Církev bratrská Zlín  Články  Deset Božích přikázání

Deset Božích přikázání

I mluvil Bůh všecka slova tato, řka:

1. Já jsem Hospodin
2. Neuděláš si modlu
3. Nezneužiješ jména mého
4. Pamatuj na den sobotní
5. Cti otce svého i matku svou
6. Nezabiješ
7. Nesesmilníš
8. Nepokradeš
9. Nepromluvíš křivého svědectví
10.   Nebudeš dychtit

(Ex 20:1-17)

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pra­covat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije ve tvých branách. V šesti dnech učinil Hos­podin nebe i zemi, moře a všecko, co je v nich, a sedmého dne od­počinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává

Hospodin, tvůj Bůh.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. (2. M 20, 1-17)

 

Podle starozákonního vyprávění byla všechna přikázání zachyce­na původně v nejstručnější podobě na dvou kamenných deskách: první se čtyřmi příkazy pro vztah člověka k Bohu a druhá se šesti příkazy pro vztahy mezilidské.

Klíčovým východiskem celého desatera není příkaz, nýbrž zaslí­bení: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země. z domu otroctví." Toto východisko desatera spočívá v tom, co Bůh dělá pro lidi. Dar svobody je ve Starém zákoně totéž co dar spásy. Svoboda a spása je tedy předznamenáním celého desatera. Proto mohl br. prof. Jan Milíč Lochman krásně nazvat svou knihu o Desateru Směrovky ke svobodě.

Konkrétní příkazy 1. desky, příkazy pro vztah člověka k Bohu, mluví nejprve o Boží jedinečnosti (nebudeš mít jiného boha mimo mne).

Druhé je zákazem Boha zpředmětňovat do podoby vlastního vý tvoru nebo zbožštit jakýkoli vlastní výtvor (neuděláš si modlu).

Třetí je varováním před zneužitím Božího jména, tedy před jakoukoli nečistou odvolávkou na Hospodina, v jehož jménu by chtěl člověk často velice rád prosazovat svoje věci. Velmi aktuální přikázání (nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha).

Čtvrté přikázání je zas velice jedinečné a nad jiné vzácné. Opět i na něm se ukazuje hlavní zbohacující ráz Božích ustanovení pro člověka: šest dnů budeš pracovat, sedmý den je den odpočinutí, den pro Hospodina a pro společenství s ním. V Novém zákoně je odpo­činutí (hebrejsky sabat, sobota) dotaženo opět až k záchraně v nej-hlubším smyslu, ke spasení. Pán Ježíš přináší odpočinutí nové a no­vě pojaté, zas krásně osvobozující: konkrétní příběhy o jeho vztahu k sobotě, na rozdíl od kasárnického, zotročujícího pojetí farizeů, to dosvědčují: ti, co jsou hladoví, dostanou v sobotu najíst. Ti, co jsou nemocní, bývají Ježíšem v sobotu uzdraveni. Nové pojetí odpočinu­tí. Jeho vrcholem je dar odpuštění a spásy, jež se uskutečňuje na kří­ži a zpečeřuje ve vzkříšení, první den po sobotě. Proto má křesťanská církev za svůj den Páně, den „odpočinutí", neděli.

Ale podle čtvrtého přikázání je důležitá i výzva k šestidenní poctivé práci.

Tato čtyři přikázání jsou základním starozákonním ukazatelem pro vztah věřícího člověka a věřícího společenství k Bohu. V Novém zá­koně pak shrne Ježíš tato přikázání do příkazu lásky:

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Toto shrnutí je za prvé jednoznačně kladnou výzvou k tomu, co máme uskutečňovat. Není zákazem. Pro onu kladnou výzvu, pro dílo lásky, ke kterému Pán Ježíš vyzývá, je použitelný celý člověk i se svou přirozenou nedokonalostí. I tak problematická záležitost, jako je lidská přirozenost, je naplno použitelná tam, kde jsme vyzváni k lásce: Miluj - z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mys­li, z celé své síly... Odtud je možné vidět nejpádněji přikázání Boží i v jiném světle než jen jako usvědčení o vlastním hříchu, nýbrž jako výzvu k jednání, jako program.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Tímto příkazem začínají ty, které se týkají vztahů mezilidských. A rodiče jsou první z lidí, na něž nám desatero ukazuje. Disciplína rodinných vztahů je základem pro všecky ostatní. A předpokladem života na zemi, kterou ti dává Hospodin.

Nezabiješ staví hráz proti nejzrůdnější násilnosti, které je schopen člověk vůči člověku.

Nesesmilníš chrání jedinečnost lásky muže a ženy, kteří si ve svém jedinečném lidském svazku, svazku manželském, prokazují spolu lásku tak, jako s nikým jiným na světě.

Nepokradeš je příkazem, který chrání lidské vztahy tím, že přika­zuje respektovat vlastnictví druhých. Krádež likviduje lidské vztahy. Zbavuje důvěry a otevřenosti. Odsuzuje do samoty.

Tato tři stručná, jednoslovná přikázání jsou hrází proti zlým činům mezi lidmi. Další příkaz je určitým stupňováním. Je hrází proti zlému slovu. To dokáže být zákeřnější než čin. Není v této souvislosti nezajímavé, že pomluva se řekne řecky diabolé, ďábelství; také to, co rozděluje, jak jsme uvedli výše. Veliká je tedy naléhavost i předposledního přikázání: nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

A poslední příkaz desatera se vztahuje k pohnutkám v srdci: Nebudeš dychtit, po tom, co je tvého bližního, nebudeš závidět... Od činu přes slovo až k pohnutce v nitru jde ono stupňování v příkazech druhé desky desatera. Pohnutka v lidském nitru může být ze všeho nejrafinovanější. Kladnou výzvou posledního přikázání je výzva k čistotě smýšlení a srdce.

(Převzato z knihy Jana Nohavici Evangelický katechismus pro dospělé, vydala ČCE Olomouc, 1997.)

Komentáře

Neobsahuje žádné komentáře. Pro zobrazení nebo přidání komentářů je nutné se