Církev bratrská Zlín  Blog  Poznámky z četby knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“

Vlastnosti příspěvku

Kategorie

Historie


Poznámky z četby knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“

Datum publikace: 20. července 2014

Vyhnání Gerty Schnirch je první knížkou Kateřiny Tučkové, která vstoupila v širší povědomí svou druhotinou Žítkovské bohyně. Je pravděpodobné, že většina čtenářů sáhla po Vyhnání až na základě zaujetí bohyněmi. Jako já.

Gerta je průměrná a vlastně ničím zajímavá dívka z Brna ze smíšené českoněmecké rodiny. Příběh de facto začíná někdy mezi jejím 18 a 20 rokem, které připadly na roky 1943 až 1945. Víme, že tou dobou dějiny běžely na plné obrátky. Gerta však dějiny ve svých strastech a slastech dospívání jako dějiny vůbec nevnímá. A už vůbec ne jako roztočené do obrátek. Registruje je vlastně jen ve formě nepříjemné ozvěny, která jí do života přináší nepřirozené artefakty různých nutností - počínaje nošením stejnokroje německých dívek ve všelijakých kolektivních akcích a shromážděních, přes hloupnutí otce z německé válečné propagandy, až po urychlující se mizení blízkých - kamarádek, známých, sousedů - ze života, a to z různých důvodů.

Maminka je Češka a otec (kterému jinak než otec nikdy neřekne) Němec. Gerta je dvojjazyčná. To pěkné v životě k ní přichází v češtině, to divné pak v němčině. Maminka umírá někdy v 1942. Bratr se etabluje v Hitlerjugend a odchází na frontu. Otec z toho hloupne ještě víc. Tak jako všichni hloupnoucí si o sobě ale myslí pravý opak. Přichází nálety, potravinové lístky, osvobození a šoky z toho, jak váleční strašpytlové rychle převlékají kabáty a mění se na razantní posly všeho nového a pokroku zejména. Gertu při oslavách osvobození potkáváme s několikatýdenní dcerou Barborou. Nevíme, kdo je otcem. V příběhu prostě není. Resp. mihne se tam, ale je to tak důležité pro začátek Gertina vyhnání (tedy vyhnání v širším smyslu, něco jako „vyhnání ze života“) , že to nejde na tomto místě vyzradit.

A pak přichází peklo. Němečtí muži v letech 14-60 byli internováni v táborech v Brně jako hrubá síla na odklízecí práce. Ženy, děti a staří lidé byli pěším pochodem odsunuti z Brna někam na jih k Rakousku. V počtu 20-35 tisíc. Daleko asi není tvrzení, že to byl pochod smrti. Mnoho set, možná tisíc (nikdo neví) nepřežilo. Bití, střílení, znásilňování, hlad, žízeň, úplavice, tyfus, masové hroby. Organizovaná krutost větší měrou brněnské dělnické opilé lůzy a menší pak ruskými vojáky. Kdo je Němec se vlastně ani moc neřešilo. Hodně šlo o majetky. Němci se přeci měli dobře, vybaveni spoustou hezkých věcí, hezkých bytů, které je třeba si přivlastnit. Kdo rychle bere, dvakrát bere. Kdo je přitom hodně vidět a hodně u toho křičí, je pokrokový revolucionář, kterému patří budoucnost.

Gerta je po otci Němka, to je jasné. Že to nejde poznat vzhledem, chováním ani dokonalou češtinou, to nikoho nezajímá. Důležité je, že bydlela v hezkém bytě. Nástup 2. června 1945 na Mendlově náměstí. Bez věcí, jen s kočárkem s Barborou.

Z makrodějin drsné války, drsného osvobození a drsného odsunu se stávají mikrodějiny Gerty a s ní několika dalších z Brna odsunutých Němek - Johany, Terezy, Uly, Hermíny, které našly s dětmi určitý azyl jako námezdní síla pro sklizeň 1945 na statku u zkušené selky Cipfelky a ještě zkušenějšího sedláka Šenka kdesi na jižní Moravě nedaleko Mikulova. Perou se s tím těžce, nemají práva na nic, občas ze situací vyhřezne, že ani na život ne. Jsou přeci představitelkami poraženého národa, co mnoho let způsoboval všem příkoří. Přesto však se zde rodí určité nové společenství a nové základy pro nové životy. Zpětně při setkání po letech to vlastně hodnotí téměř jako šťastnou dobu.

Makrodějiny ale nestojí. Přichází kolektivizace, politické procesy. Šenk odmítá dát svůj statek do družstva a končí v uranových dolech v Jáchymově, Cipfelka pak v totální chudobě. Tradice a tradiční lidé mizí, přicházejí Jechové a s nimi nové pořádky, jézetdé, betonové bytovky.

Gertu potkávají nečekané 2 roky štěstí, když ji dávná láska Karel, toho času hodně vysoce postavený komunista, vytáhne od Cipfelky zpět do vysněného Brna, z kterého ji odsun vyrval. 2 roky proto, že jej také vymetou čistky v raných 50tých.

A pak už jen Gerta zažívá od padesátých let vlastně jen sešup. Přes svou šikovnost a jí způsobený občasný letmý vzestup po šprušlích života dělnice v továrně za Brnem je vždy znovu vyháněna - nejen jako nespolehlivý třídní nepřítel, ale i svou dcerou Barborou, která mamčinu hořkost na svět kolem odmítá sdílet. A happyend nenastane, snad jen špetka smíření skrze vnučku Blaničku, která si vzala za své vymoci omluvu za ta příkoří, která brněnským Němcům začala odsunem z Mendlova náměstí 2. června 1945. A pak smrt někdy ve věku 75+, na rakovinu a v bolestech.

Vztah k Bohu ať už Gerty nebo dalších postav nikde v knize není popisován. Vyjma jedné Gertiny věty: „Když jsem Boha nejvíc potřebovala, nepřišel“.

Proč tedy tento text zde na blogu? Protože ta knížka je jednoduše poctivá. Z té poctivosti lze řadu věcí vyčíst. A položit si třeba i řadu otázek. Zkusím jejich výčet, který se při čtení dral na mysl mně:

  1. Nečteme nikde hodnocení, kdo byl dobrý a kdo špatný. Do těchto kluzkých končin autorka nejde. Vždy, když líčí v nějaké kapitole hrůzy odsunu, až se čtenář otřásá hnusem nad lůzou a lidskou malostí, vyváží to pak v další kapitole excesy podobných z druhé, německé strany.
  2. Umíme si vůbec představit ty mezní situace, které jsou v knize popisované jedna za druhou? Zvládli bychom v nich zachovat si víru v Boží milost? Uklouzli bychom? Kdy? Můžeme na sobě pracovat, abychom byli odolnější?
  3. Co bychom uměli odpovědět na otázku, která bezpochyby mnoho čtenářů napadla: kde byl Bůh, když se tohle všechno dělo?
  4. Byly Benešovy dekrety v souladu s Boží vůlí? Nebo byly vyvzdorovány lidmi?
  5. Jsme dostatečně imunní vůči jakékoliv kolektivní vině, kdy se člověk stává viníkem proto, že patří k nějaké skupině? Rozpoznáme ji vůbec?
  6. Makrodějiny mají přímý vliv na mikrodějiny každého z nás. Napadne nás občas, že makrodějiny kolem, ať se nám v našich každodenostech zdají jakékoliv, lze popsat 3 slovy: mír, demokracie, svoboda? Umíme být svými životy Bohu za to vděčni?
  7. Často se bývalému prezidentu Havlovi jakoby vyčítalo, že "nezatočil s komunisty". Ale jak by to pak bylo, kdyby zatočil? Nesvezla by se na tom zas nějaká lůza?
  8. Ve slově Vyhnání stačí pozměnit jedno písmenko a máme z něj slovo Vyznání. Vyznání Gerty Schnirch. Čeština je zajímavá :)

Pavel Gardavský, 19.7.2014

Komentáře

Neobsahuje žádné komentáře. Pro zobrazení nebo přidání komentářů je nutné se