jonáš slyší překvapení a nelibost. Vidí šok kapitána, který nechápe, jak tu může někdo spát. Jonáš se tak okamžitě dovídá, že dělá něco špatně. 

Mám úkol. Z úst kapitána slyší: Vstaň a volej.... Co mu to jen připomíná?  Kde to jen slyšel? No, jasně, Boží poslání ze začátku příběhu, stejná slova. Nejdřív Bůh, teď kapitán po Jonášovi chtějí, ať vstane a jde volat. Leží před ním úkol, který za něj nikdo neudělá. Má zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Teď už to navíc není svět vzdáleného cizího města, ale svět, který má Jonáš přímo pod nohama - loď, na které se nachází, se rozkládá. Dělej s tím něco, Jonáši. 

Nejsem v pohodě s Bohem.ke svému bohu. Snad si na nás tvůj bůh vzpomene… Kapitán Jonášovi připomene Boha. Vyzývá ho ke zbožné modlitbě. Volat k Bohu? To se lehce řekne, ale hůř udělá. Jak má volat k Bohu, před kterým utíká? To si nemůže dovolit. Nejde se upřímně modlit, protože než by se v modlitbě dostal k prosbě o záchranu, musel by si s Bohem promluvit ještě o jiných věcech. Třeba o tom, proč utíká před zodpovědností. A o tom s Bohem mluvit nechce. 

Jde o život. … a nezahyneme. Přežijeme nebo nepřežijeme. Jedná se o limitní situaci bezprostředního ohrožení. Stejně jako když Jonáš za bouře usínal i teď jde o život. Situace se od té doby nezlepšila. 

Co se Jonáš dovídá? Jsem na lodi. Dělám něco špatně. Mám úkol. Nejsem v pohodě s Bohem. Jde o život. To je Boží budíček. Každá teze je pořádným dloubnutím do spáče. Konečně se ale Boží hlas ústy kapitána dostane až k Jonášovi. Ten hlas, před kterým Jonáš utíká, se najednou vynoří a probudí ho. Ani boží bouře s ním nehnula. Proto Bůh volí další způsob řeči. Promluví k Jonášovi v řeči kapitána. 

Jonáš ze situace nevychází jako kladný hrdina. I pohan má v tuto chvíli víc rozumu a citlivější svědomí pro otázky zodpovědnosti a duchovního života, než Boží člověk. Je to trapné, ale je to tak. Kniha Jonáš je vybudovaná jako satira nezralého proroka a duchovních pohanů. Pro nás současné křesťany by příběh začínal takto: na lodi se potká budhista, marxista, skin, muslim a křesťan. Příběh má nějakou zápletku týkající se bouře a ze všech nejhůř zareaguje křesťan. Jak by nám bylo, při poslechu takového příběhu? Možná bychom ho zakázali, zlobili bychom se, cítili dotčeni. A to je pocit, který kniha ve svých čtenářích chce vyvolat. Je kritickým budíčkem, pohledem realitě do očí. Nejsme lepší. Lidé s jinými bohy nás budou učit zbožnosti, vyzývat nás k ní. Kolikrát jsem sám zažil výzvu od lidí, kteří se nepovažovali za křesťany, ale žádali mě o modlitbu. Dokonce se zdálo, že věřili v sílu modlitby více než já. Zahanbující. Je to jako Ježíšův známý příběh o milosrdném Samařanovi, který měl být pro Židy stejnou ranou pěstí mezi oči. Tato rána je měla probudit, aby viděli, že jejich víra je automaticky nemusí činit lepšími než jsou ostatní.

Jaká je naše osobní reakce na přečtený text? 

1) Příběh Jonáše, může být budíčkem pro naivní křesťany. Tvrdé probuzení do světa, kde Bůh promlouvá ke svému člověku ústy lidí jinak věřících. Překvapuje mě, jak moc je to pro nás překvapivé. Vždyť nevěříme, že jsme lepší, charakternější a zralejší než druzí. Věříme v Ježíše Krista, který se za nás z lásky obětoval. 

2) Jaká další velká probuzení jste v životě prožili? Možná jste se někdy podívali na film, který Vám otevřel oči, probudil Vás tak, že už nebudete stejní. Filmaři zachytili pro Vás cizí svět a představili Vám ho, např. násilí v Africe, obchod s lidmi, ekologické katastrofy nebo nebezpečí na internetu. Znáte takový budíček? Možná Vás zaskočil Váš vlastní hřích. Byli jste překvapeni z toho, jak jste schopní se chovat. Probral Vás z poklidného přebývání v tom, že jste docela dobří.  

3) S čím jste se dnes ráno probouzeli? Odráželo Vaše probouzení Vaše usínání? U mě to tak bylo. Usínání, které není v pokoji s druhými, není v klidu, není s přijatou zodpovědností za život. Usínání, které postrádá modlitbou důvěry v Boha, způsobuje procitnutí s jonášovskou kocovinou. Probíráme se s ”dloubnutím” vědomí, že jsme spánkem realitě neutekli. Vrací se s tvrdou naléhavostí - vstaň, jdi, řekni...

Probuzení do reality bývá nepříjemné, zvláště pokud jsme vědomě zavírali ze strachu oči. Přesto je i pro nás, tak jako pro Jonáše, probuzení prvním krokem ke změně směru. Ve chvíli, kdy jsem probuzen, vidím chaos okolo sebe. Ale pokud něco vidím znamená to, že okolo je dostatek světla, které chaos a zlo osvětluje. Světlo je, v tomto případě, symbolem naděje. Jonáš měl zavřené oči a neviděl bouři. To ale na bouři nic neměnilo, jen jemu znemožnilo na ni reagovat. Prvním krokem k zastavení bouře bylo to, že Jonáš otevřel oči a uviděl bouři ve světle svého vědomí. Připomíná nám to apoštol Pavel v listu Efezským: Ef 5:14 Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Kristova pravda září jen těm, kdo jsou vzhůru, bdělí. Jak se chcete ve lži setkat s Ježíšem, který je ztělesněním pravdy.  

Otázka: Jaká byla pro Vás tato část příběhu? Jaká probuzení Vám připomněla? S čím jste se probouzeli dnes ráno? S důvěrným pokojem a vděčností za nový den, nebo s jonášovskou kocovinou včerejších strachů a hříchů? 

Modlitba: Ježíši Kriste, ty jsi vzorem našeho lidství. Nezavíral jsi oči před utrpením a smrtí, i když Tví přátelé usínali. I my jsme spali. Děkujeme Ti, že nás nenecháváš napospas našim útěkům a únikům, že nás nenecháváš prospat a promarnit život. Zatřásl jsi s námi skrze druhé lidi, odhalil na světlo náš hřích, ukázal nám realitu tvrdého světa. Ve Tvém světle Ježíši, ve světle Tvé pravdy vidíme svět novýma očima a jsme připraveni jednat.